Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2754/15 #1Usnesení ÚS ze dne 01.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Mělník
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.2754.15.1
Datum podání11.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125 odst.1

40/2009 Sb., § 147 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2754/15 ze dne 1. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. J., právně zastoupené JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2015 č. j. 4 Tdo 535/2015-27, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2014 č. j. 9 To 375/2014-597 a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. června 2014 č. j. 14 T 173/2012-569, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala kasace shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo podle jejího názoru dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka (dále také "obviněná") byla rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. června 2014 č. j. 14 T 173/2012-569 uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Uvedeného trestného činu se měla obviněná dopustit stručně řečeno tím, že dne 15. prosince 2010 jako porodní asistentka vykonávající službu na gynekologicko-porodnickém oddělení při vedení porodu rodičky Ing. R. L. podcenila dlouhodobé zpomalení plodových ozev dosahujícího doby 45 minut, nepřivolala v této době, kdy porod ztratil znaky fyziologického porodu, službu konajícího lékaře a sama bez vědomí lékaře v rozporu s ustanovením § 55 odst. zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v rozporu s ustanovením § 6 odst. 3 zákona č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních, a v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 a § 3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR č. 242/2004 Sb., kterou se stanoví činnost zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, aplikovala rodičce infuzi Buscopanu a následně i Oxytocinu, v důsledku čehož došlo k rozvinutí těžké hypoxie plodu, která vedla k závažnému perinatálnímu mozkovému inzultu, k jehož zvládnutí musel být novorozenec K. S. převezen na jednotku intenzivní a resuscitační péče, kde byl hospitalizován do 31. prosince 2010 a jeho vývoj byl od počátku zejména ve složce motorické jednoznačně patologický, s nutnou následnou péčí.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. října 2014 č. j. 9 To 375/2014-597 tak, že je podle § 256 trestního řádu zamítl.

Dovolání obviněné Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl usnesením ze dne 3. června 2015 č. j. 4 Tdo 535/2015-27 jako zjevně neopodstatněné.

III.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá přezkumu napadených rozhodnutí Ústavním soudem, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít tím, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, aniž by byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí a aniž by se důsledně vypořádal s jejími námitkami. Navzdory závěrům dovolacího soudu se stěžovatelka domnívá, že v jejím případě byl zjevně dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. Pochybil prý také soud odvolací, pokud zamítl její odvolání, aniž by se řádně zabýval průběhem a zákonností řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo.

Stěžovatelka popisuje průběh přípravného řízení v předmětné trestní věci, kdy k jejím stížnostem docházelo k opakovanému rušení usnesení o zahájení trestního stíhání státním zástupcem a ke změnám v právní kvalifikaci skutku. Policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. ledna 2012 kvalifikoval skutek jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, avšak v rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Praze o stížnosti proti tomuto usnesení státní zástupce uzavřel, že skutek má být kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Policejní orgán však stěžovatelku podle jejích námitek řádně neupozornil na změnu právní kvalifikace, nepoučil ji o jejích právech a povinnostech, nevyslechl ji k vznesenému obvinění a nebylo jí umožněno prostudovat spis. Stěžovatelka se navíc domnívá, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013 č. j. 4 Tz 2/2013-30 bylo zrušeno veškeré předchozí přípravné řízení, včetně všech vyšetřovacích úkonů učiněných po vydání zahajovacího usnesení. Měla být proto podle názoru stěžovatelky zrušena i opatření o přibrání znalců a posudky těmito znalci vypracované. Soud prvního stupně tedy podle stěžovatelky pochybil, pokud nerozhodl o vrácení věci zpět do přípravného řízení.

Nadto stěžovatelka opětovně namítá nedostatek příčinné souvislosti mezi jejím údajným pochybením při vedení porodu a poškozením zdraví novorozence. Podotýká, že frekvence plodových ozev byla v projednávaném případě hraniční a nevykazovala patologické příznaky. U nastávajícího porodu měli být podle ní přítomni službu konající lékaři, neboť jim bylo dobře známo, že jde o porod po termínu s reálnou možností vzniku komplikací. Stěžovatelka závěrem uvádí, že postupovala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

IV.

V souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení.

Všechny shora jmenované soudy shodně uvedly, že nemají co dodat nad rámec již uplatněné argumentace vtělené do odůvodnění jejich rozhodnutí. Jelikož vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by stěžovatelce nebyly z předchozího řízení známy, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelce k eventuální replice.

V.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Ze své pozice proto není oprávněn přezkoumávat skutkové ani právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Svou kasační pravomoc by Ústavní soud mohl uplatnit pouze v případě, pokud by jejich postupem došlo k porušení základních práv stěžovatele. To však není tento případ.

Ústavní soud se neztotožnil s námitkami, v nichž stěžovatelka napadla zákonnost přípravného řízení. Jak je seznatelné z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy se otázkou procesního postupu orgánů činných v trestním řízení náležitě zabývaly a zevrubně objasnily, z jakých důvodů nepřisvědčily námitkám stěžovatelky. Podrobně se těmto námitkám věnoval zejména odvolací soud, který sice připustil, že po vrácení věci do přípravného řízení na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013 č. j. 4 Tz 2/2013-30 obviněná nebyla upozorněna na možnost prostudovat vyšetřovací spis, avšak nejde o tak závažnou procesní vadu, která by nemohla být napravena v řízení před soudem. Odvolací soud v tomto smyslu poukazuje na to, že stěžovatelka i její obhájce se se spisem seznámili už dne 5. června 2012, přičemž po vrácení věci do přípravného řízení již nebyly prováděny další důkazy, s nimiž by stěžovatelka nebyla seznámena; všechna následná rozhodnutí byla stranám doručena a obhajoba měla možnost si i po podání obžaloby spis prostudovat. Jde-li o vyrozumění stěžovatelky o změnách právní kvalifikace skutku, ani v tomto smyslu nemohl Ústavní soud námitkám stěžovatelky přisvědčit. Nelze považovat za pochybení dosahující ústavněprávní roviny, pokud obhajoba byla o změně právní kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku namísto přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku informována státním zástupcem, nikoliv policejním orgánem, jak tvrdí stěžovatelka. Nic nelze vytknout ani soudu prvého stupně, který následně v souladu s § 190 odst. 2 trestního řádu stěžovatelku upozornil na možnou kvalifikaci skutku popsaného v obžalobě jako přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku.

Podle Ústavního soudu neobstojí ani argument, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013 č. j. 4 Tz 2/2013-30 bylo zrušeno veškeré přípravné řízení, včetně všech úkonů, které v něm byly učiněny. Jmenovaným rozsudkem, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněné, sice byla zrušena předchozí dvě rozhodnutí státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku (ze dne 22. února 2012 sp. zn. ZT 413/2011 a ze dne 13. dubna 2012 sp. zn. ZT 413/2011), kterými bylo rozhodnuto o stížnostech obviněné proti usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak samotné zahajovací usnesení ze dne 30. ledna 2012 jím dotčeno nebylo. Podstatné úkony orgánů činných v trestním řízení učiněné po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. ledna 2012 (krom zrušených usnesení okresní státní zástupkyně a navazujícího usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 16. března 2012) tedy zůstaly uvedeným rozsudkem nedotčeny.

Obecné soudy nikterak nepochybily, pokud se neztotožnily s námitkami stěžovatelky směřujícími proti procesnímu postupu v přípravném řízení. Také soud dovolací rozhodl správně, pokud tuto argumentaci nepodřadil pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Namítá-li stěžovatelka nesprávnost skutkových a právních závěrů obecných soudů ohledně naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zevrubně a přesvědčivě popsaly, z jakých důkazů a skutečností při svém rozhodování vycházely, a nezatížily svá rozhodnutí žádnou vadou, která by mohla dosahovat ústavněprávní roviny. Závěr o vině stěžovatelky založily trestní soudy zejména na svědeckých výpovědích matky nezletilého a jejího partnera, na lékařských zprávách a záznamech o porodu, na svědeckých výpovědích lékařů a v neposlední řadě na provedených znaleckých posudcích. Ústavní soud považuje důkazní postup soudů za zcela souladný s požadavky spravedlivého procesu. Skutkovým zjištěním, které na jeho základě obecné soudy učinily, odpovídají také jimi přijaté právní závěry. Ústavní soud proto ani v tomto ohledu neshledal důvod ke kasaci napadených rozhodnutí.

Postupem obecných soudů nebylo zasaženo do práva na spravedlivý proces, ani do žádného jiného základního práva. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru