Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 275/96Nález ÚS ze dne 29.10.1996K otázce podmínek výkonu pasivního volebního práva (in casu mj. povinnost shromáždit požadovaný počet podpisů)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí ... více
Věcný rejstříkvolby/do Poslanecké sněmovny
volby/do Senátu
petice
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 110/6 SbNU 293
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.275.96
Datum podání11.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 5

2/1993 Sb., čl. 21 odst.4, čl. 22

Ostatní dotčené předpisy

247/1995 Sb., § 61 odst.6

99/1963 Sb., § 250m, § 200m


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 275/96 ze dne 29. 10. 1996

N 110/6 SbNU 293

K otázce podmínek výkonu pasivního volebního práva (in casu mj. povinnost shromáždit požadovaný počet podpisů)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 29. 10. 1996 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Ing. Z. Ž.,

zastoupeného JUDr. A. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR

v Brně ze dne 4. 10. 1996, sp. zn. Ovs 72/96/Ha, takto:

Ústavní stížnost sezamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (usnesení ze dne 4. října 1996, sp.

zn. Ovs 72/96/Ha) a tvrdí, že jím tento soud, jako orgán veřejné

moci, zasáhl do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod

[§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], zejména těch, které

plynou z článků 1, 21 odst. 4, 22 a 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod, a to tím, že nevyhověl jeho návrhu na registraci

jako kandidáta pro volby do Senátu ve volebním obvodě č. 73 (ve

Frýdku-Místku); tvrdí, že podmínka plynoucí z ust. § 61 odst. 6

zákona o volbách (zák. č. 247/1995 Sb.), totiž předložení petice

s podpisy alespoň 1000 oprávněných voličů z volebního obvodu,

v němž zamýšlel kandidovat, je v rozporu s ústavním pořádkem

republiky (články Listiny základních práv a svobod, jak shora jsou

označeny), neboť - souhrně řečeno - pro něj, jako nezávislého

kandidáta, představuje jednak porušení zásady rovnosti lidí

v právech, jednak "zkrácení na jeho právu přístupu k volené funkci

senátora". Zdůrazňuje, že zákonem požadovanou petici příslušné

volební komisi předložil a pokud počet rozhodných petentů poklesl

pod zákonem stanovenou hranici jednoho tisíce, stalo se tak

v důsledku "drobných formálních nedostatků", které by "ve

svobodně, vážně, určitě a srozumitelně projevené vůli petentů"

neměly mít - při odpovídajícím výkladu zákona - právě pro svou

formální povahu vliv; opak - totiž "striktní lpění na dodržení

formálních znaků petice podporujících jeho kandidaturu" - vede ve

svých důsledcích, v rozporu s ústavním pořádkem republiky,

"k porušení svobodné soutěže politických sil v demokratické

společnosti".

Co do způsobu, jakým bylo obecným soudem o jeho návrhu

rozhodnuto, vytýká Nejvyššímu soudu ČR, že o návrhu rozhodl bez

jeho přítomnosti, neveřejně, a tak mu znemožnil "navrhnout další

důkazy", především výslech osob, které petici podepsaly, a u nichž

se již zmíněné nedostatky v petici vyskytly tak, aby tyto "drobné

formální nedostatky" mohly být odstraněny; tvrdí, že tímto

postupem obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené

základní právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod).

Z takto shrnutých důvodů proto navrhl, aby Ústavní soud svým

nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu

zrušil.

Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, z něhož napadené

rozhodnutí vzešlo, k výzvě Ústavního soudu (§ 30, odst. 3, § 42

odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) se k ústavní stížnosti vyjádřil tak,

že vývody ústavní stížnosti odmítl a odkázav na odůvodnění

napadeného rozhodnutí, zdůraznil, že Nejvyšší soud při rozhodování

o stěžovatelově věci vycházel z platné právní úpravy podmínek jak

pro registraci kandidátů, tak pro soudní přezkum rozhodnutí

Ústřední volební komise; navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní

stížnost stěžovatele zamítl.

Obdobně se k věci vyjádřil i zástupce Ústřední volební komise

v Praze, jíž vzhledem k povaze věci v tomto řízení přísluší

postavení vedlejšího účastníka (§ 76 odst. 3 zák. č. 182/1993

Sb.).

Ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu vyžádaného spisu Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. Ovs

72/96/Ha) je patrno, že tento soud rozhodoval o stěžovatelově

návrhu z podnětu odvolání podaného proti rozhodnutí Ústřední

volební komise (ze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK 286/96); tímto

rozhodnutím Ústřední volební komise odmítla (obdobně jako to

učinila předtím Obvodní volební komise pro volební obvod č. 73 ve

Frýdku-Místku) registraci stěžovatele pro volby do Senátu,

vyhlášené prezidentem republiky na dny 15. a 16. listopadu 1996,

a to proto, že petice nebyla podepsána zákonem požadovaným počtem

oprávněných voličů, že stěžovatel nedoložil řádně a včas své

státní občanství a konečně, že stěžovatelova přihláška

k registraci jako kandidáta obsahovala neúplný údaj.

Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu

stěžovatel nesplnil základní podmínku vyžadovanou zákonem, totiž

nedosáhl potřebného množství podpisů osob podporujících jeho

kandidaturu, neboť příslušná petice "obsahuje 1130 podpisů, ale

v případě nejméně 240 osob nejsou splněny zákonem předepsané

náležitosti", vzhledem k tomu, že "v převážné většině chybí jméno

nebo je nahrazeno pouze jeho iniciálou a v druhých případech jméno

a příjmení uvedeno je zcela nečitelně", nepřihlížejí přitom již

ani k tomu, že "v několika případech je místo rodného čísla

uvedeno číslo, které jím evidentně nemůže být".

Vzhledem k poněkud neurčitému skutkovému zjištění

v napadených rozhodnutích (ve vztahu k rozličnosti tvrzených závad

v petici), jakož i s přihlédnutím k odchylnému údaji

o nedostatečných (neúplných) zápisech na petici (obvodní volební

komise podle odůvodnění svého rozhodnutí je uvádí počtem 245 jako

neúplných), Ústavní soud necítě se vázán skutkovými zjištěními

učiněnými v předchozích řízeních (§ 81 zák. č. 182/1993 Sb.) sám

z předložených petičních archů zjistil, že jako petice bylo

předloženo 67 nečíslovaných listů, na nichž se nachází celkem

1099 jmen a podpisů petentů.

Volební obvod č. 73, v němž stěžovatel zamýšlel kandidovat,

je podle přílohy č. 1 k zák. č. 247/1995 Sb. a podle úředního

sdělení Ústřední volební komise tvořen obcemi: Bocanovice,

Bukovec, Bystřice, Dolní Domaslavice, Dolní Lomná, Dolní

Tošanovice, Hnojník, Horní Bludovice, Horní Lomná, Horní

Tošanovice, Hrádek, Hrčava, Jablunkov, Komorní Lhotka, Košařiska,

Lučina, Milíkov, Morávka, Mosty u Jablunkova, Návsí, Nýdek, Písek,

Raškovice, Řeka, Smilovice, Soběšovice, Střítež, Třanovice, Třinec

(spolu s obcemi Guty, Ropice, Nebory a Oldřichovice), Vendryně,

Vělopolí, Vyšní Lhoty, Žermanice, Český Těšín (spolu s obcí Horní

Žukov) a Těrlicko.

Jestliže tedy petenti ve stěžovatelem předložené petici

vykazují jako své trvalé bydliště obce Havířov-Bludovice, Horní

Suchá, Albrechtice, Havířov-město, Dobrá, Čadca, Ostrava, Karviná,

Stanislavice, Frýdek-Místek (viz č. l. 2, 3, 16, 17, 31, 37, 57,

62, 63 - dle červeného číslování provedeného Ústavním soudem ve

svazku petic předložených stěžovatelem), je zřejmé, že jde

o osoby, které ve smyslu volebního zákona za oprávněné voliče

pokládáni býti nemohou, a proto k jejich podpisům nelze přihlížet;

podle zjištění Ústavního soudu takových osob je v posuzované

petici celkem 71, v důsledku čehož rozhodující počet podpisů

klesne na počet 1028.

Od tohoto počtu je však třeba odečíst ty podpisy (jména),

které (na č. l. 5, 6, 7, 11, 12, 19, 26, 31, 32, 33, 40, 44, 48,

51, 57, 59, 60, 64 a 65) vykazují vady v tom, že jsou buď zcela

nečitelné, nebo jsou vyznačeny toliko příjmením (k těm, které

jméno petenta uvedly zkratkou nebo iniciálou Ústavní soud jako

k vadným nepřihlížel); takovýchto neúplných podpisů (jmen) Ústavní

soud zjistil v posuzované petici celkem 70, v důsledku čehož

konečný počet započítatelných podpisů klesl na 958, tedy již pod

hranici stanovenou zákonem (§ 61 odst. 6 zák. č. 247/1995 Sb.).

Stran takto zjištěných vad stěžovatel tvrdil, že je v průběhu

řízení o registraci přihlášky, a to ještě ve fázi řízení před

Ústřední volební komisí, odstranil tím, že jí předložil dodatek

k petici, jímž uvažovaná pochybení měla být napravena.

Z důvodů vyložených již dříve (ve věci IV. ÚS 275/96) nesdílí

Ústavní soud právní názor pojatý do napadeného rozhodnutí obecného

soudu (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. října 1996), totiž

že k stěžovatelovu doplňku nebylo lze pro překážku prošlé lhůty

(doplněk došel Ústřední volební komisi dne 25. října 1996)

plynoucí z ustanovení § 61 odst. 3, 5 zák. č. 247/1995 Sb.

přihlédnout, neboť mimo to, co bylo již vyloženo (III. senát

Ústavního soudu se s názorem IV. senátu ztotožňuje), jeví se na

místě připomenout, že přes jisté pravomoci, které ex lege Ústřední

volební komise má, jde veskrze o politický orgán, a to se všemi

důsledky, které z toho vyplývají, a že již proto nelze soudní

přezkum rozhodnutí Ústřední volební komise - ve smyslu zásad

správního soudnictví - vázat na skutkový stav, který tento orgán

pokládá za zjištěný.

Proto Ústavní soud, přihlédnuv k přednesu zástupkyně

stěžovatele, rozhodl se provést dodatkem k petici důkaz, když

současně očekával, že tento dodatek ve smyslu stěžovatelova

tvrzení bude navazovat na původní petici a bude se tak vztahovat

pouze k těm osobám, které byly zapsány již v petici původní; tento

předpoklad se však nesplnil.

V naznačených souvislostech je namístě konstatovat, že

petiční listy jak původní petice, tak i dodatku k ní, jsou krajně

nepřehledné, neboť na jednotlivých listech jsou začasté zapsáni

petenti z různých obcí, což ovšem následnou kontrolu, zejména ve

vztahu k předloženému dodatku, výrazně ztěžuje.

Jako dodatek k petici bylo Ústavnímu soudu po opakovaných

výzvách Ústřední volební komisí předloženo devět nečíslovaných

listů obsahujících jména a podpisy celkem 93 osob, z nichž 2 pro

bydliště mimo volební obvod č. 73 nelze pokládat za oprávněné

voliče.

Ve zbytku podařilo se toliko ve 12 případech ztotožnit jména

a podpisy petentů s neúplnými údaji v původní petici, čímž sice

počet relevantních podpisů stoupl na 970, nicméně i tak zůstává

stále pod zákonem stanovenou hranicí, a to i v případě, že by se

vzal v úvahu stěžovatelem tvrzený počet 27 podpisů (jmen); nadto,

jak Ústavní soud namátkovou kontrolou zjistil, posuzovaný dodatek

obsahuje z nemalé míry jména a podpisy osob, které v původní

petici zapsány nejsou, což ovšem, vzhledem k časovým limitům

a lhůtám plynoucím ze zákona o volbách, je nepřípustné.

Zákonnou podmínku, že pro registraci nezávislého kandidáta je

zapotřebí podpisů alespoň 1000 oprávněných voličů, tj. těch, kteří

jsou oprávněni volit ve volebním obvodu, kde kandidát kandiduje

(§ 61 odst. 6 zák. č. 247/1995 Sb.), je třeba pokládat za zásadní

podmínku úspěšné kandidatury, kterou nelze opomenout nebo nahradit

něčím jiným. Není-li, jako je tomu v posuzované věci, tato

podmínka splněna, jde o absolutní překážku registrace, a proto

podle přesvědčení Ústavního soudu nebylo třeba zabývat se dalšími

námitkami stěžovatele (prokázání státního občanství, jeho podpis

na přihlášce k registraci apod.), neboť i kdyby tyto námitky byly

shledány oprávněnými, na podstatě věci by to nemohlo nic změnit.

Uzavírá proto Ústavní soud tuto část stěžovatelových výhrad vůči

rozhodnutí obecného soudu, pokud se týká též i rozhodnutí

volebních komisí, skutkovým zjištěním jak shora, a posléze z toho

plynoucím závěrem o důvodnosti a zákonu odpovídajícímu odmítnutí

jeho kandidatury, které je též zcela v souladu s ústavním pořádkem

republiky.

Další část námitek ústavní stížnosti směřuje proti vlastní

úpravě podmínek registrace kandidátů tak, jak tyto vyplývají

z příslušných ustanovení zákona o volbách (zák. č. 247/1995 Sb.),

případně co procesní stránky soudního přezkumu, jak tyto jsou dány

ust. § 200m o. s. ř.; dotčeným zákonným ustanovením vytýká

stěžovatel protiústavnost, tvrdí - jak na to bylo poukázáno již

dříve - že pokud jde u nezávislého kandidáta o omezující podmínku

peticí, tato ve srovnání s kandidáty na listinách politických

stran představuje protiústavní bariéru v oblasti rovnosti lidí

v právech, v přístupu k voleným funkcím, jakož i ve svobodné

soutěži politických sil v demokratické společnosti; obdobně

- pokud jde o soudní přezkum rozhodnutí Ústřední volební komise

- způsobem rozhodování o opravném prostředku v neveřejném jednání

spatřuje protiústavnosti tohoto způsobu řízení v nemožnosti před

soudem vystoupit a na vzniklou důkazní situaci přiměřeným způsobem

reagovat.

V obou směrech míří tedy stěžovatelovy námitky proti současné

positivně právní úpravě, a to jak podmínek volební kandidatury,

tak i přezkumného (soudního) řízení.

Zde však stěžovatel přehlíží, že k posuzování těchto otázek

není senát Ústavního soudu oprávněn (§ 15 odst. 1 zák. č.

182/1993 Sb.), neboť tato pravomoc přísluší výhradně plénu

Ústavního soudu [§ 11 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], a že

pro přerušení řízení o ústavní stížnosti a postoupení věci plénu

(§ 78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) schází zákonná podmínka, totiž

že návrh na zrušení těch kterých ustanovení zákona stěžovatel sám

spolu s ústavní stížností nepodal (§ 74 zák. č. 182/1993 Sb.);

podle přesvědčení senátu Ústavního soudu k tomu, aby takový návrh

vznesl ex officio senát sám, není v posuzované věci dostatek

přiměřených důvodů. K tomuto závěru vedly následující úvahy.

Volby do Senátu Parlamentu České republiky podle zákona č.

247/1995 Sb., v termínu vyhlášeném prezidentem republiky, jsou za

dobu čtyřleté platnosti Ústavy České republiky prvními volbami do

tohoto zastupitelského sboru a v současné době (stejně jako v době

podání ústavní stížnosti stěžovatele) jsou vzhledem k prezidentem

stanovenému termínu (15. a 16. 11. 1996) těsně před svou vrcholnou

fází, v níž již není dostatek místa pro nikterak jednoduché

a časově i jinak náročné řízení před plénem Ústavního soudu a již

proto by průtahy spojené s přerušením řízení o ústavní stížnosti

samy o sobě, jak pro stěžovatele samotného, tak též i pro celý

volební obvod č. 73 Frýdek-Místek, znamenaly nemalou psychickou

zátěž s výraznými prvky nejistoty, která by v každém případě

následné volební výsledky zřetelně a nežádoucím způsobem

poznamenala; je proto nejen z ústavně právních hledisek nanejvýš

potřebné a žádoucí, aby volby do Senátu Parlamentu ČR proběhly bez

věcných i časových komplikací.

Oproti tomuto celospolečenskému a ústavně zcela konformnímu

zájmu stojí případné individuelní zájmy stěžovatele, aby do těchto

voleb mohl ex post - ukázaly-li by se jeho námitky v řízení před

plénem Ústavního soudu důvodné - svým pasivním volebním právem

zasáhnout.

Jestliže byl v naznačeném smyslu senát Ústavního soudu

postaven před otázku, kterému z těchto - jinak zcela oprávněných

- zájmů dát přednost, nemohl přehlédnout povahu jím zjištěných vad

ve stěžovatelově registrační přihlášce; v ní totiž nešlo jen

o "drobné formální nedostatky" v identifikačních znacích

jednotlivých petentů (zkratky ve jménech, scházející či jinak

nedostatečná jejich rodná čísla) nebo v samotných vlastnostech

kandidáta (způsob prokazování státního občanství)", jak stěžovatel

tvrdí, a jejichž odstranění se mu nepodařilo ani v řízení před

Ústavním soudem, ale též o podstatné vady v základní znalosti

volebního obvodu, v němž zamýšlel stěžovatel kandidovat. Podle

přesvědčení Ústavního soudu, vědomí kandidáta koho - v případě

svého zvolení - by měl v jednom ze zákonodárných sborů zastupovat,

náleží k nepominutelné podmínce politické práce vůbec, která svou

povahou a významem tvoří - v uvažovaném smyslu - páteř ústavního

pořádku. Posuzováno tímto základním aspektem, je - při

zákonodárcem přijatém systému většinového zastoupení - ve volbách

do Senátu Parlamentu ČR přípustnost kandidátek nezávislých

kandidátů zcela nepochybně otevřením volebního systému nad rámec,

který by jinak ze zásad takového zastoupení vyplýval, a v důsledku

toho nelze ani omezující podmínky stanovené pro tyto kandidáty

chápat jinak než jako důvodná kritéria jejich přístupu ke

kandidatuře mimo politické strany, pro něž již ze samotné povahy

věci - opět zcela ve shodě s ústavním pořádkem republiky - vyplývá

postavení odlišné. Rozumí se pak samo sebou, že v podobných

systémových vztazích politického rozložení sil ve státě, jde

především - ne-li výlučně - o jejich ústavní vyvážení a nikoli

- s ohledem na jejich (politických stran a nezávislých kandidátů)

zásadně rozdílnou povahu, o aplikaci zásad rovnosti, na kterou

poukazuje stěžovatel.

Obdobně platí totéž o rozsahu omezujících podmínek (počet

předepsaných podpisů na petici), neboť ani zákonem stanovené

omezení za zmíněné otevřenosti (přístupnosti) systému nic nemění,

mimo jiné též proto, že ony omezující podmínky nečiní rozdílu mezi

kandidáty připadajícími v úvahu.

I když v ústavním pořádku republiky (úst. zák. č. 1/1993 Sb.

v čl. 5 a Listina základních práv a svobod v čl. 22), co do

zákonné úpravy politických práv a svobod, lze shledat poněkud

odlišnou dikci (Ústava politický systém chápe jako volnou soutěž

politických stran, Listina základních práv a svobod jej označuje

jako svobodnou soutěž politických sil), nelze ani z této

odlišnosti vyvodit nic, co by svědčilo ve prospěch stěžovatelů;

ostatně posuzovat ústavní zákony, stejně jako podávat - v případě

spornosti - jejich výklad, Ústavnímu soudu ČR nepřísluší (§ 87

úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Nedospěl proto senát Ústavního soudu k přesvědčení, že by

bylo na místě v této věci nahrazovat stěžovatelovo zákonné právo

na způsob a rozsah procesní ochrany jeho ústavně zaručených

základních práv svým vlastním postupem ex officio a před nejistým

a časově vzdáleným plenárním rozhodnutím stran jím uplatněných

námitek co do tvrzené neústavnosti ústavní stížností označených

právních norem, dal přednost obecnému zájmu, jak tento byl

vyložen. Ostatně pro naznačené úvahy senátu Ústavního soudu měly

svůj význam i předchozí stanoviska Ústavního soudu ve volebních

věcech, jak tato jsou patrna v rozhodnutích, na která stačí

odkázat (např. III. ÚS 196/94 apod.).

Protože meritorní posouzení námitek vznesených co do

protiústavní povahy ústavní stížnosti napadených zákonů (jejich

jednotlivých ustanovení) není v senátní pravomoci, a protože

k závěru stran postupu ex officio neshledal senát Ústavního soudu

dostatek přesvědčivých důvodů, nezbylo, též pro meritorní důvody

jak byly vyloženy, než o podané ústavní stížnosti stěžovatele

rozhodnout, jak ze znělky tohoto nálezu je patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 29. 10. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru