Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 275/04Usnesení ÚS ze dne 14.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
právní úkon/neplatný
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.275.04
Datum podání03.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 35 odst.2, § 737

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 275/04 ze dne 14. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. C., právně zastoupeného Mgr. J. B.advokátem AK proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2004, č. j. 33 Odo 39/2004-174, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 2. 2003, č. j. 40 Co 530/2002-137, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2002, č. j. 15 C 167/99-100, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti účastníků řízení Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 5. 2004, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 19. 8. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2004, č. j. 33 Odo 39/2004-174, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 2. 2003, č. j. 40 Co 530/2002-137, jakož i rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2002, č. j. 15 C 167/99-100, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 2. 2003, č. j. 40 Co 530/2002-137, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2002, č. j. 15 C 167/99-100, kterým soud prvního stupně zamítl návrh, jímž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal uložení povinnosti žalovaným 1) společnosti A. spol. s r. o., a 2) M. H. zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 115 000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 13. 11. 1997 do zaplacení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2004, č. j. 33 Odo 39/2004-174, odmítnuto, neboť nebylo dovolacím soudem shledáno podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.) přípustným.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť je přesvědčen, že účastníci sporu neměli před soudem rovná práva. Obsahově zcela totožný listinný důkaz až na osobu uvedeného majitele vozidla totiž odvolací soud ve dvou případech posuzoval zcela rozdílným způsobem. Např. "smlouvu o zprostředkování č. 97-0028 ze dne 3. 5. 1997, jež byla uzavřena mezi N. J. jako vlastníkem vozidla a žalovaným, odlišně od soudu prvního stupně posoudil krajský soud výkladem dle ust. § 35 odst. 2 obč. zák. z hlediska obsahu této listiny jako smlouvu o obstarání prodeje věci dle ust. § 737 obč. zák...." (str. 5 rozsudku Krajského soudu v Ostravě). Obsahově shodný listinný důkaz označený jako "smlouva o zprostředkování č. 131197 ze dne 13. 11. 1997", uvádí stěžovatel, pak podle názoru odvolacího soudu "okresní soud správně posoudil jako smlouvu příkazní, kterou se zavazuje příkazník (první žalovaný), že pro příkazce (žalobce) obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost (§ 724 obč. zák.)..." Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud naprosto totožný text dvou smluv podřazuje ve dvou případech pod zcela odlišná ustanovení obč. zák. Ve druhém případě, uvádí stěžovatel, odvolací soud vůbec nehodnotil skutečnost, že smlouva o zprostředkování ze dne 13. 11. 1997 nebyla vůbec žalobcem podepsána, a tudíž se nemůže jednat o právní úkon dvoustranný - smlouvu, ale nanejvýš o jednostranný právní akt žalovanými dodatečně účelově vyhotovený k prokázání správnosti jeho postupu. Chybějící podpis žalobce na smlouvě o zprostředkování č. 131197 ze dne 13. 11. 1997 naopak podle stěžovatele svědčí pro správnost tvrzení žalobce, že vozidlo bylo vzato žalovanými zpět v rámci reklamace vad.

Dále soudy obou stupňů, uvádí stěžovatel, mu nezajistily ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, když jednáním žalovaných A., spol. s r. o., a M. H. byl žalobce poškozen o částku 115 000,- Kč na základě neplatných smluv (údajně kupní a směnné), které soudy prvního a druhého stupně považovaly v rozporu s právním řádem za platné.

Stěžovatel uvádí, že podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu krajský soud posoudil listinný důkaz předložený prvním žalovaným a označený jako "faktura - daňový doklad č. K 001/97" ve spojení s listinným důkazem, označeným jako "záznam o technickém stavu vozidla" ze dne 3. 5. 1997 s podpisem prvního žalovaného na straně prodávajícího a žalobce na straně kupujícího, jako "kupní smlouvu, splňující náležitosti tohoto dvoustranného právního úkonu (§ 588 obč. zák.) s vymezeným okruhem účastníků (žalobce a první žalovaný)..." . Podle citace krajského soudu byl tedy dle faktury K 001/97 prodávajícím první žalovaný, zatímco přímo ve faktuře je jako prodávající uvedena N. J.. Dále podle stěžovatele soudy zcela pominuly podstatnou okolnost, proč prodávající N. J. převzala od M. H. kupní cenu ve výši 137 000,- Kč dne 3. 5. 1997, zatímco kupující F. C.vozidlo koupil a kupní cenu zaplatil až dne 21. 5. 1997. Uvedený rozpor podle stěžovatele spíše dává za pravdu obsahu vyjádření R. J. citovanému v usnesení PČR, okr. ředitelství, 2. odd. kriminální služby Olomouc ze dne 7. 7. 1999, č. j. OROL-154/KS-HK-TČ-99.

Stěžovatel je toho názoru, že pokud žalobce měl vozidlo Toyota Land Cruiser získat na základě kupní smlouvy, pak omyl v osobě prodávajícího (M. H. místo N. J.) činí smlouvu neplatnou. Smlouva je podle stěžovatele neplatná z důvodu omylu žalobce o dalších podstatných okolnostech při jejím uzavírání. Stěžovatel uvádí, že by smlouvu nikdy neuzavřel, pokud by věděl, že první žalovaný nemá živnostenský list potřebný k takovému podnikání, tedy pro zprostředkovatelskou činnost. Rovněž by stěžovatel smlouvu neuzavřel, pokud by věděl, že M. H., který s ním jedná, není společníkem, členem ani zaměstnancem autobazaru. Kupní smlouva (uzavřená s prvním žalovaným dle rozhodnutí krajského soudu nebo s N. J. dle faktury K 0011/97), je proto podle stěžovatele neplatná i z důvodu omylu dle ust. § 49 a) obč. zák. a žalobce se této neplatnosti dovolal dle § 40 písm. a) obč. zák. Krajský soud, uvádí stěžovatel, nepovažuje uvedené omyly za podstatné. V konkrétním případě by však omyl žalobce, spočívající v tom, že jednal s firmou podnikající v příslušném oboru a jejím zaměstnancem, byl pro uzavření smlouvy podstatný a žalobce by při znalosti skutečného stavu věci žádné pochybné smlouvy neuzavíral.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že "smíšenou smlouvou, kombinující prvky kupní smlouvy a směnné smlouvy (§ 588 a § 611 obč. zák.), nabyl žalobce do svého vlastnictví prostřednictvím prvního žalovaného vozidlo Ford Siera Combi SPZ OCK 84-01, jehož vlastníkem byl R. J....". Stěžovatel uvádí, že nezbytnou náležitostí takové smlouvy by bylo určení smluvních stran, přičemž žalobce nikdy nevěděl, že vlastníkem vozidla a prodávajícím měl být R. J., nýbrž za vlastníka vozidla a prodávajícího považoval vždy J. M., který byl jako držitel uveden ve všech dokladech od vozidla. Rovněž, uvádí stěžovatel, platí důvody neplatnosti shora uvedené, že žalobce by odmítl i převzetí dalšího vozidla při vědomí, že firma nemá oprávnění ke zprostředkovatelské činnosti. Nápravy, uvádí závěrem stěžovatel, nebylo dosaženo ani rozhodnutím soudu dovolacího.

Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 167/99.

Ústavní soud především podotýká, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti, ale i z ustálené judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Odvolací soud v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 12. 2. 2003, č. j. 40 Co 530/2002-137, uvedl, že skutkový závěr soudu prvního stupně je podložen důkazy, které byly v řízení provedeny zákonným způsobem a okresnímu soudu nelze vytýkat, že by při zjišťování stavu věci vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo, že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, věrohodnosti a z analýzy hodnocení provedených důkazů vyplývá, že okresní soud správně zjistil skutkový stav a nepochybil, když uplatněnému nároku nepřiznal soudní ochranu.

Podle krajského soudu nelze okresnímu soudu vytknout ani nesprávnost použití v úvahu přicházejícího právního předpisu nebo jeho vadnou aplikaci. Okresní soud vyvodil správné závěry ze skutkových zjištění, vyplývajících z výsledku jeho dokazování, přičemž aplikoval i odpovídající hmotně právní ustanovení občanského zákoníku.

Krajský soud se pouze neztotožnil s právním hodnocením listiny, označené jako "smlouva o zprostředkování č. 97-0028" ze dne 3. 5. 1997, jež byla uzavřena mezi N. J. jako vlastníkem vozidla a prvním žalovaným a odlišně od soudu prvního stupně odvolací soud výkladem dle ust. § 35 odst. 2 obč. zák. posoudil tuto listinu z hlediska jejího obsahu jako smlouvu o obstarání prodeje věci dle ust. § 737 obč. zák. S ohledem na právní posouzení "smlouvy o zprostředkování č. 97-0028" ze dne 3. 5. 1997, jako smlouvy o obstarání prodeje věci pak odvolací soud vymezil i okruh účastníků kupní smlouvy uzavřené dne 21. 5. 1997 (žalobce a první žalovaný). Ohledně uzavření příkazní smlouvy dne 13. 11. 1997 se krajský soud zcela ztotožnil se závěry okresního soudu a v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, o které skutečnosti svůj závěr o uzavření smlouvy tohoto typu opřel, když z obsahu tohoto odůvodnění vyplývá, že vyšel především z pojmových znaků příkazní smlouvy. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že "obsahově zcela totožný listinný důkaz až na osobu uvedeného majitele vozidla posoudil odvolací soud ve dvou případech zcela rozdílným způsobem", když dle zjištění soudu prvního stupně "smlouva o zprostředkování č. 97 0028" ze dne 3. 5. 1997 obsahuje na rozdíl od "smlouvy o zprostředkování č. 131197 ze dne 13. 11. 1997" ujednání o odměně za zprostředkování, a dále tato smlouva ze dne 3. 5. 1997 obsahuje ručně psanou poznámku, že N. J. převzala od druhého žalovaného dne 3. 5. 1997 hotovost ve výši 137 000,- Kč.

V této souvislosti je nutno poznamenat, že v souladu s ust. § 35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Při výkladu projevu vůle podle citovaného ustanovení lze na tuto vůli smluvních stran usuzovat mj. i z jejich následného chování, pokud to ovšem povaha věci připouští. Při výkladu projevu vůle je třeba zároveň přihlížet i k zásadám, které ovládají občanský zákoník a občanské právo.

Pokud jde o další námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že tyto byly stěžovatelem uplatněny již v řízení před odvolacím soudem, který se s nimi ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal. Jejich opakováním v ústavní stížnosti tak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší.

V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zejména uvedl, že v řízení nebyly prokázány relevantní skutečnosti pro závěr o absolutní neplatnosti smluv, uzavřených mezi žalobcem (stěžovatelem) a prvním žalovaným z důvodů vymezených v ustanovení § 37 a § 39 obč. zák. Předmětné smlouvy byly uzavírány v režimu občanského zákoníku a skutečnost, že obstaratelem byl subjekt, který nedisponoval živnostenským listem, vydaným na zprostředkovatelskou činnost, nemá podle odvolacího soudu vliv na platnost těchto smluv. I když se žalobce ve svém odvolání dovolává i relativní neplatnosti těchto smluv z důvodů uvedených v ust. § 49a obč. zák., dospěl krajský soud k závěru, že pro vyslovení neplatnosti uvedených smluv dle ust. § 49a obč. zák. chybí další zákonný předpoklad (když dovolání se relativní neplatnosti vyplývá z obsahu odvolání), a to existence omylu, vycházejícího ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění (uzavření předmětných smluv) rozhodující. Omyl je u právního úkonu podstatný, týká-li se jeho právního důvodu, jeho předmětu, osoby, popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu právně rozhodující. Neplatnost právního úkonu je tu omezena s ohledem na právní jistotu občanskoprávního styku pouze na podstatný omyl, jenž v případě žalobcem uplatněné neplatnosti smluv, uvádí odvolací soud, zjištěn nebyl. Krajský soud též shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že byť druhý žalovaný jednal za prvního žalovaného na základě ústní dohody, aniž mu byla udělena žalovaným písemná plná moc, a tuto ústní dohodu překročil, první žalovaný v průběhu řízení prokázal, že jednání zmocněnce dodatečně bez zbytečného odkladu schválil, což potvrdil ve své účastnické výpovědi. Z práv a povinností vyplývajících z předmětných smluv je tudíž zavázán v plné míře první žalovaný. S ohledem na uvedené shledal krajský soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, rozhodnutí těchto soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v ust. § 157 o. s. ř., a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze podle Ústavního soudu nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a podanou ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Protože Ústavní soud rozhodl neprodleně po té, co od okresního soudu obdržel potřebný spisový materiál, považoval Ústavní soud za nadbytečné samostatně rozhodovat o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru