Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 275/01Nález ÚS ze dne 13.12.2001Jízdné a jeho přirážky v městské hromadné dopravě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkpokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 196/24 SbNU 471
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.275.01
Datum podání07.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 79 odst.3, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

127/1964 Sb.

182/1993 Sb., § 68 odst.2

266/1994 Sb.

36/1951 Sb.

40/1964 Sb., § 544

51/1964 Sb., § 29, § 4 odst.2, § 2 odst.1, § 2 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 275/01 ze dne 13. 12. 2001

N 196/24 SbNU 471

Jízdné a jeho přirážky v městské hromadné dopravě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci návrhu na zahájení

řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky obchodní společnosti

Dopravní podnik hl. m. Prahy, a.s., zastoupené JUDr. T. S.,

advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 44 Co

165/2000-44, ze dne 22. 1. 2001, ve spojení s rozsudkem Okresního

soudu ve Vyškově, č.j. 6 C 609/99-32, ze dne 4. 11. 1999, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, č.j. 44 Co 165/2000-44, ze

dne 22. 1. 2001 a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově, č.j. 6

C 609/99-32, ze dne 4. 11. 1999, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala dne 4. 5. 2001 návrh na zahájení řízení

o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen

Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku

Krajského soudu v Brně, č.j. 44 Co 165/2000-44, ze dne 22. 1.

2001, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově,

č.j. 6 C 609/99-32, ze dne 4. 11. 1999. Rozsudkem soudu I. stupně

bylo rozhodnuto ve sporu o zaplacení částky 206,- Kč, skládající

se z jízdného ve výši 6,- Kč (navrhovatelkou nesprávně uvedena

částka 8,- Kč) a zvláštní částky 200,- Kč jako přirážky k jízdnému

tak, že žalobě bylo vyhověno pouze částečně, a to pouze do

zaplacení jízdného, návrh na zaplacení přirážky k jízdnému byl

zamítnut. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatelky

porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále

jen "Úmluva"). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 6

C 609/99, vedený u Okresního soudu ve Vyškově. Ze spisového

materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka se žalobou před

obecným soudem domáhala vůči odpůrci, takto vedlejšímu účastníku

v řízení před Ústavním soudem, úhrady jízdného ve výši 6.-Kč

a přirážky k jízdnému ve výši 200,- Kč. Po provedeném dokazování

dospěl soud I. stupně k závěru, že návrh žalobce je důvodný pouze

částečně, takže rozsudkem, č.j. 6 C 609/99-32, ze dne 4. 11.

1999, přiznal nezaplacené jízdné, tj. částku 6,- Kč, kdežto návrh

na přiznání přirážky k jízdnému, tj. co se týká částky 200,- Kč,

byl zamítnut. Vyhovění žalobnímu návrhu ohledně jízdného pak soud

odůvodnil poukazem na ustanovení § 760 obč. zák. a § 37 odst. 1

zák. č. 266/1994 Sb., o dráhách. Ohledně přirážky k jízdnému soud

pak žalobu zamítl z důvodů právních.

V době, kdy odpůrce v řízení před obecnými soudy cestoval bez

platné jízdenky (dne 1. září 1997), neexistoval totiž podle názoru

soudu žádný zákon, který by mu ukládal povinnost platit pro takový

případ přirážku k jízdnému, ani žádné zákonné ustanovení, které by

zmocňovalo k vydání podzákonného předpisu, jenž by takovou

povinnost upravil. Jakkoli vyhláška č. 127/1964 Sb., o městském

přepravním řádu, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 18

odst. 2 umožňovala vyžadovat zaplacení částky 200.- Kč, tato

vyhláška však byla vydána podle § 4 odst. 2 a § 29 zákona č.

51/1964 Sb., o dráhách, a podle § 7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb.,

jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě,

a dále k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku č.

40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., přičemž

zákon č. 51/1964 Sb., na jehož základě byla uvedená vyhláška

vydána, byl účinný od 1. dubna 1964 do 1. ledna 1995 (k tomuto

datu byl zrušen zákonem č. 266/1994 Sb., o dráhách), a nařízení

vlády č. 36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. června 1951, bylo ke

dni 1. ledna 1980 zrušeno zákonem č. 68/1979 Sb., jenž byl pak ke

dni 1. srpna 1994 zrušen zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční

dopravě. Zákon č. 111/1994 Sb., stejně jako zákon č. 266/1994 Sb.

(účinný ode dne 1. ledna 1995) v předmětné době (tj. dne1. září

1997) neobsahovaly ustanovení, jež by žalobci umožňovala žádat

přirážku k jízdnému. Teprve novelou zákona č. 111/1994 Sb.,

provedenou zákonem č. 304/1997 Sb., s účinností ode dne 1. dubna

1998 byla v § 18a odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 3 založena

možnost požadovat přepravní přirážku v návaznosti na dopravní

podmínky, a to až do výše 1.000,- Kč. Soud v této souvislosti

poznamenává, že tato úprava se vztahuje toliko na silniční

dopravu, přičemž v zákoně č. 266/1994 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, tato úprava dosud obsažena není, pročež v rámci takové

přepravy pak povinnost platit přirážku k jízdnému stále není dána.

Na základě uvedené rekapitulace právního stavu dospěl obecný

soud k závěru, že v předmětnou dobu neexistovala platná právní

úprava, která by ukládala povinnost stanovit pro případ tzv. černé

jízdy přirážku. Dle přesvědčení soudu není pro stanovení přirážky

k jízdnému možno použít ani ustanovení § 772 obč. zák., neboť toto

výslovně umožňuje provést pouze podrobnější úpravu takových práv

a povinností, které, byť v obecnější rovině, již občanský zákoník

zná. Občanský zákoník, ale v předmětné době takovou úpravu

neobsahoval, přičemž právo na přirážku k jízdnému nelze dle soudu

dovodit ani interpretací ze samotného práva požadovat zaplacení

jízdného. Jakkoli je právo na přirážku k jízdnému občanskoprávní

sankcí za nesplnění povinnosti, jež je veřejností, a to

i právnickou, považována za samozřejmost, to však podle názoru

soudu neznamená, že její existenci lze dovodit bez zákonného

podkladu. Argument ve prospěch uvedeného závěru spatřuje soud

i v okolnosti, že pokud by ke stanovení přirážky postačovala

existence prováděcích předpisů k § 772 obč. zák., jevila by se pak

novela silničního zákona, provedená zákonem č. 304/1997 Sb., zcela

nadbytečnou.

K odvolání navrhovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem, č.j.

44 Co 165/2000-44, ze dne 22. 1. 2001, rozsudek soudu I. stupně

potvrdil. K argumentům navrhovatelky, dle níž předmětná vyhláška

ke dni 7. ledna 1998 byla platnou součástí právního řádu, vydanou

v souladu s § 772 obč. zák., a k jejímu poukazu na závaznost

pravidel silničního provozu, obsažených toliko ve vyhlášce,

odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal v plném

rozsahu na rozhodovací důvody soudu I. stupně. Zvláště zdůraznil

skutečnost, že právo na přirážku není totožné s právem na jízdné

a odkazy na zákony toto právo upravující nejsou relevantní, a dále

nepřípadnost argumentace analogií s pravidly silničního provozu

z pohledu rozhodovaného konkrétního případu.

Navrhovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že

v předmětné době, tj. dne 1. září 1997, byla vyhláška č. 127/1964

Sb. platnou součástí českého právního řádu. Vychází přitom ze

skutečnosti, že ve zrušovacích ustanoveních zákona č. 266/1994 Sb.

tato vyhláška uvedena není, ačkoli v § 67 tohoto zákona bylo

zrušeno několik prováděcích předpisů, vydaných na základě

zmocnění, uvedených původně v zákoně č. 51/1964 Sb., o dráhách,

a v zákoně č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním

zasílatelství. Uvedený závěr považuje navrhovatelka za

opodstatněný i navzdory tomu, že zákon o dráhách již neobsahuje

ustanovení, jež by zmocňovalo orgány státní správy k vydání

vyhlášky, jež upraví práva a povinnosti cestujících, resp. smluvní

podmínky přepravy pro oblast městské hromadné dopravy. Činí tak

i s ohledem na ustanovení § 70 odst. 3 zákona o Ústavním soudu,

jež v souvislosti se zrušením určitého zákona, resp. jeho

jednotlivého ustanovení, vyžaduje i výslovnou derogaci k jeho

provedení vydaných podzákonných předpisů. Dle přesvědčení

navrhovatelky je zánik platnosti i podzákonného právního předpisu

nutně spjat s výslovným projevem vůle normotvůrce, čili

s výslovnou derogací. Pro závěr, dle něhož nedošlo "implicitně

k zániku účinnosti vyhlášky č. 127/1964 Sb." argumentuje

navrhovatelka i doslovným zněním nově přijaté vyhlášky č. 71/1999

Sb., o přepravním řádu pro silniční dopravu osob, jejíž účinnost

nastala dnem 1. října 1999, a jež v § 30 odst. 1 výslovně počítá

nadále s účinností vyhlášky č. 127/1964 Sb., a to s tou změnou, že

od 1. října 1999 se ustanovení této vyhlášky již nepoužijí pro

městskou autobusovou dopravu. Z uvedeného ustanovení pak

navrhovatelka dovozuje, že po datu 1. října 1999 lze ustanovení

vyhlášky č. 127/1964 Sb. použít na ostatní druhy přepravy osob,

vyjma městské autobusové dopravy.

Nadto navrhovatelka zastává názor, dle něhož vyhlášku č.

127/1964 Sb. lze s ohledem na ustanovení § 772 obč. zák. považovat

za podzákonný právní předpis, provádějící příslušná ustanovení

občanského zákoníku, konkrétně pak ustanovení § 760 a násl.,

upravující smlouvu o přepravě, což ostatně plyne i z úvodní věty

předmětné vyhlášky (a nikoli z její preambule, jak uvádí

navrhovatelka - viz čl. 38 Legislativních pravidel vlády,

přijatých usnesením vlády ze dne 19. března 1998, č. 188). V této

souvislosti je navrhovatelkou poukazováno rovněž na ustanovení §

879a obč. zák., jímž byla pravomoc k vydání příslušného právního

předpisu delegována s odkazem na ustanovení § 17 zákona č. 2/1969

Sb., ve znění pozdějších předpisů, na ministerstvo dopravy

a spojů.

V ústavní stížnosti se dále odkazuje i na nález Ústavního

soudu ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, dle kterého daný právní

vztah vzniká konkludentním jednáním a v němž je institut přirážky

k jízdnému s ohledem na soukromoprávní povahu předmětného právního

vztahu interpretován ve smyslu smluvní pokuty.

Zákonný prostor pro aplikaci předmětné vyhlášky na posuzovaný

případ spatřuje navrhovatelka v § 37 odst. 1 zákona č. 266/1994

Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož

podmínky, za nichž se přepravují osoby ve veřejné drážní osobní

dopravě, stanoví přepravní řády. Tímto pak dle § 772 obč. zák. je

vyhláška č. 127/1964 Sb. V této souvislosti je v ústavní stížnosti

poukazováno i na obsahem shodný právní názor, jenž v obdobných

případech zaujaly Krajský soud v Ostravě (ve věci vedené pod sp.

zn. 13 Co 302/2000) a Městský soud v Praze (ve věci vedené pod sp.

zn. 53 Co 483/99).

Provozování veřejné dopravy považuje navrhovatelka za formu

realizace svého vlastnického práva, přičemž vybírání jízdného je

součástí jeho realizace a vybírání přirážky k jízdnému pak dle

jejího přesvědčení formou ochrany proti těm, kteří by její majetek

chtěli užívat bezplatně. Z pohledu ústavněprávního navrhovatelka

namítá zejména tu skutečnost, že obecné soudy neuznaly existenci

právního předpisu, o který v řízení před nimi opírala svůj nárok,

čímž jí protiústavním zásahem znemožnily ochranu výkonu

vlastnického práva.

K výzvě Ústavního soudu podal Krajský soud v Brně jako

účastník řízení k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž

předseda senátu 44 Co odkázal na vyjádření podané tímto soudem ve

věci pod sp. zn. III. ÚS 274/01. K doplnění vyjádření pak uvedl,

že napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu I. stupně se

zabývá všemi podstatnými aspekty věci, přičemž vychází nakonec

z obecného závěru, totiž že právo na přirážku je právem

samostatným, neodvozeným, které v době, o kterou šlo, nebylo

upraveno zákonem. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost

byla zamítnuta, protože nedošlo k porušení ústavních práv

stěžovatele.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval,

že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto

právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní

práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka

se dovolávala ochrany svých základních práv zakotvených v Listině,

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu

předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je opodstatněný.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu, jak vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon o Ústavním soudu"). Dalšími komponenty jsou hodnocení

dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně

konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

Vycházeje z maximy, obsažené v § 68 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu plyne v předmětné věci pro Ústavní soud nutnost vymezit

hlediska, jež je obecný soud povinen respektovat při posuzování

souladu jiného právního předpisu se zákonem při aplikaci čl. 95

odst. 1 Ústavy, a to zejména z pohledu dodržení podmínek,

zakotvených v čl. 79 odst. 3 Ústavy.

Čl. 95 odst. 1 Ústavy představuje v první řadě ústavní výraz

nezávislosti soudů (soudní moci), její vazbu toliko a výlučně na

moc zákonodárnou, jakož i výraz oddělenosti moci soudní a výkonné,

jako vyloučení možnosti exekutivního normování rozhodovací

činnosti soudů.

Právní řád, jehož základním atributem ve smyslu čl. 1 Ústavy

je všeobecná závaznost, tvoří nejen zákony (včetně zákonů

ústavních) a mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, nýbrž také

další prameny právní: Mezi tyto, podle terminologie čl. 95 odst.

1 Ústavy "jiné právní předpisy", patří zejména právní předpisy

orgánů státní správy (čl. 78, čl. 79 odst. 3 Ústavy) a obecně

závazné vyhlášky orgánů územní samosprávy (čl. 104 odst. 3

Ústavy). Ustanovení věty, obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za

středníkem, nese pak následující smysl:

Soudce obecného soudu při použití "jiného právního předpisu"

opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními

účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu

není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti "jiného

právního předpisu", rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti

v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům

dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném

segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti

"jiného právního předpisu" není v českém právním řádu právním

precedentem.

Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení

s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za

středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat "jiný právní

předpis", je-li soudem považován za rozporný se zákonem.

A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že

v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad "jiného právního

předpisu se zákonem", je jím vázán.

Hlediska posuzování nesouladu "jiného právního předpisu" se

zákonem jsou analogická s hledisky, jež pro účel řízení o kontrole

norem zakotvuje ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z pohledu posuzované věci jsou těmito relevantními hledisky

kritéria, obsažená v ustanovení čl. 79 odst. 3 Ústavy.

Úkolem Ústavního soudu v této souvislosti není nahrazovat

pravomoc obecného soudu, založenou čl. 95 odst. 1 Ústavy, nýbrž

toliko posouzení dodržení ústavních kautel, jež je při zkoumání

souladu "jiného právního předpisu" se zákonem nezbytné vyžadovat.

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci

dopadají ustanovení drážního zákona, právní úpravy silniční

dopravy, občanského zákoníku a hospodářského zákoníku.

Podle úvodní věty vyhl. č. 127/1964 Sb. byla tato vydána na

základě § 4 odst. 2 a § 29 zákona č. 51/1964 Sb., o dráhách, § 7

nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě

podnikání v silniční dopravě, a k provedení příslušných ustanovení

občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č.

109/1964 Sb., a to s účinností od 1. července 1964. Podle

ustanovení § 50 vyhl. č. 175/2000 Sb. byla pak s účinností ode dne

1. července 2000 zrušena.

Podle § 4 odst. 2 a § 29 zák. č. 51/1964 Sb., o dráhách, bylo

ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány

zmocněno k vydání přepravních řádů. Ve smyslu § 2 odst. 1 a 2

dráhami podle tohoto zákona jsou železnice, tramvajové,

trolejbusové a lanové dráhy s výjimkou těch, které slouží jen

provozní potřebě uvnitř podniku (závodu) a nejsou zaústěny do

jiných drah, dále drah přenosných a lanových vleků, přičemž dráhy

se podle povahy a účelu člení na dráhy celostátní, vlečky, dráhy

městské a dráhy zvláštního určení.

Zákon č. 51/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl

s účinností od 1. ledna 1995 zrušen § 67 zákona č. 266/1994 Sb.,

o dráhách. Podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. c) zákona č.

266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 7. ledna 1998, dopravce

přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá,

jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky

stanovené zvláštním předpisem.

Podle § 7 odst. 1 a 4 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se

provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, podrobnější

podmínky, za kterých dopravní podniky přepravují osoby a věci,

stanoví přepravní řády, které vydá ministerstvo dopravy, přičemž

přepravní řády mohou stanovit, že uživatel dopravy, který porušil

některé z jejich ustanovení, poškodil nebo znečistil vozidlo nebo

způsobil poruchu v provozu, je povinen zaplatit ve prospěch

dopravního podniku určitou peněžní částku. Nařízení vlády č.

36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. června 1951, bylo ke dni 1.

ledna 1980 zrušeno ust. § 58 zákona č. 68/1979 Sb., o silniční

dopravě a vnitrostátním zasílatelství. Dle § 57 odst. 1 ve spojení

s § 14 odst. 1 tohoto zákona bylo Federální ministerstvo dopravy

v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány zmocněno obecně

závazným předpisem upravit přepravní řád, jenž dle § 14 odst. 2

mohl stanovit, ve kterých případech jsou cestující, odesílatel

nebo příjemce povinni zaplatit provozovateli dopravy za porušení

ustanovení přepravního řádu nebo tarifu, poškození nebo znečištění

vozidla nebo jiného zařízení provozovatele dopravy nebo způsobení

poruchy v dopravě peněžitou částkou, jejíž výši stanoví přepravní

řád až do 500,- Kč. Zákon č. 68/1979 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, byl ke dni 1. srpna 1994 zrušen § 42 zákona č. 111/1994

Sb., o silniční dopravě.

Zákon č. 111/1994 Sb. v předmětné době (tj. dne 7. ledna

1998) neobsahoval ustanovení, jež by žalobci umožňovala žádat

přirážku k jízdnému.

Novelou zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, provedenou

zákonem č. 304/1997 Sb., s účinností ode dne 1. dubna 1998 byla

v § 18a odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 3 založena možnost

požadovat přepravní přirážku v návaznosti na dopravní podmínky,

a to až do výše 1.000,- Kč.

Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, byl ke dni 1. ledna 1992 zrušen § 772 zákona č.

513/1991 Sb., obchodního zákoníku.

Ve znění platném v předmětné době, tj. ke dni 7. ledna 1998,

dle § 772 obč. zák. podrobnější úpravu osobní a nákladní přepravy

stanoví zvláštní předpisy, zejména přepravní řády a tarify. Podle

§ 879a obč. zák. je pak oprávnění ministerstev k vydání

prováděcích předpisů určeno jejich příslušnosti, jež je stanovena

zákonem č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z rekapitulace právního stavu pak vyplývá, že ke dni 7. ledna

1998 lze za zákonná ustanovení zmocňující k vydání vyhl. č.

127/1964 Sb. považovat ustanovení § 772 obč. zák. Za normu

odkazující, jež na vyhl. č. 127/1964 Sb. v předmětné době

odkazovala, lze pak považovat § 37 odst. 1 písm. c) zákona č.

266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 7. ledna 1998, podle něhož

dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu

požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky

a podmínky stanovené zvláštním předpisem.

Otázkou, jíž nutno v této souvislosti zodpovědět, je,

splňuje-li zmocňovací ustanovení, obsažené v § 772 obč. zák., po

zrušení zmocňovacích ustanoveních § 4 odst. 2 a § 29 zákona. č.

51/1964 Sb., § 7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., kautely, jež

plynou z čl. 79 odst. 3 Ústavy.

Ústavní soud se v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS

33/2000 o návrhu na zrušení § 18a odst. 1 písm. c), § 18a odst.

2 písm. b) věty za středníkem a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994

Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., podrobně

zabýval povahou smlouvy o přepravě osob dle § 760 a násl. obč.

zák. Podle jeho názoru se jedná o úpravu obecnou, vztahující se na

všechny druhy dopravy, pročež společná ustanovení ke smlouvám

o přepravě uvedená v § 772 obč. zák. pak umožňují, aby podrobnější

úprava osobní a nákladní přepravy byla stanovena zvláštními

předpisy, a to zejména přepravními řády a tarify. Přeprava osob je

podle přesvědčení Ústavního soudu vztahem soukromoprávním, jenž

vzniká na základě smlouvy o přepravě, která je u hromadných

dopravních prostředků uzavírána obvykle konkludentním jednáním.

Vzhledem k tomu, že na provozování veřejné hromadné dopravy má

pochopitelný a významem přepravy osob odůvodněný zájem i stát,

Ústavní soud uznal za přiměřenou veřejnoprávní regulaci některých

otázek přepravy osob.

V řadě svých rozhodnutí pak Ústavní soud zformuloval hlediska

posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení, a od nich

se odvíjejících hledisek posuzování souladu "jiných právních

předpisů" se zákony. Podle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS

43/97 "jiný právní předpis" nemůže vybočit ze zákonných mezí

- nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet

v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají

ze smyslu a účelu zákona. Podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000

ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na

následujících zásadách: "Jiný právní předpis" musí být vydán

oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu

(nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být

zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být

tedy otevřen prostor pro sféru "jiného právního předpisu").

V posuzované věci prováděcí předpis, tj. vyhl. č. 127/1964

Sb., byla vydána oprávněným subjektem (a to ve smyslu § 879a obč.

zák. ve spojení se zákonem č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších

předpisů) a nezasáhla do věcí vyhrazených z pohledu ústavní, resp.

zákonné regulace toliko zákonu (viz k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS

3/95). Třetí hodnotící hledisko, přítomnost vůle zákonodárce

k úpravě dalších, než v zákoně explicitně stanovených povinností,

může být vyjádřeno přitom výslovně anebo může vyplývat ze smyslu

a účelu zákona.

Přirážka k jízdnému představuje ve smyslu nálezu Ústavního

soudu, sp. zn. Pl. ÚS 32/2000, penále, tj. pokutu stanovenou pro

porušení smluvní povinnosti právním předpisem (§ 544 odst. 3 obč.

zák.). Z pohledu ústavní akceptovatelnosti veřejnoprávního zásahu

v oblasti smluv o přepravě je tímto vyjádřen i prostor přepravními

řády, vydanými dle § 772 obč. zák., nahradit stanovení sankce za

nezaplacení jízdného smluvní pokutou normativní úpravou této

sankce formou penále.

Tím, že obecný soud uvedená hlediska nezohlednil, nedostál

všem ústavním kautelám, jež jej dle čl. 95 odst. 1 Ústavy

opravňují neaplikovat "jiný právní předpis", ocitl se v rozporu

s maximou vázanosti soustavou právních pramenů, plynoucí z čl. 1

Ústavy, což z pohledu rozhodované věci zakládá dotčení principů

řádného procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nad rámec rozhodovacích důvodů Ústavní soud odkazuje i na tu

část judikatury obecných soudů, jež ve věcech obdobných dospívá

k závěrům opačným, než k jakým dospěly obecné soudy v daném

případě. Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 7. února

2001, č. j. 10 Co 354/2000-29, v této souvislosti konstatoval

následující: "Právní teorie shodně s praxí považuje za

nejoptimálnější výslovné zrušení právního předpisu, které vyplývá

z derogační klauzule pozdějšího právního předpisu. Aplikace práva

pak nečelí výkladovým obtížím, které přináší derogace implicitní.

Lze se domnívat, že výslovná derogace je i v české legislativě

preferována, ostatně ani hodnocená vyhláška č. 127/1964 Sb. není

výjimkou. Ta byla zrušena k 1. 7. 2000 vyhláškou Ministerstva

dopravy a spojů č. 175/2000 (srov. ust. § 50 této vyhlášky). Při

užití zásady výkladu z opaku (argumentum a contrario) nelze dojít

ke shodě v názoru, že vyhl. č. 127/1964 Sb. byla implicitně

zrušena v důsledku vydání zákona č. 266/1994 Sb., dochází-li

později zcela zřetelně k jejímu výslovnému zrušení vyhláškou ji

nahrazující. Podle názoru odvolacího soudu nelze vůbec nic

dovozovat z faktu, že zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, neobsahuje

žádné ustanovení, z něhož by vyplývalo, že dosavadní přepravní řád

se ponechává v platnosti, a ani nelze přijmout závěr, že zrušení

zákona nutně bez dalšího znamená i zrušení předpisu, který jej

provádí. Vyhl. č. 127/1964 Sb. je vedle zákona o dráhách

i prováděcím předpisem k občanskému zákoníku."

Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

ve spojení s čl. 1 a čl. 79 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy,

Ústavnísoud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti tomuto nálezu není odvolání přípustné

V Brně dne 13. prosince 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru