Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 274/99Nález ÚS ze dne 13.01.2000Použití analogie ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Správní řízení
procesní zásady
PoznámkaStanovisko Pl.ÚS-st 10/99. Překonává nález sp. zn. II.ÚS 86/96.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 6/17 SbNU 43
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.274.99
Datum podání07.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 23

99/1963 Sb., § 94 odst.2, § 247 odst.2, § 250, § 250d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 274/99 ze dne 13. 1. 2000

N 6/17 SbNU 43

Použití analogie ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 13. 1. 2000 v ústním jednání

a v senátě ve věci stěžovatelky Č. s., a. s., zastoupené Mgr.

J. P., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Finančního

ředitelství v Ústí nad Labem, zastoupeného JUDr. J. S., proti

usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 1999,

sp. zn. 15 Ca 73/99, týkající se přezkumu správního rozhodnutí,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34

odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla

stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem

ze dne 1. dubna 1999 (15 Ca 73/99-9) a s odkazem na nález

Ústavního soudu ze dne 18. června 1997 vydaný ve věci II. ÚS

86/96 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 79, Praha 1998) - tvrdila,

že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako orgán veřejné moci

porušil její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní

stížnosti stalo se tak tím, že označený obecný soud rozhodující

o žalobě stěžovatelky proti Finančnímu úřadu v Roudnici nad Labem

v režimu správního soudnictví s odkazem na ust. § 250 odst.

4 o. s. ř. řízení zastavil, přestože v intencích dříve označeného

nálezu Ústavního soudu měl ex officio "přibrat do řízení jako

účastníka řízení příslušný správní orgán" (sc. Finanční

ředitelství v Ústí nad Labem jako správní orgán, který ve věci

rozhodl v druhém stupni jako orgán odvolací). Stěžovatelka proto

navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené

rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, se

k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) k ústavní stížnosti

vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí

vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona); odmítl v něm tvrzení ústavní

stížnosti, zdůraznil - mimo jiné - že "žaloba stěžovatelky

směřovala jednoznačně proti rozhodnutí, jež jako rozhodnutí

správního orgánu prvého stupně nemůže být v tomto případě

předmětem přezkoumávání soudem" a navrhl, aby posuzovaná ústavní

stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastník řízení se k věci písemně nevyjádřil

a u ústního jednání dne 30. září 1999 navrhl, aby ústavní stížnost

byla zamítnuta.

Právní věta nálezu druhého senátu Ústavního soudu (II. ÚS

86/96), jehož se stěžovatelka dovolávala zní:

Pro obecný soud vyplývá ze zákona povinnost zkoumat nejen zda

je napadené správní rozhodnutí přezkoumatelné soudem, ale současně

je jeho povinností zkoumat, kdo je v takovém postavení, že jej

zákon označuje za účastníka řízení.

V případě, že kasační soud zjistil, že žalovaným nemůže být

správní orgán uvedený v návrhu, neboť není orgánem, který

rozhodoval v posledním stupni podle ustanovení § 250 odst. 4

občanského soudního řádu, měl postupovat per analogiam v souladu

s ustanovením § 94 odst. 2 o. s. ř., tj. vydat usnesení, kterým by

přibral příslušný správní orgán do řízení jako jeho účastníka. Je

věcí soudu, aby k těmto náležitostem přihlížel kdykoli v průběhu

řízení.

Protože III. senát Ústavního soudu,v souvislosti

s rozhodováním o posuzované ústavní stížnosti dospěl k názoru

odchylnému od názoru vyjádřeného v označeném nálezu, předložil

takto vzniklou otázku k posouzení plénu Ústavního soudu (§ 23

zákona) s odůvodněním, že

a) pokud je analogie v procesním právu vůbec namístě, nelze její

aplikaci zaměňovat zákonem definované procesní instituty, resp.

v dané věci (ústavním nálezem) přikazovat obecným soudům, aby

analogií se znaky zřetelné promiskuity zasahovaly do procesního

postavení účastníků (do jejich procesní volby),

b) v posuzované věci je nadto analogie z povahy věci nepřípustná;

třetí definice účastníků podaná občanským soudním řádem (§ 94)

míří především na případy, kdy řízení před obecným soudem bylo

zahájeno bez návrhu (§ 94 odst. 1 o. s. ř.), a to se zřetelně

vysloveným předpokladem, že obecným soudem ex officio přibraný

účastník nenahradí v řízení již jsoucího účastníka, ale že

v zákonem založeném společenství bude vystupovat vedle něho,

když za práva a povinnosti pokládají se také ta, která se ve

výroku rozhodnutí neprojeví, ačkoli jsou jím dotčena (Bureš

- Drápal: Občanský soudní řád - komentář); míří tedy uvažovaná

třetí definice účastníků takřka výlučně na řízení nesporná

a z nich převážně na řízení opatrovnická, v nichž

kontradiktornost řízení (v postavení účastníků) je výrazně

snížena,

c) aktivní (pasivní) legitimace účastníků v již zahájeném řízení

je podle konstrukce třetí definice účastníků nesporná (. soud

přibere do řízení.), a proto tuto zákonnou definici analogií

nelze rozšířit natolik, aby ve své podstatě a důsledcích

zasáhla do procesního institutu přistoupení a záměny účastníků

(§ 92 o. s. ř.), případně do konstrukce vedlejšího účastenství,

a to mimo důvody již vyložené také proto, že by se

autoritativním výrokem soudu obcházel (nahrazoval) zákonem

vyžadovaný návrh nebo souhlas účastníků řízení dosavadních,

d) ve správním soudnictví je řízení podle páté části občanského

soudního řádu (§ 244 a násl.) nesporně řízením kontradiktorním,

založeným vždy jen k návrhu, a již proto je nález ve věci II.

ÚS 86/96 s dříve zmíněnými podmínkami třetí definice účastníků

v rozporu: tento nález neřeší (a z důvodů, které jsou nasnadě

ani řešit nemůže), jaké je procesní postavení původně

žalovaného účastníka řízení, když, s ohledem na druhou definici

účastníka (§ 250 odst. 4 o. s. ř.), je jeho pasivní legitimace

ex lege vyloučena a jaké procesní důsledky plynou z toho, že

samo řízení bylo zahájeno právě jen proti němu a konečně

e) předmět řízení před obecným soudem je ve věci správního

soudnictví vymezen individualizací správního rozhodnutí, které

má být z podnětu (žaloby) žalobce tímto soudem přezkoumáno;

je-li žalobcem takto označeno rozhodnutí správního orgánu I.

stupně, a brání-li jeho přezkumu zákonná překážka (§ 250 odst.

4 o. s . ř.) nelze ani extenzivně aplikovanou analogií dospět

k záměně předmětu řízení, tj. za "přibrání" jiného správního

orgánu (rozhodnuvšího v posledním stupni) v rozporu s petitem

žaloby (namířenému proti rozhodnutí vydanému v I. stupni)

přezkoumávat správní rozhodnutí jiné (vydané jiným orgánem

v posledním stupni).

Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 2. 11. 1999

přijalo stanovisko, jímž odchylný názor III. senátu vyložený

v této věci (viz vpředu) schválilo a dle něhož, jestliže Ústavní

soud v řízení o ústavní stížnosti zjistí, že v řízení před obecným

soudem žalovaným nemůže být správní orgán uvedený v žalobě,

protože není orgánem, který rozhodoval v posledním stupni

správního řízení (§ 250 odst. 4 o. s. ř.), Ústavní soud nemůže

postupovat per analogiam ve smyslu ustanovení § 94 odst.

2 o. s. ř. a nemůže zavázat obecný soud, aby po zrušení jeho

rozhodnutí Ústavním soudem vydal usnesení, jímž by do řízení

přibral příslušný správní orgán jako účastníka řízení.

Za takto nastalé situace posoudil Ústavní soud stěžovatelčinu

ústavní stížnost, z důvodů již vpředu vyložených, jako nedůvodnou

a jako o takové o ní rozhodl zamítavým výrokem (§ 82 odst. 1

zákona).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 13. ledna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru