Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 274/02Usnesení ÚS ze dne 18.06.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/výpočet
důkazní nouze
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.274.02
Datum podání03.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5

337/1992 Sb., § 31


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 274/02 ze dne 18. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 274/02

Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele

JUDr. Ing. F. V., zastoupeného JUDr. J. C., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 38 Ca 111/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel ve své daňové věci proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2002

(38 Ca 111/2001-34) a tvrdil, že "pokud mu finanční úřad vyměřil daň ze všech příjmů došlých na jeho účty u banky, ačkoliv mu muselo být jasné, že tyto platby nejsou v plné výši zdanitelnými příjmy, z nichž byl povinen odvést daň z příjmů fyzických osob, porušil jeho základní právo obsažené v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, dle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona". Nadto byl porušen též čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že obecný soud za situace, kdy dospěl k závěru, že použití pomůcek správcem daně bylo odůvodněné, odmítl přezkoumat správnost stanovené výše daně, když konstatoval, že mu nepříslušelo, stejně jako odvolacímu orgánu, posuzovat ani použití pomůcek ani způsob výpočtu daňové povinnosti.

Stěžovatel navrhl zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (38 Ca 111/2001-34) stěžovatel napadl správní žalobou rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 13. prosince 2000 (FŘ-3341/11/00), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 2 ze dne

15. září 1999 (113743/99/002911/4570) na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 ve výši 149.856,- Kč. Dodatečný platební výměr byl opřen o zprávu o daňové kontrole, na jejímž základě mu byla vyměřena daňová povinnost podle pomůcek [§ 31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o správě daní a poplatků)]. Důvodem pro vyměření daně podle pomůcek bylo, že stěžovatel nepředložil správcem daně požadované doklady, k jejichž předložení byl vyzván. Obecný soud proto přezkoumal k žalobnímu tvrzení zákonné podmínky pro stanovení daně pomocí pomůcek.

V této souvislosti zdůraznil, že podle zprávy o daňové kontrole ze dne 28. 7. 1999 správce daně požadoval předložení souvislé řady bankovních výpisů, které stěžovatel od doby zahájení kontroly (tj. ode dne 28. 7. 1999) nepředložil, ačkoli správce daně jejich předložení požadoval dvěma výzvami (ze dne 10. 9. 1998 a ze dne 21. 9. 1998). Podle protokolu z ústního jednání dne 24. 9. 1998 stěžovatel prohlásil, že bankovní výpisy jsou jeho soukromou záležitostí s tím, že si je správce daně může opatřit sám. Správce daně si proto tyto výpisy opatřil u příslušné banky dne 2. 12. 1998, jelikož již v této době neměl k dispozici peněžní deníky, které v souladu se zákonem (§ 16 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků) vrátil stěžovateli, vyzval jej (výzvou ze dne 16. 3. 1999), aby je opětovně předložil za účelem stanovení daňové povinnosti a zohlednění případných okolností výhodných pro stěžovatele. Stěžovatel reagoval tak, že předložil místopřísežné prohlášení, dle něhož všechny částky uvedené ve výzvě řádně zdanil a jsou součástí jeho daňového přiznání; stran peněžních deníků sdělil, že peněžní deníky jsou archivovány mimo Prahu a nechť správce sdělí, kdo a kdy je převezme. Vzhledem k tomu, že toto podání nebylo do tří dnů ani později po odeslání faxové zprávy opakováno písemně (§ 21 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků), nemohl správce daně tuto výzvu považovat za splněnou.

Obecný soud proto konstatoval, že podmínky pro stanovení daně pomocí pomůcek byly splněny (§ 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků) a reagoval i na další žalobní tvrzení stěžovatele, k nimž uvedl následující:

* stran toho, že výzvy obsahovaly krátké lhůty k předložení požadovaných podkladů a že výzva se měla opírat o ustanovení § 43 zákona o správě daní a poplatků a nikoli

o ust. § 16 odst. 3 písm. c) téhož zákona, poukázal na to, že u stěžovatele jako daňového subjektu neprobíhalo vytýkací řízení, ale daňová kontrola, a jelikož při daňové kontrole je povinností daňového subjektu předložit účetní a jiné doklady na požádání [§ 16 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků], v případě, že daný subjekt svou povinnost nesplní, není stanovena k jejich projednání žádná lhůta.

V § 14 odst. 1 téhož zákona se uvádí, že lhůta má být přiměřená. Daňový subjekt mohl předkládat důkazní prostředky v průběhu celé daňové kontroly, která trvala přes rok, a přesto svou zákonnou povinnost nesplnil,

* k žalobní námitce, že výzva ze dne 16. 3. 1999 obsahovala cca 383 dat a k nim se vážících korunových položek, a je proto nesplnitelná, konstatoval, že již ze samotného místopřísežného prohlášení plyne, že stěžovateli muselo být zřejmé, že se jednalo

o částky příjmů na jeho běžném účtu, vypsané z bankovních výpisů,

* opodstatněnou nebyla shledána ani žalobní námitka, že správce daně může v případě stanovení daňové povinnosti za pomoci pomůcek vyměřit daň libovolně, neboť musí se stejnou pečlivostí opatřovat podklady ve prospěch poplatníka i v jeho neprospěch. Odvolací orgán zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek, které byly v tomto případě shledány, když mu stejně jako obecnému soudu nepřísluší posuzovat způsob použití pomůcek, ani způsob výpočtu daňové povinnosti.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele se závěrem obecného soudu a orgánů daňové správy stran výše mu vyměřené daně stanovené užitím pomůcek, a tvrzení, že její výše nemůže být podrobena přezkumu odvolacím orgánem správce daně ani obecným (správním) soudem, přičemž stěžovatel převážně opakuje argumenty, jež uplatnil ve své správní žalobě a s nimiž se obecný soud odpovídajícím způsobem vypořádal (§ 157

odst. 2 o. s. ř.). Městský soud v Praze přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé, upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních (daňových) orgánů. V odůvodnění rozhodnutí dostatečně vyložil, které skutečnosti má za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkum správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a z nich vyvodil odpovídající závěry.

Uvedenému postupu krajského soudu lze z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stěží co vytknout již proto, že obecný soud zákonnost napadeného rozhodnutí přezkoumal, dostál tedy požadavku uvedenému v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Označený obecný soud stejně jako finanční ředitelství postupovaly v souladu s kautelami platné procesní úpravy obsažené v zákoně o správě daní a poplatků a občanském soudním řádu. Proto nebyl shledán důvodným poukaz stěžovatele na porušení

čl. 4 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.

Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatele stran porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť není pochybnosti o tom, že daň z příjmů je upravena zákonem (zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů) a jeho aplikací ve shodě se zákonem byla stanovena její výše.

Ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti rozsudku Městskéhosoudu v Praze, jak je vpředu označen, byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak konstantní judikaturou Ústavního soudu, tak i samotnou povahou vývodů ústavní stížnosti.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru