Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 274/01Nález ÚS ze dne 01.11.2001K placení přirážky k jízdnému v MHD - oprávnění soudce posuzovat vzájemný soulad právních předpisů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpokuta
právní předpis
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 168/24 SbNU 243
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.274.01
Datum podání07.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 79, čl. 95

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

127/1964 Sb.

266/1994 Sb., § 37

40/1964 Sb., § 722


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 274/01 ze dne 1. 11. 2001

N 168/24 SbNU 243

K placení přirážky k jízdnému v MHD - oprávnění soudce posuzovat vzájemný soulad právních předpisů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 1. listopadu

2001, v senátě, ve věci ústavní stížnosti akciové společnosti D.,

za účasti T. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

22. ledna 2001, sp. zn. 44 Co 830/99, a rozsudku Okresního soudu

ve Vyškově ze dne 20. září 1999, sp. zn. 6 C 316/99, o zaplacení

jízdného a přirážky k jízdnému, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2001, sp.

zn. 44 Co 830/99, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne

20. září 1999, sp. zn. 6 C 316/99, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 4. května

2001, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. 44

Co 830/99, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. září

1999, sp. zn. 6 C 316/99, o zaplacení jízdného v městské hromadné

dopravě a přirážky k jízdnému. Uvedenými rozhodnutími obecných

soudů se cítí být dotčena v základním právu na ochranu vlastnictví

dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), a v základním právu na soudní ochranu, plynoucím

z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn.

6 C 316/99, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní

stížnosti, bylo zjištěno následující:

Žalobou před obecným soudem se stěžovatelka vůči odpůrci,

takto vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem, domáhala

úhrady jízdného ve výši 8.-Kč a přirážky k jízdnému ve výši

200.-Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru,

že návrh žalobce je důvodný pouze částečně, a to jen

u nezaplaceného jízdného, tj. co do částky 8,-Kč, u přirážky

k jízdnému, tj. co se týká částky 200,-Kč, byl jeho návrh

zamítnut. Vyhovění žalobnímu návrhu ohledně jízdného pak soud

odůvodnil poukazem na ustanovení § 760 obč. zák. a § 37 odst. 1

zák. č. 266/1994 Sb., o dráhách. Ohledně přirážky k jízdnému soud

pak žalobu zamítl z důvodů právních.

V době, kdy odpůrce v řízení před obecnými soudy cestoval bez

platné jízdenky (dne 7. ledna 1998), neexistoval totiž dle názoru

soudu žádný zákon, který by mu ukládal povinnost platit pro takový

případ přirážku k jízdnému, ani žádné zákonné ustanovení, které by

zmocňovalo k vydání podzákonného předpisu, jenž by takovou

povinnost upravil. Jakkoli vyhl. č. 127/1964 Sb., o městském

přepravním řádu, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 18

odst. 2 umožňovala vyžadovat zaplacení částky 200.-Kč, tato

vyhláška však byla vydána podle § 4 odst. 2 a § 29 zák. č.

51/1964 Sb., o dráhách, a podle § 7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb.,

jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě,

a dále k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku č.

40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., přičemž

zák. č. 51/1964 Sb., na jehož základě byla uvedená vyhláška

vydána, byl účinný od 1. dubna 1964 do 1. ledna 1995 (k tomuto

datu byl zrušen zákonem č. 266/1994 Sb., o dráhách), a nařízení

vlády č. 36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. června 1951, bylo ke

dni 1. ledna 1980 zrušeno zákonem č. 68/1979 Sb., jenž byl pak

ke dni 1. srpna 1994 zrušen zák. č. 111/1994 Sb., o silniční

dopravě. Zák. č. 111/1994 Sb., stejně jako zák. č. 266/1994 Sb.

(účinný ode dne 1. ledna 1995) v předmětné době (tj. dne 7. ledna

1998) neobsahovaly ustanovení, jež by žalobci umožňovala žádat

přirážku k jízdnému. Teprve novelou zák. č. 111/1994 Sb.,

provedenou zák. č. 304/1997 Sb., s účinností ode dne 1. dubna

1998 byla v § 18a odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 3 založena

možnost požadovat přepravní přirážku v návaznosti na dopravní

podmínky, a to až do výše 1.000,-Kč. Soud v této souvislosti

poznamenává, že tato úprava se vztahuje toliko na silniční

dopravu, přičemž v zák. č. 266/1994 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, tato úprava dosud obsažena není, pročež v rámci takové

přepravy pak povinnost platit přirážku k jízdnému stále není dána.

Na základě uvedené rekapitulace právního stavu dospěl obecný

soud k závěru, že v předmětnou dobu neexistovala platná právní

úprava, která by ukládala povinnost stanovit pro případ tzv. černé

jízdy přirážku. Dle přesvědčení soudu není pro stanovení přirážky

k jízdnému možno použít ani ustanovení § 772 obč. zák., neboť toto

výslovně umožňuje provést pouze podrobnější úpravu takových práv

a povinností, které, byť v obecnější rovině, již občanský zákoník

zná. Občanský zákoník ale v předmětné době takovou úpravu

neobsahoval, přičemž právo na přirážku k jízdnému nelze dle soudu

dovodit ani interpretací ze samotného práva požadovat zaplacení

jízdného. Jakkoli je právo na přirážku k jízdnému občanskoprávní

sankcí za nesplnění povinnosti, jež je veřejností, a to

i právnickou, považována za samozřejmost, to však podle názoru

soudu neznamená, že její existenci lze dovodit bez zákonného

podkladu. Argument ve prospěch uvedeného závěru spatřuje soud

i v okolnosti, že pokud by ke stanovení přirážky postačovala

existence prováděcích předpisů k § 772 obč. zák., jevila by se pak

novela silničního zákona, provedená zák. č. 304/1997 Sb., zcela

nadbytečnou.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne

22. ledna 2001, sp. zn. 44 Co 830/99, rozsudek soudu I. stupně

potvrdil. K argumentům stěžovatelky, dle níž předmětná vyhláška ke

dni 7. ledna 1998 byla platnou součástí právního řádu, vydanou

v souladu s § 772 obč. zák., a k jejímu poukazu na závaznost

pravidel silničního provozu, obsažených toliko ve vyhlášce,

odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal v plném

rozsahu na rozhodovací důvody soudu I. stupně. Zvláště zdůraznil

skutečnost, že právo na přirážku není totožné s právem na jízdné

a odkazy na zákony toto právo upravující nejsou relevantní, a dále

nepřípadnost argumentace analogií s pravidly silničního provozu

z pohledu rozhodovaného konkrétního případu.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že

v předmětné době, tj. dne 7. ledna 1998, byla vyhl. č. 127/1964

Sb. platnou součástí českého právního řádu. Vychází přitom ze

skutečnosti, že ve zrušovacích ustanoveních zák. č. 266/1994 Sb.

tato vyhláška uvedena není, ačkoli v § 67 tohoto zákona bylo

zrušeno několik prováděcích předpisů, vydaných na základě

zmocnění, uvedených původně v zák. č. 51/1964 Sb., o dráhách,

a v zák. č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním

zasílatelství. Uvedený závěr považuje stěžovatelka za opodstatněný

i navzdory tomu, že zákon o dráhách již neobsahuje ustanovení, jež

by zmocňovalo orgány státní správy k vydání vyhlášky, jež upraví

práva a povinnosti cestujících, resp. smluvní podmínky přepravy

pro oblast městské hromadné dopravy. Činí tak i s ohledem na

ustanovení § 70 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jež

v souvislosti se zrušením určitého zákona, resp. jeho jednotlivého

ustanovení, vyžaduje i výslovnou derogaci k jeho provedení

vydaných podzákonných předpisů. Dle přesvědčení stěžovatelky je

zánik platnosti i podzákonného právního předpisu nutně spjat

s výslovným projevem vůle normotvůrce, čili s výslovnou derogací.

Pro závěr, dle něhož nedošlo "implicitně k zániku účinnosti

vyhlášky č. 127/1964 Sb." argumentuje stěžovatelka i doslovným

zněním nově přijaté vyhlášky č. 71/1999 Sb., o přepravním řádu pro

silniční dopravu osob, jejíž účinnost nastala dnem 1. října 1999,

a jež v § 30 odst. 1 výslovně počítá nadále s účinností vyhl. č.

127/1964 Sb., a to s tou změnou, že od 1. října 1999 se ustanovení

této vyhlášky již nepoužijí pro městskou autobusovou dopravu.

Z uvedeného ustanovení pak stěžovatelka dovozuje, že po datu

1. října 1999 lze ustanovení vyhl. č. 127/1964 Sb. použít na

ostatní druhy přepravy osob, vyjma městské autobusové dopravy.

Nadto stěžovatelka zastává názor, dle něhož vyhlášku č.

127/1964 Sb. lze s ohledem na ustanovení § 772 obč. zák. považovat

za podzákonný právní předpis, provádějící příslušná ustanovení

obč. zák., konkrétně pak ustanovení § 760 a násl., upravující

smlouvu o přepravě, což ostatně plyne i z úvodní věty předmětné

vyhlášky (a nikoli z její preambule, jak uvádí stěžovatelka - viz

čl. 38 Legislativních pravidel vlády, přijatých usnesením vlády ze

dne 19. března 1998, č. 188). V této souvislosti je stěžovatelkou

poukazováno rovněž na ustanovení § 879a obč. zák., jímž byla

pravomoc k vydání příslušného právního předpisu delegována

s odkazem na ustanovení § 17 zák. č. 2/1969 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, na ministerstvo dopravy a spojů.

V ústavní stížnosti se dále odkazuje i na nález Ústavního

soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, dle kterého daný právní

vztah vzniká konkludentním jednáním a v němž je institut přirážky

k jízdnému s ohledem na soukromoprávní povahu předmětného právního

vztahu interpretován ve smyslu smluvní pokuty.

Zákonný prostor pro aplikaci předmětné vyhlášky na posuzovaný

případ spatřuje stěžovatelka v § 37 odst. 1 zák. č. 266/1994 Sb.,

o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož podmínky, za

nichž se přepravují osoby ve veřejné drážní osobní dopravě,

stanoví přepravní řády. Tímto pak dle § 772 obč. zák. je vyhl. č.

127/1964 Sb. V této souvislosti je v ústavní stížnosti poukazováno

i na obsahem shodný právní názor, jenž v obdobných případech

zaujaly Krajský soud v Ostravě (ve věci vedené pod sp. zn. 13 Co

302/2000) a Městský soud v Praze (ve věci vedené pod sp. zn. 53 Co

483/99).

Provozování veřejné dopravy považuje stěžovatelka za formu

realizace svého vlastnického práva, přičemž vybírání jízdného je

součástí jeho realizace a vybírání přirážky k jízdnému pak dle

jejího přesvědčení formou ochrany proti těm, kteří by její majetek

chtěli užívat bezplatně. Z pohledu ústavněprávního stěžovatelka

namítá zejména tu skutečnost, že obecné soudy neuznaly existenci

právního předpisu, o který v řízení před nimi opírala svůj nárok,

čímž jí protiústavním zásahem znemožnily ochranu výkonu

vlastnického práva.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 11. července 2001 Krajský soud v Brně k předmětné

ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 44 Co odkazuje

na odůvodnění rozhodnutí jak soudu nalézacího tak i odvolacího,

jež v souzené věci konstatovaly neexistenci povinnosti cestujícího

uhradit přirážku k jízdnému, jež by byla založena zákonem.

Upozorňuje na skutečnost, že stěžovatelka v řízení před obecnými

soudy konkludentností uzavírání předmětné smlouvy neargumentovala

a rovněž neargumentovala ani analogickými případy se soudní praxe.

Účastník řízení poukazuje na skutečnost, že se stěžovatelka

nevypořádala s důvody, vedoucími zákonodárce v novelách zákona

o silniční dopravě (zák. č. 304/1997 Sb. a zák. č. 23/2000 Sb.)

k zakotvení zmocnění k podzákonné regulaci, když z jejího pohledu

se takové zmocnění jeví nadbytečným. V této souvislosti se ve

vyjádření konstatuje i důvodová zpráva k zák. č. 304/1997 Sb., dle

níž se ustanovení upravující vztahy mezi cestujícím a přepravcem

zavádějí nově, neboť dosud zákonem upravena nebyla.

Závěrem účastník řízení opakuje rozhodovací důvody obecných

soudů v předmětné věci, dle kterých právo na přirážku k jízdnému

není totožné s právem na jízdné a ani z něj nevyplývá, jelikož

právo na jízdné vyplývá ze smlouvy, kdežto právo na přirážku

z jejího porušení. Z uvedeného důvodu úprava přirážky, obsažená

v předmětné vyhlášce, nenavazuje na úpravu dopravní smlouvy

v občanském zákoníku, nýbrž vyžaduje speciální zákonné zmocnění.

Na základě uvedeného se ve vyjádření uvádí, že ústavní

stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů k dotčení

základních práv stěžovatelky, zaručených Listinou, nedošlo.

Ústavní soud rozhodl předmětnou věc po ústním jednání dne 1.

listopadu 2001, a to poté, co bylo ve věci jednáno dle § 63 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 101

odst. 3 o. s. ř., navzdory nepřítomnosti účastníků řízení. Jakkoli

právní zástupce podáním ze dne 22. října 2001 požádal o odročení

ústního jednání z důvodu kolize s nařízeným jednáním u obecného

soudu, když pro složitost věci, dle jeho názoru, nelze využít

substituci, Ústavní soud uvedený důvod neshledal důvodem důležitým

ve smyslu § 101 odst. 3. o. s. ř. Ústavní soud v této souvislosti

konstatuje, že kolize termínu nařízeného jednání (hlavního líčení,

veřejného zasedání) před obecným soudem v jiné než Ústavním soudem

projednávané věci s termínem nařízeného ústního jednání před

Ústavním soudem u právního zástupce účastníka řízení není

důležitým důvodem dle § 101 odst. 3. o. s. ř., opodstatňujícím

přeložení, resp. odročení ústního jednání před Ústavním soudem.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

Vycházeje z maximy, obsažené v § 68 odst. 2 zák. č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, plyne v předmětné věci pro

Ústavní soud nutnost vymezit hlediska, jež je obecný soud povinen

respektovat při posuzování souladu jiného právního předpisu se

zákonem při aplikaci čl. 95 odst. 1 Ústavy, a to zejména

z pohledu dodržení podmínek, zakotvených v čl. 79 odst. 3 Ústavy.

Čl. 95 odst. 1 Ústavy představuje v první řadě ústavní výraz

nezávislosti soudů (soudní moci), její vazbu toliko a výlučně na

moc zákonodárnou, jakož i výraz oddělenosti moci soudní a výkonné,

jako vyloučení možnosti exekutivního normování rozhodovací

činnosti soudů.

Právní řád, jehož základním atributem ve smyslu čl. 1 Ústavy

je všeobecná závaznost, tvoří nejen zákony (včetně zákonů

ústavních) a mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, nýbrž také

další prameny právní: Mezi tyto, dle terminologie čl. 95 odst. 1

Ústavy "jiné právní předpisy", patří zejména právní předpisy

orgánů státní správy (čl. 78, čl. 79 odst. 3 Ústavy) a obecně

závazné vyhlášky orgánů územní samosprávy (čl. 104 odst. 3

Ústavy). Ustanovení věty, obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za

středníkem, nese pak následující smysl:

Soudce obecného soudu při použití "jiného právního předpisu"

opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními

účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu

není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti "jiného

právního předpisu", rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti

v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům

dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném

segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti

"jiného právního předpisu" není v českém právním řádu právním

precedentem.

Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení

s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za

středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat "jiný právní

předpis", je-li soudem považován za rozporný se zákonem.

A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že

v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad "jiného právního

předpisu se zákonem", je jím vázán.

Hlediska posuzování nesouladu "jiného právního předpisu" se

zákonem jsou analogická s hledisky, jež pro účel řízení o kontrole

norem zakotvuje ustanovení § 68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů. Z pohledu posuzované věci jsou těmito

relevantními hledisky kritéria, obsažená v ustanovení čl. 79 odst.

3 Ústavy.

Úkolem Ústavního soudu v této souvislosti není nahrazovat

pravomoc obecného soudu, založenou čl. 95 odst. 1 Ústavy, nýbrž

toliko posouzení dodržení ústavních kautel, jež je při zkoumání

souladu "jiného právního předpisu" se zákonem nezbytné vyžadovat.

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci

dopadají ustanovení drážního zákona, právní úpravy silniční

dopravy, občanského zákoníku a hospodářského zákoníku.

Dle úvodní věty vyhl. č. 127/1964 Sb. byla tato vydána na

základě § 4 odst. 2 a § 29 zák. č. 51/1964 Sb., o dráhách, § 7

nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě

podnikání v silniční dopravě, a k provedení příslušných ustanovení

občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č.

109/1964 Sb., a to s účinností od 1. července 1964. Dle ustanovení

§ 50 vyhl. č. 175/2000 Sb. byla pak s účinností ode dne

1. července 2000 zrušena.

Dle § 4 odst. 2 a § 29 zák. č. 51/1964 Sb., o dráhách, bylo

ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány

zmocněno k vydání přepravních řádů. Ve smyslu § 2 odst. 1 a 2

dráhami podle tohoto zákona jsou železnice, tramvajové,

trolejbusové a lanové dráhy s výjimkou těch, které slouží jen

provozní potřebě uvnitř podniku (závodu) a nejsou zaústěny do

jiných drah, dále drah přenosných a lanových vleků, přičemž dráhy

se podle povahy a účelu člení na dráhy celostátní, vlečky, dráhy

městské a dráhy zvláštního určení.

Zák. č. 51/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl

s účinností od 1. ledna 1995 zrušen § 67 zák. č. 266/1994 Sb.,

o dráhách. Dle ustanovení § 37 odst. 1 písm. c) zák. č. 266/1994

Sb., ve znění platném ke dni 7. ledna 1998, dopravce přepraví za

sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá, jestliže jsou

splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky stanovené zvláštním

předpisem.

Dle § 7 odst. 1 a 4 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se

provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, podrobnější

podmínky, za kterých dopravní podniky přepravují osoby a věci,

stanoví přepravní řády, které vydá ministerstvo dopravy, přičemž

přepravní řády mohou stanovit, že uživatel dopravy, který porušil

některé z jejich ustanovení, poškodil nebo znečistil vozidlo nebo

způsobil poruchu v provozu, je povinen zaplatit ve prospěch

dopravního podniku určitou peněžní částku. Nařízení vlády č.

36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. června 1951, bylo ke dni

1. ledna 1980 zrušeno ust. § 58 zák. č. 68/1979 Sb., o silniční

dopravě a vnitrostátním zasílatelství. Dle § 57 odst. 1 ve spojení

s § 14 odst. 1 tohoto zákona bylo Federální ministerstvo dopravy

v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány zmocněno obecně

závazným předpisem upravit přepravní řád, jenž dle § 14 odst. 2

mohl stanovit, ve kterých případech jsou cestující, odesílatel

nebo příjemce povinni zaplatit provozovateli dopravy za porušení

ustanovení přepravního řádu nebo tarifu, poškození nebo znečištění

vozidla nebo jiného zařízení provozovatele dopravy nebo způsobení

poruchy v dopravě peněžitou částkou, jejíž výši stanoví přepravní

řád až do 500 Kč. Zák. č. 68/1979 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, byl ke dni 1. srpna 1994 zrušen § 42 zák. č. 111/1994

Sb., o silniční dopravě.

Zák. č. 111/1994 Sb. v předmětné době (tj. dne 7. ledna

1998) neobsahoval ustanovení, jež by žalobci umožňovala žádat

přirážku k jízdnému.

Novelou zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, provedenou

zák. č. 304/1997 Sb., s účinností ode dne 1. dubna 1998 byla v §

18a odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 3 založena možnost požadovat

přepravní přirážku v návaznosti na dopravní podmínky, a to až do

výše 1.000,-Kč.

Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, byl ke dni 1. ledna 1992 zrušen § 772 zák. č. 513/1991

Sb., obchodního zákoníku.

Ve znění platném v předmětné době, tj. ke dni 7. ledna 1998,

dle § 772 obč. zák. podrobnější úpravu osobní a nákladní přepravy

stanoví zvláštní předpisy, zejména přepravní řády a tarify. Dle

§ 879a obč. zák. je pak oprávnění ministerstev k vydání

prováděcích předpisů určeno jejich příslušnosti, jež je stanovena

zák. č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z rekapitulace právního stavu pak vyplývá, že ke dni 7. ledna

1998 lze za zákonná ustanovení zmocňující k vydání vyhl. č.

127/1964 Sb. považovat ustanovení § 772 obč. zák. Za normu

odkazující, jež na vyhl. č. 127/1964 Sb. v předmětné době

odkazovala, lze pak považovat § 37 odst. 1 písm. c) zák. č.

266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 7. ledna 1998, dle něhož

dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu

požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky

a podmínky stanovené zvláštním předpisem.

Otázkou, jíž nutno v této souvislosti zodpovědět, je,

splňuje-li zmocňovací ustanovení, obsažené v § 772 obč. zák., po

zrušení zmocňovacích ustanoveních § 4 odst. 2 a § 29 zák. č.

51/1964 Sb., § 7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., kautely, jež

plynou z čl. 79 odst. 3 Ústavy.

Ústavní soud se v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS

33/2000 o návrhu na zrušení § 18a odst. 1 písm. c), § 18a odst.

2 písm. b) věty za středníkem a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994

Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., podrobně

zabýval povahou smlouvy o přepravě osob dle § 760 a násl. obč.

zák. Dle jeho názoru se jedná o úpravu obecnou, vztahující se na

všechny druhy dopravy, pročež společná ustanovení ke smlouvám

o přepravě uvedená v § 772 obč. zák. pak umožňují, aby podrobnější

úprava osobní a nákladní přepravy byla stanovena zvláštními

předpisy, a to zejména přepravními řády a tarify. Přeprava osob je

dle přesvědčení Ústavního soudu vztahem soukromoprávním, jenž

vzniká na základě smlouvy o přepravě, která je u hromadných

dopravních prostředků uzavírána obvykle konkludentním jednáním.

Vzhledem k tomu, že na provozování veřejné hromadné dopravy má

pochopitelný a významem přepravy osob odůvodněný zájem i stát,

Ústavní soud uznal za přiměřenou veřejnoprávní regulaci některých

otázek přepravy osob.

V řadě svých rozhodnutí pak Ústavní soud zformuloval hlediska

posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení, a od nich

se odvíjejících hledisek posuzování souladu "jiných právních

předpisů" se zákony. Dle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS

43/97 "jiný právní předpis" nemůže vybočit ze zákonných mezí

- nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet

v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají

ze smyslu a účelu zákona. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000

ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na

následujících zásadách: "Jiný právní předpis" musí být vydán

oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu

(nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být

zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být

tedy otevřen prostor pro sféru "jiného právního předpisu").

V posuzované věci prováděcí předpis, tj. vyhl. č. 127/1964

Sb., byla vydána oprávněným subjektem (a to ve smyslu § 879a obč.

zák. ve spojení se zák. č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších

předpisů) a nezasáhla do věcí vyhrazených z pohledu ústavní, resp.

zákonné regulace toliko zákonu (viz k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS

3/95). Třetí hodnotící hledisko, přítomnost vůle zákonodárce

k úpravě dalších, než v zákoně explicitně stanovených povinností,

může být vyjádřeno přitom výslovně anebo může vyplývat ze smyslu

a účelu zákona.

Přirážka k jízdnému představuje ve smyslu nálezu Ústavního

soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/2000 penále, tj. pokutu stanovenou pro

porušení smluvní povinnosti právním předpisem (§ 544 odst. 3 obč.

zák.). Z pohledu ústavní akceptovatelnosti veřejnoprávního zásahu

v oblasti smluv o přepravě je tímto vyjádřen i prostor přepravnými

řády, vydanými dle § 772 obč. zák., nahradit stanovení sankce za

nezaplacení jízdného smluvní pokutou normativní úpravou této

sankce formou penále.

Tím, že obecný soud uvedená hlediska nezohlednil, nedostál

všem ústavním kautelám, jež jej dle čl. 95 odst. 1 Ústavy

opravňují neaplikovat "jiný právní předpis", ocitl se v rozporu

s maximou vázanosti soustavou právních pramenů, plynoucí z čl. 1

Ústavy, což z pohledu rozhodované věci zakládá dotčení principů

řádného procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nad rámec rozhodovacích důvodů Ústavní soud odkazuje i na tu

část judikatury obecných soudů, jež ve věcech obdobných dospívá

k závěrům opačným, než k jakým dospěly obecné soudy v daném

případě. Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 7. února

2001, č. j. 10 Co 354/2000-29, v této souvislosti konstatoval

následující: "Právní teorie shodně s praxí považuje za

nejoptimálnější výslovné zrušení právního předpisu, které vyplývá

z derogační klauzule pozdějšího právního předpisu. Aplikace práva

pak nečelí výkladovým obtížím, které přináší derogace implicitní.

Lze se domnívat, že výslovná derogace je i v české legislativě

preferována, ostatně ani hodnocená vyhláška č. 127/1964 Sb. není

výjimkou. Ta byla zrušena k 1. 7. 2000 vyhláškou Ministerstva

dopravy a spojů č. 175/2000 (srv. ust. § 50 této vyhlášky). Při

užití . zásady výkladu z opaku (argumentum a contrario) nelze

dojít .ke shodě v názoru, že vyhl. č. 127/1964 Sb. byla implicitně

zrušena v důsledku vydání zákona č. 266/1994 Sb., dochází-li

později zcela zřetelně k jejímu výslovnému zrušení vyhláškou ji

nahrazující. Podle názoru odvolacího soudu nelze vůbec nic

dovozovat z faktu, že zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, neobsahuje

žádné ustanovení, z něhož by vyplývalo, že dosavadní přepravní řád

se ponechává v platnosti, a ani nelze přijmout závěr, že zrušení

zákona nutně bez dalšího znamená i zrušení předpisu, který jej

provádí. Vyhl. č. 127/1964 Sb. je vedle zákona o dráhách

i prováděcím předpisem k občanskému zákoníku."

Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

ve spojení s čl. 1 a čl. 79 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy,

Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna

2001, sp. zn. 44 Co 830/99, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově

ze dne 20. září 1999, sp. zn. 6 C 316/99, zrušil [§ 82 odst.1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů].

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru