Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2738/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2738.15.1
Datum podání10.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2738/15 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti společnosti BIDLO, s. r. o, se sídlem Praha 5, Elišky Přemyslovny 383, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015 sp. zn. 30 Cdo 96/2015, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014 sp. zn. 51 Co 230/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2014 sp. zn. 25 C 27/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v její občanskoprávní věci.

Obvodní soud pro Prahu 1 shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti žalované (České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj) domáhala zaplacení částky 1 439 088 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; stěžovatelkou požadovaná částka představovala ušlý zisk z pronájmu v žalobě specifikovaných nemovitostí (jednotek v objektu občanské vybavenosti) v období od 1. 7. 2009 do 30. 6. 2011, tj. za období, kdy v důsledku posléze zrušeného stavebního povolení nemohla zkolaudovat předmětnou stavbu, přestože ke kolaudaci byla připravena (náhradu škody za období od 2. 10. 2008 do 30. 6. 2009 stěžovatelka uplatnila v přechozí samostatné žalobě). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví identifikovaným rozsudkem tento rozsudek obvodního soudu potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě obsáhle polemizuje se závěrem nalézacího a odvolacího soudu, že jí vzniklá škoda nebyla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím stavebního úřadu, a dále namítá, že se obecné soudy řádně nezabývaly tou částí jejího nároku, již odvíjela od tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o vydání dodatečného stavebního povolení; zde polemizuje se závěrem obvodního soudu, že není jisté, jak by (pro ni) dopadlo řízení, pokud by bylo ukončeno v přiměřené lhůtě, neboť se domnívá, že v důsledku existence zákonných lhůt ve správním řízení je takový průběh řízení možné - s potřebnou mírou pravděpodobnosti - zpětně rekonstruovat. Nejvyšší soud stěžovatelka kritizuje proto, že se nezabýval jí předestřenou otázkou zásadního právního významu, a své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť toliko odkázal na své rozhodnutí dřívější (jež však s danou věcí nijak nesouvisí), jakož i na rozhodnutí v jiné její věci; podle jejího názoru se nevypořádal ani s existencí nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1667/12, což vyvolalo dojem, že se Nejvyšší soud dovoláním "vůbec nezabýval".

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Tak je tomu i v případě projednávané ústavní stížnosti.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přichází typicky v úvahu i za situace, kdy projednávaná ústavní stížnost obsahuje pouze totožné nebo obdobné námitky, se kterými se Ústavní soud v totožné nebo obdobné věci již v minulosti vypořádal.

Pokud proto jde o část ústavní stížnosti, týkající se stěžovatelkou tvrzeného nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí, postačí na tomto místě toliko plně odkázat na usnesení ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3617/14, kterým Ústavní soud odmítl předchozí stěžovatelčinu ústavní stížnosti v téže právní věci.

V odkazovaném usnesení Ústavní soud mj. uvedl důvody, pro které není možné považovat obecnými soudy přijaté závěry za rozporné s nálezem sp. zn. II. ÚS 1667/12 (N 30/72 SbNU 347). Nad rámec odkazovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 3617/14 je tak vhodné zaznamenat, že oproti očekávání stěžovatelky Ústavní soud odkaz Nejvyššího soudu na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2244/2000 za zjevně nepřiléhavý nepovažuje; v postupu Nejvyššího soudu, jenž se věcně nezabýval stěžovatelčiným dovoláním (proto, že jej neshledal ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným), proto Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity nespatřuje.

Přisvědčit nelze stěžovatelce ani v té části ústavní stížnosti, ve které vytýká obecným soudům (primárně soudu nalézacímu), že se řádně nezabývaly jí tvrzenou škodou vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení o vydání dodatečného stavebního povolení, tedy škodou vzniklou z titulu nesprávného úředního postupu. Zde se Ústavní soud omezuje na konstatování, že se nalézací i odvolací soud touto částí žalobních tvrzení řádně zabývaly a provedené důkazy hodnotily korektně v intencích ustanovení § 132 o. s. ř. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že uvažovaly nejen celkovou délku řízení o vydání dodatečného stavebního povolení, nýbrž i veškeré rozhodné skutečnosti, jež tuto délku ovlivnily, a reflektovaly tak i celou řadu řízení prodlužujících skutečností, jež je možné primárně přičítat stěžovatelce (srov. str. 9 rozsudku obvodního soudu a str. 6 a 7 rozsudku městského soudu), přičemž právě proti této části odůvodnění napadených rozhodnutí žádnou věcnou oponenturu nepředkládá.

Je namístě uzavřít, že se stěžovatelce zásah do jejích základních práv doložit nezdařilo; okolnost, že se se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Postačí tak závěrem pouze zdůraznit, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích je výsledkem řádné aplikace (podústavního) práva, z mezí zákona nikterak nevybočuje a z ústavního hlediska je akceptovatelný.

Senát Ústavního soudu proto stěžovatelčinu ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru