Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2728/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Trutnov
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
interpretace
legitimace/aktivní
Cena
dohoda
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2728.15.1
Datum podání08.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

274/2001 Sb., § 8

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2728/15 ze dne 29. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti společnosti WWTP DKNL, s. r. o. v likvidaci, se sídlem Moskevská 63, 101 00 Praha 10 - Vršovice, IČ: 272 05 011, právně zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem Advokátní kancelář Šmíd s. r. o. se sídlem Jaselská 940/23, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. června 2015 č. j. 33 Cdo 2548/2014-230, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2014 č. j. 47 Co 386/2013-207 a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. září 2013 č. j. 114 C 64/2012-153, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2015, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich kasace tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu č. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatelka v údajně nesprávném právním názoru obecných soudů, že ve sporu o zaplacení částky 124 246 799,70 Kč s příslušnými úroky z prodlení jako ceny za čištění odpadních vod v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2011 (dále rovněž "rozhodné období") nebyla aktivně věcně legitimována, neboť mezi účastníky sporu neexistuje vztah z hmotného práva.

Stěžovatelka namítá, že v projednávané věci byl nesprávně aplikován § 8 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZVK"), neboť v projednávané věci měl být vztah stěžovatelky a žalovaného města Dvůr Králové nad Labem (dále jen "žalovaný") posouzen jako právní vztah dvou vlastníků provozně souvisejících kanalizací, resp. jako provozovatele čistírny odpadních vod (tj. stěžovatelky) a vlastníka stokové sítě (tj. žalovaného). Nesprávný je prý i právní závěr obecných soudů, že výše stěžovatelkou žalované částky, která představuje úplatu za vyčištění odpadních vod, měla být předmětem dohody mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací ve smyslu § 8 odst. 3 ZVK. Podle názoru stěžovatelky výše úplaty za čištění odpadních vod byla řádně vymezena ve správním rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 17. 9. 2007 č. j. 3329/2007-16330, které nabylo právní moci dne 18. 12. 2007, které je však dosud předmětem přezkumu ve správním soudnictví. Uvedené rozhodnutí v části upravující výši ceny za čištění odpadních vod odkazovalo na cenu stočného stanovenou v souladu s pravidly příslušných cenových předpisů (zákona o cenách). Jestliže jde v daném případě o cenu regulovanou ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, bylo ujednání o ceně podle názoru stěžovatelky dostatečně jasné a určité.

Stěžovatelka se dále neztotožňuje s názorem ve věci rozhodujících soudů v tom, že jako provozovatel čistírny odpadních vod nemá nárok na úplatu za čištění odpadních vod vůči jeho vlastníkovi, přestože prý toto právo vyplývá z uzavřené nájemní smlouvy a smlouvy o provozování čistírny odpadních vod. Všechny výše uvedené skutečnosti vedly obecné soudy k závěru, že stěžovatelka jako provozovatel čistírny není aktivně legitimována k tomu, aby se této úplaty přímo domáhala po žalovaném. Takto vyvozený právní závěr je podle názoru stěžovatelky v rozporu jak s výše zmiňovaným rozhodnutím správního orgánu, tak i s obsahem jí uzavřených smluv o nájmu a provozování čistírny.

Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže její námitku shledal jako námitkou skutkovou, která nepředstavuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a o. s. ř.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu stěžovatelky proti městu Dvůr Králové nad Labem o zaplacení celkové částky 124 246 799,70 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Žalobkyně se domáhala zaplacení odpovídající části stočného v rozhodném období jako nákladů na čištění odpadních vod.

Rozhodnutí okresního soudu potvrdil svým rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové, který zdůraznil, že mezi účastníky řízení neexistuje vztah z hmotného práva, proto stěžovatelka není ve sporu aktivně věcně legitimována. Odvolací soud zdůraznil, že právo na výběr stočného má vlastník městské kanalizační sítě, do níž ústí odtok odpadních vod od odběratelů, tím však není stěžovatelka. Příslušné právní předpisy (ZVK a prováděcí vyhláška č. 428/2014 Sb.) tuto problematiku výslovně neupravuje. Protože výše plnění nebyla stanovena ani dohodou vlastníků provozně souvisejících kanalizací ani správním rozhodnutím (předmětné rozhodnutí je předmětem žalob podle části páté o. s. ř., o nichž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto), odvolací soud zamítavé rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že jí uvedený dovolací důvod není způsobilým dovolacím důvodem.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, neboť z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházely i jak se vypořádaly s námitkami žalobkyně. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou s právními závěry i skutkovými zjištěními obou obecných soudů, které s ohledem na jejich obsah nedosahují ústavně právního rozměru.

Nelze totiž přehlédnout, že námitky nyní předestřené v ústavní stížnosti se netýkají otázky porušení ústavního pořádku napadenými rozhodnutími či postupem v řízení, z nichž vzešla, nýbrž v zásadě jsou toliko nesouhlasem se skutkovým a právním hodnocením případu. Z rozhodnutí obecných soudů nelze dospět k závěru, že by odůvodnění obsažená v napadených rozhodnutích vykazovala prvky svévole, výkladového excesu či nepředvídatelnosti, neboť logické a srozumitelné odůvodnění je zcela v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí v ustanovení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Aplikace i interpretace tzv. podústavního práva ze strany obecných soudů nebyla v rozporu s výkladovými pravidly či judikaturou Nejvyššího soudu ČR. V podrobnostech lze pro krátkost odůvodnění odkázat na zevrubná odůvodnění napadených rozhodnutí, která podle zjištění Ústavního soudu splňují požadavky spravedlivého procesu.

K tvrzení stěžovatelky, že nedůvodným odmítnutím dovolání dovolací soud porušil právo na spravedlivý proces, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v mezích ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) posuzoval pouze přípustnost dovolání, přičemž dospěl k závěru, že otázky, které stěžovatelka předkládá dovolacímu soud k přezkumu, vycházejí z její vlastní skutkové verze projednávané věci, přičemž zpochybňují ta skutková zjištění, na nichž je právní závěr odvolacího soudu založen. Za této situace nelze dospět k závěru, že stěžovatelka předložila dovolacímu soudu k posouzení otázku, týkající se právního posouzení věci. Stěžovatelka svým tvrzením, že cena za čištění odpadních vod je "seznatelná" z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, oponuje údajně nesprávným skutkovým zjištěním, což však v projednávané věci způsobilým dovolacím důvodem být nemůže, jak to ostatně uvedl i dovolací soud s poukazem na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru