Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2723/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2723.20.1
Datum podání21.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 238 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2723/20 ze dne 18. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti LUMA TRANS, s. r. o., sídlem Holšická 720, Praha 21 - Újezd nad Lesy, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem, sídlem Rubešova 83/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2020 č. j. 23 Cdo 3247/2019-234 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2019 č. j. 29 Co 532/2018-200, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TIR transport, s. r. o., sídlem Politických vězňů 911/8, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") výrokem I. rozsudku ze dne 17. 7. 2018 č. j. 52 C 216/2016-163 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku v celkové výši 191 785 Kč s příslušenstvím sestávající z jednotlivých dílčích pohledávek vzniklých z titulu 7 smluv o přepravě postupně (v letech 2015 a 2016) uzavřených mezi stěžovatelkou, jako objednatelkou přepravy, a vedlejší účastnicí řízení, jako přepravcem. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka se nárokům vedlejší účastnice řízení bránila tvrzením, že tyto zanikly jednostranným započtením v důsledku stěžovatelkou uplatněného nároku na náhradu škody vzniklé záměnou zásilek při přepravě. Obranu stěžovatelky však obvodní soud neuznal, neboť se jí nepodařilo prokázat, že by vedlejší účastnice řízení zavinila vznik škody a rovněž neprokázala příčinnou souvislost mezi vznikem škody a jednáním vedlejší účastnice řízení.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 2. 2019 č. j. 29 Co 532/2018-200 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2020 č. j. 23 Cdo 3247/2019-234 odmítl podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). K tomu uvedl, že ačkoliv městský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 191 785 Kč s příslušenstvím, přičemž o této částce bylo rozhodnuto jedním výrokem, ze skutkových okolností je zřejmé, že se tato částka skládá z několika samostatných nároků majících odlišný skutkový základ. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení bylo uzavřeno celkem 7 smluv o přepravě, z nichž vedlejší účastnice řízení dovozovala svůj nárok na zaplacení jednotlivých částek, a to 18 755 Kč, 31 460 Kč, 29 040 Kč, 33 880 Kč, 26 620 Kč, 26 620 Kč a 25 410 Kč, vždy s požadovaným příslušenstvím. Tyto dílčí nároky z jednotlivých smluv v každém případě nepřesahovaly částku 50 000 Kč, a proto je přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům ohledně těchto částek vyloučena podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že o právo se samostatným skutkovým základem, a tím i o procesně nezávislý nárok, jde tehdy, odlišuje-li se od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem nebo skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nárok podřadit [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 681/09 (N 221/55 SbNU 75) nebo usnesení ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 2009/15 (U 13/85 SbNU 945; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], což nastalo i v nyní posuzované věci.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje skutkové okolnosti sporu a průběh dosavadního řízení. Nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl pro nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nepopírá přitom, že městský soud rozhodoval o jednotlivých nárocích vedlejší účastnice řízení, nicméně se domnívá, že součástí výroku bylo i rozhodnutí o nároku stěžovatelky na náhradu škody, na kterém postavila svoji procesní obranu. Vyslovuje přesvědčení (s odkazem na výše uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2009/15), že její nárok na náhradu škody je samostatným nárokem, který má i samostatný skutkový základ, a proto má i samostatný procesní režim, který splňuje podmínku stanovenou v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V důsledku jednostranného započtení a uplatněním nároku na náhradu škody vznikl předmětný soudní spor, o němž mělo být Nejvyšším soudem rozhodnuto. Považuje za nepřípustné, aby v důsledku uplatnění své obrany s využitím zákonem umožněného jednostranného započtení, došlo k omezení jejího práva na soudní ochranu. Soudům dále vytýká, že na ni kladly povinnost tvrzení a důkazní povinnost, které jí však nepřísluší. Požadavek městského soudu na prokázání skutečností, které jsou vytvořeny fikcí [srov. čl. 9 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) vyhlášené pod č. 11/1975 Sb.] považuje za nedůvodný. K záměně zásilek, z níž vzešel stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu škody, muselo dojít v průběhu přepravy prováděné vedlejší účastnicí řízení, k čemuž stěžovatelka doložila dostatek podkladů. Obvodní soud se podle stěžovatelky nesnažil zjistit skutečný stav věci, ale pouze formalisticky si chtěl zjednodušit soudní řízení. Poukazuje rovněž na to, že jí nebylo umožněno vyvrátit svědeckou výpověď zaměstnance vedlejší účastnice řízení. Obvodní soud přitom její návrh na vyvrácení tvrzení vedlejší účastnice řízení prokazované svědeckou výpovědí odmítl s tím, že nebyl navržen při prvním jednání. Podle stěžovatelky však možnost vyvrátit taková zjištění má mít i po koncentraci řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Proti napadenému rozhodnutí městského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh opožděný (viz níže).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. S ohledem na shora uvedené (viz body 6. a 7.) byl Ústavní soud oprávněn se meritorně zabývat toliko stěžovatelčinou námitkou brojící proti postupu Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl z důvodu nepřípustnosti, neboť předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, přičemž nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší soud měl při posuzování přípustnosti dovolání zohlednit její procesní obranu spočívající v námitce započtení. Pokud tak Nejvyšší soud neučinil, zakládá jeho postup porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

10. Nejvyšší soud odůvodnil odmítnutí stěžovatelčina dovolání tím, že je nepřípustné, neboť nesplňuje zákonné požadavky, když jednotlivé žalované nároky nedosahují zákonem požadovanou částku pro přípustnost dovolání [viz § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.)]. V rozdělení jednotlivých pohledávek, které bylo Nejvyšším soudem náležitě popsáno, však neshledal Ústavní soud ani libovůli, ani svévoli, rozhodnutí ani nebylo výrazem přepjatého formalismu, a proto ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Obecně v civilních věcech jsou na účastníky kladeny vyšší nároky stran procesní opatrnosti, což vyplývá již z klasické zásady vigilantibus iura scripta sunt. Odmítl-li se tedy Nejvyšší soud věcně zabývat dovoláním stěžovatelky z důvodu jeho nepřípustnosti ze zákona, nelze v tomto postupu spatřovat porušení jejího práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud podotýká, že i případné nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání jeho přípustnost založit nemůže.

11. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelčinu námitku, že Nejvyšší soud měl při posuzování přípustnosti dovolání zohlednit její procesní obranu spočívající v započtení jejího nároku na náhradu škody proti vedlejší účastnicí řízení uplatněné pohledávce z přepravy s tím, že tento nárok měl mít samostatný procesní režim. Takovým způsobem postupovat nelze. Není možné totiž přehlédnout, že předmětem odvolacího řízení byla toliko žaloba vedlejší účastnice řízení, jíž se domáhala uhrazení pohledávek z přepravy, ale nikoliv již stěžovatelčin nárok na případnou náhradu škody (byť vzniklou v rámci této přepravy). Pouze v případě, kdyby stěžovatelka podala řádný vzájemný procesní návrh na náhradu škody (vzájemnou žalobu), mohl by se tento stát předmětem soudního řízení. Z pouhých tvrzení, která stěžovatelka uplatnila v rámci své procesní obrany, však nelze vytvořit nový nárok, kterým by se měl a mohl Nejvyšší soud zabývat. Nyní posuzovaná věc se tak odlišuje i od stěžovatelkou citovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 2009/15, v němž byly předmětem žaloby dva nároky (nárok na vydání bezdůvodného obohacení v bagatelní hodnotě a zdržovací nárok).

12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost ze zákona má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která usnesení Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho objektivní nepřípustnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [k tomu i stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905)]. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv, neboť žádný takový již k dispozici neměla.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v části směřující proti napadenému rozhodnutí městského soudu jako opožděnou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu; ve zbývající části (proti usnesení Nejvyššího soudu) ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru