Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2720/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu zdraví
Věcný rejstříkškoda/náhrada
trest/výkon
Ochrana osobnosti
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2720.10.1
Datum podání20.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 31

Ostatní dotčené předpisy

345/1999 Sb., § 23 odst.6

40/1964 Sb., § 11

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2720/10 ze dne 16. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců a Jana Musila a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. E., zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Semilech, Bavlnářská 137, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010, č. j. 1 Co 12/2010-13, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009, č. j. 37 C 95/2009-8, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na ochranu zdraví a práva na spravedlivý proces, zakotvených v čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o ochranu osobnosti.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti domáhá po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč s tvrzením, že došlo k zásahu do jeho práva na zdraví, neboť byl jako nekuřák umístěn ve Věznici Mírov od 14. 3. 2007 do 15. 3. 2007 v eskortní cele odsouzených osob, jež zde "intenzivně kouřily", a tím byla zasažena "jeho tělesná integrita invazivním působením karcinogenních látek". Spolu s žalobou podal i návrh na osvobození od soudních poplatků.

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal s odůvodněním, že ze skutkových tvrzení žaloby vyplývá, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (§ 138 odst. 1 o. s. ř.), neboť stěžovatel, který byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody, byl umístěn na eskortní celu pouze na jeden den, a tím "na dobu nezbytně nutnou", pročež "se nemůže jednat o neoprávněný zásah".

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze též ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ochrana zdraví sice spadá do režimu § 11 a násl. občanského zákoníku a že je si vědom závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2379/08, nicméně tento nález na danou věc "nedopadá"; je třeba "vycházet též z objektivního hlediska", a úsudek, že "jednodenní umístění žalobce v souvislosti s jeho eskortou do cely s kuřáky nelze považovat za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv", pokládá za opodstatněný.

V ústavní stížnosti stěžovatel připouští, že jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody je ve svých právech a svobodách omezen, avšak tato omezení nelze vztáhnout i na jeho ústavně zaručené právo na zdraví. Podanou žalobou na ochranu osobnosti se proto domáhal ochrany tohoto svého práva, neboť se domnívá, že postupem Vězeňské služby ČR, jež považuje za rozporný s právními předpisy (zde § 23 odst. 6 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody), bylo do tohoto práva neoprávněně zasaženo. Nesouhlasí proto se závěry obecných soudů, že ve věci jeho žaloby jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva a že tento závěr lze učinit již ze skutkových tvrzení v ní obsažených, neboť jejich úvaha nevycházela z řádného a pečlivého zjištění stavu věci a chybí jí též řádné a přesvědčivé odůvodnění. Za nepřípustné považuje, aby obecné soudy posuzovaly podstatu a důvodnost žaloby již v řízení o návrhu na osvobození od soudního poplatku, neboť tím dochází k "prejudikaci" rozhodnutí ve věci samé. Podle stěžovatele o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva v jeho věci jít nemůže též proto, že spory na ochranu osobnosti jsou svojí podstatou "poměrně právně komplikované" a tudíž důvodnost žaloby bylo možné hodnotit toliko v řízení o věci samé a po provedení řádného dokazování.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto zde jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivým rozhodnutím soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek (odvolání), kterého využil, a odvolací soud se s námitkami, jež v něm uplatnil, adekvátně vypořádal.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního opomenutí kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jimiž v dané věci obecné soudy odůvodnily napadená rozhodnutí, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze. Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

K rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zdrženlivě, totiž že zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, a vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek anebo situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

O takové situace, v obecné rovině předznačené již výše, zde nejde.

Odvolací soud nezpochybnil jakkoliv právní základ stěžovatelem uplatněného nároku, a evidentně respektoval závěry, které v podobné situaci vyslovil v označeném nálezu Ústavní soud; úsudek o povaze "úspěšnosti", resp. "bezúspěšnosti" uplatnění práva (§ 138 odst. 1 o. s. ř.) zakotvil v hodnocení odlišné intenzity tvrzeného zásahu - totiž zde jako zjevně nepatrné - a tomu relevanci, natožpak z ústavněprávních hledisek, upřít nelze. Podmínka "zjevně bezúspěšného uplatňování práva" zahrnuje pojem neurčitý, kdy pro závěr o protiústavní interpretaci nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Ve vztahu k námitce, že nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecné soudy "fakticky prejudikovaly" rozhodnutí ve věci samé, postačí konstatovat, že podmínka, aby nešlo o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva, je podmínkou výslovně zákonnou; v samotném jejím posuzování "určitou formu prejudikace věci samé" již proto spatřovat nelze (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 511/06, sp. zn. IV. ÚS 409/06, či sp. zn. III. ÚS 1773/08).

Lze tudíž shrnout, že stěžovatel ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, k čemuž však ve skutečnosti svými námitkami směřuje.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru