Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2717/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestní řízení
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2717.11.1
Datum podání14.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 241 odst.1, § 245

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 278 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2717/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Lenkou Žváčkovou, advokátkou v Brně, Příkop 148/18, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2011 č. j. 3 T 55/2009-726 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 3 To 315/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Jednalo se o řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, ve kterém stěžovatel neuspěl. Stěžovatel namítá, že soud prvního stupně nevzal v potaz jím navržené důkazní prostředky (výslechy svědků a provedení revizního znaleckého posudku) a tento svůj postup soud dostatečně nezdůvodnil. V postupu obecných soudů obou stupňů při hodnocení důkazů stěžovatel spatřuje extrémní rozporuplnost. V ústavní stížnosti rozebírá důvody, pro které se obecné soudy měly důkladněji zabývat otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené. Stěžovatel namítá též porušení svého práva na obhajobu.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009 uznán vinným ze spáchání trestných činů znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a soulože mezi příbuznými podle § 245 trestního zákona, kterých se dopustil vůči své dceři, na které přes její nesouhlas vykonal soulož. Za tuto trestnou činnost mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou. Návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl Městský soud v Brně usnesením ze dne 13. 6. 2011 č. j. 3 T 55/2009-726. Jeho stížnost pak zamítl Krajský soud v Brně unesením ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 3 To 315/2011.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají v procesu dokazování nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky zásahu do jejich rozhodování pak formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34), v němž vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy jeho právní závěry v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.

Obsahem ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s tím, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na obnovu řízení, přičemž podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces především tím, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy. Ústavní soud se proto s ohledem na shora uvedené principy svého přezkumu zaměřil na posouzení, zda postup obecných soudů vykazoval v jeho věci nedostatky způsobilé zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Žádná taková pochybení však v napadených usneseních neshledal.

Podle § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní řád"), platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Proto u ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení, zejména posuzuje, zda se obecné soudy, když hodnotily charakter předkládaných důkazů podle kritérií uvedených v citovaném ustanovení trestního řádu, nedopustily libovůle.

Ústavní soud rovněž již dříve vyložil, že se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s těmi již provedenými, mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Způsobilost nově předkládaných skutečností a důkazů je přitom třeba hodnotit ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na jejichž základě soud utvořil skutková zjištění, nikoliv izolovaně, přičemž takové hodnocení se má pohybovat v rovině pravděpodobnostní. Obnova řízení přitom postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, vzniklé tím, že soudu, v době jeho rozhodování, nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, o náhradě škody či o trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod pro obnovu řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, tj. že mohou samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

V případě stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení obecné soudy srozumitelně a přiléhavě objasnily, že v dané věci neshledaly důvody pro obnovení řízení, neboť stěžovatelem navržené důkazy nejsou žádnými novými skutečnostmi, které by mohly jakkoli zvrátit závěry původního rozhodnutí. Soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel nadále pokračoval ve své obhajobě uplatněné již v původním řízení, kdy se rovněž nesmířil se závěry znaleckého posudku, domáhal se opětovného výslechu poškozené a dalších svědků. Jeho námitkami se obecné soudy v původním řízení podrobně zabývaly, a to včetně jeho námitky týkající se omezení jeho práva na obhajobu. Obecné soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v dané věci se tedy nejedná o nové skutečnosti či důkazy, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy již známými v původním řízení mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

Úvahy obecných soudů jsou přesvědčivé a logické, námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti obsahují totožnou argumentaci, jakou uplatnil již v rámci své stížnosti proti usnesení městského soudu o nepovolení obnovy. Jde tak pouze o pokračování jeho polemiky, nezpůsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (viz sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 481).

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy řádně vyložily a aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu, náležitě se vypořádaly s námitkami stěžovatele a přesvědčivě svá rozhodnutí odůvodnily, a proto nelze v jejich postupu spatřovat zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.

S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru