Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2715/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Ostrava
POLICIE - Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a ji... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestní stíhání/zahájení
vazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2715.11.1
Datum podání14.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.b, § 67 písm.c, § 68 odst.1, § 160 odst.1, § 148 odst.1 písm.c, § 73 odst.1 písm.a, § 134 odst.2

40/2009 Sb., § 361 odst.1, § 341 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2715/11 ze dne 13. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 2663/150, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2011, č. j. 1 To 435/2011-81, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2011, č. j. 0 Nt 3203/2011-35, usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 5 ZT 278/2011, a usnesení Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava ze dne 26. 6. 2011, č. j. UOOZ-13/TČ-2010-200437, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení orgánů činných v trestním řízení, neboť je toho názoru, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 24 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora uvedeným usnesením policejního orgánu bylo zahájeno stíhání stěžovatele pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku. Tímto usnesením došlo rovněž k zahájení trestního stíhání dalších osob pro konkretizované trestné činy, vymezené v § 340 odst. 1 a 3 písm. a), § 341 odst. 1 a 2 písm. b) a § 361 odst. 1 tr. zákoníku.

Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě rubrikovaným usnesením stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu s poukazem na § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítla.

Stěžovatel byl poté usnesením Okresního soudu v Ostravě vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) a b) tr. řádu a Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením toto rozhodnutí s poukazem na § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů podle § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu.

V jednotlivostech stěžovatel v ústavní stížnosti namítá:

1. Usnesení policejního orgánu je nezákonné, neboť postrádá v rozporu se zásadou obžalovací dostatečně určitý a srozumitelný popis jednání, na základě kterého je trestně stíhán, a to zejména stran trestného činu podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku; dovozuje, že tato rozhodnutí, jakož i spisový materiál neobsahují "byť jen jedinou konkrétní informaci" související s jeho osobou, resp. popis "byť jen jediného případu, kdy by v souvislosti s činností organizované zločinecké skupiny cokoliv konkrétního vykonal, poskytl či zajistil". Má též za to, že není zřejmé, co "z popisu skutku" by mělo naplňovat znaky stíhaných trestných činů, a uplatněnou "právní kvalifikaci" považuje proto za "nepřiléhavou".

2. Soudy rozhodly o jeho vzetí do vazby bez zřetele k "nezákonnosti" trestního stíhání samotného, jakož i "zjevné neúměrnosti" tohoto zajišťovacího prostředku v kontextu "velmi malé možnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody".

3. Krajský soud neupřesnil, z jakých skutečností vyplývá, že postrádá pracovní vazby na území České republiky, udržoval "mimořádné kontakty na vietnamskou komunitu", "zapojoval se do legalizace pobytu občanů Vietnamské socialistické republiky na území České republiky" a že byl "součástí organizované zločinecké skupiny".

4. Pochybná je existence vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu, jestliže je "dlouholetým českým občanem a vlastní zde více než deset let rodinný dům, který obývá s rodinou". Není zde dána ani hrozba vysokého trestu ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

5. Důvod vazby ve smyslu § 67 písm. b) tr. řádu neexistuje rovněž, což dokládá i okolnost, že rozhodující soudy neuvedly, "koho a proč by mohl a měl ovlivňovat". Je ve vazbě již dostatečně dlouhou dobu, aby byli vyslechnuti všichni svědci a spoluobvinění, a případné průtahy zapříčiněné orgány činnými v trestním řízení nemohou jít k jeho tíži.

6. Krajský soud usnesení soudu okresního dále zpřísnil, neboť uplatněné vazební důvody rozšířil též o poukaz na § 67 písm. c) tr. řádu, s čímž je důvod polemizovat námitkou, že věcně neudržitelně ztotožňuje účel vazebního stíhání se "zamezením v poskytování místa k přihlášení k trvalému pobytu či zajišťování pomoci při obnovení, prodloužení nebo změně povolení k pobytu".

7. Vazební stíhání přivodilo svízelnou sociální situaci jeho manželky, která je v péči o "jejich dvě malé děti a rodinný dům" odkázána na "omezenou pomoc přátel a rodiny".

8. Společnost ALTIN JM GROUP, a.s. a její zaměstnanci, kteří se stěžovatelem dlouhodobě spolupracují, přitom učinili nabídku převzetí záruky podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících postup v přípravném řízení při zahájení trestního stíhání podle § 160 a násl. tr. řádu, resp. rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle § 67 a § 68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Případu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje námitkou, že rozhodnutími, jimiž byl ponechán ve vazbě, orgány, které je vydaly, ignorovaly ten ústavně konformní výklad dotčených právních ustanovení, který byl již pro obdobné poměry autoritativně podán konkretizovanými nálezy Ústavního soudu.

Tento názor však Ústavní soud nesdílí.

Co do ústavní stížnosti v části, v níž napadá usnesení policejního orgánu a státní zástupkyně, se patří předeslat a zdůraznit, že zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu v zásadě nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.

Jestliže se stěžovatel dovolává norem ústavního práva ve vztahu k zákonným náležitostem odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, přehlíží, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z ústavněprávních mezí sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadenými rozhodnutími není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu.

Co do námitky nedostatečného odůvodnění předmětných usnesení je nutné vyjít z toho, že k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; odtud se pak odvíjí i adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. "Trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. usnesení ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží.

Hodnoceno z těchto hledisek ústavněprávního přezkumu napadenému usnesení policejního orgánu nelze nic zásadního vytknout. Ve výroku předmětného rozhodnutí jsou adekvátně popsány skutky, pro které je stěžovatel stíhán, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným, obsahuje popis všech znaků stíhaných skutků, jakož i zákonné označení trestných činů, které jsou v nich spatřovány. V odůvodnění usnesení je též dostatečně konkrétně uvedeno, o jaké skutečnosti se uvedené závěry opírají. Obdobný úsudek je namístě uplatnit též vůči usnesení státní zástupkyně.

V podrobnostech stojí za zaznamenání, že

a) policejní orgán uvedl, že stěžovatel "byl v kontaktu s T. H. N. a T. H. L. Pro žadatele, jejichž povolení k pobytu zajišťovali T. H. N. a T. H. L., vystavoval po dohodě s nimi potvrzení o zajištěném ubytování na adrese O. Stejně tak jako T. H. N. obstarával za úplatu T. P. pro osoby pocházející z Vietnamu, které mají již povolený pobyt v České republice a dlouhodobě se nepřetržitě zdržují v Polsku, obnovení event. prodloužení nebo změnu povolení k pobytu na území České republiky. Jeho jednání je dokumentováno a prokazováno odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu pod názvy TRANG 11, TRANG 12, TRANG 13 a TRANG 14, zajištěnými písemnostmi a provedeným šetřením na adresách ubytovatelů."

b) státní zástupkyně poté ohledně důkazní situace poukázala na podání vysvětlení S. S., M. Š., L. N. T., N. T. H. Y., N. T., Y. H., výpovědi H. P. N., I. K., P. V. učiněné v procesním postavení podezřelých, na důkazy získané postupy podle § 88 tr. řádu a § 158d odst. 2 tr. řádu, a listinné materiály získané v rámci prověřování, a to zejména listiny získané na Vysokém učení technickém v Brně, listiny opatřené od styčného důstojníka ve Vietnamu, listiny opatřené u Y. H., úřední záznamy policejního orgánu na adresách, na nichž se "studenti" měli v ČR zdržovat, úřední záznamy dokumentující pohyb osob N. T. H. Y. ve dnech 2. 5. 2011 a 3. 5. 2011, a P. V. H. ve dnech 30. 5. 2011 a 31. 5. 2011 na území České republiky a v neposlední řadě na věci zajištěné při domovních prohlídkách obviněných. Státní zástupkyně též upřesnila, že stěžovatel není stíhán pro jednání popsané v bodě 2 napadeného usnesení a jeho uvedení v návětí u právní věty je seznatelné coby písařská chyba.

Není překážek, aby na odůvodnění těchto usnesení Ústavní soud již jen odkázal, a lze proto uzavřít, že napadená usnesení požadavkům stanoveným v § 134 odst. 2 tr. řádu uspokojivě odpovídají.

V části ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím o vzetí stěžovatele do vazby, je významné následující.

Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení § 67 písm. b) tr. řádu směřuje k úsudku, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Z obsahu odůvodnění napadených usnesení se podává, že rozhodující soudy právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti bezvýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a), b) a c). Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícím orgánům však vytýkat nelze. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové", "koluzní" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu] zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není.

K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.

Rozhodující orgány vycházely z podloženého podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil (srov. výše), přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost.

Tyto orgány v souvislosti s posuzováním důvodnosti "útěkové vazby" [§ 67 písm. a) tr. řádu] zaznamenaly, že stěžovatel je obviněn ze zločinu, ke kterému trestní zákoník přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (a který tak spadá do kategorie zvlášť závažných zločinů dle § 14 odst. 3 tr. zákoníku). Respektovaly přitom, že podle Ústavního soudu (srov. kupř. nález ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, N 48/33 SbNU 3) lze "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.

I když Krajský soud v Ostravě deklaroval, že stěžovatel se na stíhané trestné činnosti podílel s "nejmenší intenzitou", existence tohoto vazebního důvodu byla ústavněprávně udržitelně uvedena do souvislosti s možnostmi stěžovatele "uprchnout nebo se skrývat", které vyplývají z jeho nižší míry ekonomické ukotvenosti v prostředí České republiky a sociálních vazeb k Vietnamské socialistické republice.

Vazební důvod § 67 písm. b) tr. řádu krajský soud konkretizoval poukazem na existenci "nejméně osmi osob", které doposud nebyly vyslechnuty, přičemž jejich výpověď "bude stěžejní pro posouzení viny" stěžovatele, neboť podle dosavadních poznatků orgánů činných v trestním řízení měl napomáhat "legalizaci" jejich pobytu na území České republiky.

Již se zřetelem k aplikaci tohoto ustanovení trestního řádu není výstižný stěžovatelův poukaz na nabídku převzetí záruky podle § 73 odst. 1 písm. a) téhož předpisu.

Okolnosti předvídané v § 67 písm. c) tr. řádu krajský soud ztotožnil s organizovaností a mezinárodním charakterem stíhané trestné činnosti, čemuž nelze upřít relevanci, a stěžovatel přitom v rámci ústavní stížnosti možné formy pokračování v trestné činnosti účelově zužuje.

Není pochyb, že zájem na objasnění trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, převažuje - i při respektování zásady presumpce neviny - nad údajnou odkázaností jeho manželky na pomoc okolí při vyřizování rodinných záležitostí.

Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti všech napadených rozhodnutí lze uzavřít, že orgány činné v trestním řízení v odůvodnění svých usnesení předestřely takové údaje ohledně stíhaného jednání stěžovatele, resp. skutečností týkajících se vazebních důvodů, které v dané procesní fázi a z hledisek ústavněprávního přezkumu postačují.

Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

Odmítnut musel být taktéž návrh, kterým se stěžovatel domáhal uložení povinnosti orgánům činným v trestním řízení, aby jej "propustily z vazby na svobodu", a to již proto, že ve vztahu k věcně neprojednatelné ústavní stížnosti má tento návrh povahu návrhu akcesorického.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru