Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2710/20 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2710.20.1
Datum podání21.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 240

40/2009 Sb., § 88


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2710/20 ze dne 3. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. A., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Marií Jonákovou, advokátkou, se sídlem nám. T. G. M. 154, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2020 sp. zn. 14 To 369/2020, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).

2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 17 T 52/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. 12 To 331/2018, odsouzen za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy k trestu odnětí svobody v délce tří let. Usnesením Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 2 Pp 51/2020, byla podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl. Oba soudy návrhu stěžovatele nevyhověly s odůvodněním, že stěžovatel nesplňuje zákonné předpoklady, které vyžaduje § 88 odst. 1 tr. zákoníku, neboť během výkonu trestu odnětí svobody neprokázal dostatečné polepšení ani prognózu vedení řádného života v případě podmíněného propuštění.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením krajského soudu co do podmínky prognózy vedení řádného života, neboť naplnění této podmínky bylo dle jeho názoru hodnoceno výlučně na základě jeho minulého chování, tj. předchozích odsouzení a závažnosti trestné činnosti. Rovněž nesouhlasí se závěry soudu o tom, že neprokázal dostatečné polepšení. Postup soudů je dle stěžovatele v rozporu se zákazem dvojího přičítání, který vyplývá ze zásady ne bis in idem uvedené v čl. 40 odst. 5 Listiny, i se zásadou nulla poena sine lege, zakotvenou v čl. 39 Listiny. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěry soudu považuje za vnitřně rozporné, když je v odůvodnění uváděno, že se polepšil, ale současně není naplněna podmínka dostatečného polepšení a podmínka očekávání vedení řádného života na svobodě. Poukazuje na své kladně hodnocené chování ve věznici (7 pozitivních poznatků) a zapojení do pracovních aktivit. Napadené rozhodnutí má za nedostatečně odůvodněné (argumentuje tak i ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu, které však ústavní stížností nenapadá), přičemž tvrdí, že nejsou uvedeny konkrétní důvody, které je stěžovatel schopen v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ovlivnit. Porušení svého práva na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení (stěžovatele) a práva na obhajobu spatřuje v tom, že krajský soud rozhodl o jeho stížnosti bez jeho přítomnosti, aniž by mu dal prostor se vyjádřit či navrhnout důkazy ve svůj prospěch.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

7. Otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tudíž plně věcí úvahy soudů. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život (viz § 88 tr. zákoníku), je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého právního pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, jestliže soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli. Takové pochybení však v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

8. Krajský soud svou obavu, že by stěžovatel po podmíněném propuštění nevedl řádný život, neodůvodnil nejenom souvislostí s jeho předchozí trestnou činností, pro niž byl již několikrát ve výkonu trestu odnětí svobody, ale též ve spojení se zjištěním, že se stěžovatel trestné činnosti dopustil krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, v době, kdy vykonával alternativní trest obecně prospěšných prací. Lze tak dospět ke stejnému závěru, jaký učinil krajský soud, že od páchání trestné činnosti stěžovatele neodradily ani předchozí tresty, které pro něj nebyly dosud dostatečným ponaučením ani motivací k vedení řádného života. Soud přihlédl i k tomu, že ani věznice, ve které stěžovatel vykonává trest odnětí svobody, nedala k žádosti o podmíněné propuštění kladné stanovisko. Je sice pravdou, že stěžovatel získal sedm pozitivních poznatků, avšak dosud nebyl ve výkonu trestu kázeňsky odměněn. Z přiložených rozhodnutí obecných soudů však vyplývá, že stěžovatel nebyl v tomto výkonu trestu ani kázeňsky trestán a okresní soud uvádí, že je dle jeho názoru stěžovatel "na dobré cestě". Tím obecné soudy zdůrazňují, že stěžovatel ještě není u cíle - nebylo možné konstatovat, že byl proces změny chování stěžovatele úspěšně završen natolik, aby si "odsouzený zasloužil šanci v podobě podmíněného propuštění".

9. V nyní posuzované věci se - na rozdíl případu řešeného nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/18 - oba soudy (krajský i okresní) zabývaly tím, zda v průběhu výkonu trestu odnětí svobody došlo ke skutečné změně stěžovatelova životního postoje, přičemž vysvětlily, proč tomu tak není. Jakkoliv Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatele, není možné nezopakovat, že žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je posuzována soudy individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, což se právě v posuzované věci stalo, i když s výsledkem pro stěžovatele nepříznivým. Odkaz stěžovatele na porušení zásady dvojího přičítání je tak s ohledem na uvedená zjištění nepřípadný, stejně jako odkaz na nálezy Ústavního soudu řešící skutkově odlišné věci.

10. K tomu Ústavní soud pouze dodává, že ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16, se vyjádřil k rozhodnutí soudů ve věci jiného stěžovatele (odsouzeného rovněž za trestnou činnost spojenou s drogami) tak, že podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody, jehož uplatnění v českém právním řádu není formulováno jako nárokové, obecně musí být otevřeno všem odsouzeným, včetně odsouzených k výjimečným trestům či odsouzených-recidivistů. Stěžovatelem v citovaném nálezu byl muž, který k žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu doložil kladné vyjádření věznice a který "po dobu svého výkonu trestu sepisoval životopisný román, který byl již knižně vydán, a rovněž se za doprovodu personálu věznice účastnil akcí mimo věznici, včetně preventivně zaměřené besedy o drogách pro žáky základní školy a účinkoval na divadelním vystoupení pro děti. Vedle toho byl během výkonu trestu odnětí svobody 13x kázeňsky odměněn, včetně trojí odměny přerušení výkonu trestu; kázeňsky trestán nebyl." Stěžovatel však takovouto či podobnou vlastní aktivitu nedokládá, což v rozhodnutí reflektuje i krajský soud, který stěžovatele upozorňuje, že "by bylo vhodné, aby sám vyvinul iniciativu" a vyhledal vhodný terapeutický program ještě v průběhu výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel ke své ústavní stížnosti přiložil i znalecký posudek MUDr. Aleše Dostála, ze kterého vyplývá, že u stěžovatele není průkazné zneužívání návykové látky. Tento znalecký posudek byl, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, vypracován v trestním řízení Okresního soudu v Trutnově, a dle Ústavního soudu neuvádí nic o stěžovatelově iniciativě či dokonce nadprůměrné snaze a vlastní aktivitě v řešení životní situace.

11. Ústavní soud proto uzavřel, že krajský soud se otázkou splnění podmínek pro podmíněné propuštění řádně zabýval, zhodnocení podstatných okolností věnoval odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Rozhodnutí také náležitě a srozumitelně odůvodnil v souladu s § 134 odst. 2 tr. řádu. Je pravdou, že krajský soud odůvodnil své rozhodnutí podrobněji než soud okresní, neuvádí však žádný zcela nový argument, ani nový důkaz, ke kterému by stěžovatel neměl možnost se vyjádřit již při veřejném zasedání před okresním soudem, kterému byl přítomen. Navíc z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že při jednání před ním stěžovatel neuplatnil žádné námitky. Ústavní soud nemá konkrétní výtky ani k procesnímu postupu krajského soudu, který o věci rozhodl v neveřejném zasedání. Ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; veřejnost přitom může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Na zákonné úrovni výše uvedenému koresponduje úprava hlavního líčení a veřejného zasedání zakotvená v trestním řádu, včetně stanovení podmínek, kdy naopak lze jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se řízení týká (srov. nález ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 884/09). Pro rozhodování o stížnosti trestní řád formu zasedání výslovně nestanoví a vzhledem k ustanovení § 240 tr. řádu lze proto rozhodovat v zasedání neveřejném, bez přítomnosti účastníků řízení. Jelikož zamítavé rozhodnutí okresního soudu ze dne 2. 6. 2020 bylo vydáno ve veřejném zasedání, bylo právo stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti dodrženo. Napadené rozhodnutí tak lze dle Ústavního soudu označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru