Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 271/10 #1Usnesení ÚS ze dne 22.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/zákaz nucených prací ... více
Věcný rejstříkOpatrovník
advokát/odměna
Zastoupení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.271.10.1
Datum podání29.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 9, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 7, § 9 odst.5

99/1963 Sb., § 29 odst.3, § 30 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 271/10 ze dne 22. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. E. P., advokáta v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2009 č. j. 26 Co 366/2007-687, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 28. 1. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2009 č. j. 26 Co 366/2007-687. Dle stěžovatele soudy porušily čl. 4 a čl. 95 Ústavy, čl. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na legitimní očekávání nabytí majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložené kopie napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že banka podala proti čtyřem žalovaným žalobu o zaplacení částky 6.250.107,86 Kč. V průběhu odvolacího řízení byl prvním dvěma žalovaným ustanoven ze zdravotních důvodů opatrovníkem dle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") stěžovatel. Ten vyúčtoval za činnost opatrovníka (6 úkonů právní služby včetně DPH) částku 283.304 Kč dle § 7, § 8 odst. 1, § 12 odst. 4 a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, když současně argumentoval, že aplikace § 9 odst. 5 této vyhlášky by byla v rozporu s § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, s § 31 o. s. ř. a s Listinou. Krajský soud výrokem I napadeného usnesení přiznal stěžovateli jako opatrovníku odměnu a náhradu hotových výdajů za odvolací řízení ve výši 6.400 Kč. Neztotožnil se s argumentací stěžovatele a uvedl, že § 9 vyhlášky neodnímá opatrovníkovi nárok na odměnu, ale určuje odměnu v jiné výši než advokátovi, který byl ustanoven zástupcem dle § 30 o. s. ř.; důvodem rozlišení odměn zákonodárcem je skutečnost, že opatrovník dle § 29 o. s. ř. vychází především z obsahu spisu a nepředpokládá se kontakt s klientem, tedy lze předpokládat menší pracnost a náročnost právní služby (absentují konzultace s klientem o dalším procesním postupu a další úkony v souladu s pokyny klienta). Výrokem II usnesení pak soud uložil žalobci uhradit státu 9,4% část nákladů na zastupování dvou žalovaných opatrovníkem stěžovatelem, neboť žalobce byl v tomto rozsahu neúspěšný.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že činnost advokáta jako opatrovníka dle 29 odst. 3 o. s. ř. je třeba považovat za poskytování právních služeb dle § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. Mezi činností advokáta ustanoveného dle § 29 odst. 3 a dle § 30 odst. 2 o. s. ř. není zásadní rozdíl a není zde tedy důvod rozlišovat ve výši odměny, naopak opatrovník dle § 29 odst. 3 o. s. ř. má ztíženou pozici, protože nemá od klienta potřebné skutkové informace, a musí tedy vycházet z obsahu spisu, případně zjišťovat další okolnosti jiným náročným způsobem (dotazem u příbuzných opatrovance, vyhledáváním údajů ve veřejných registrech aj.). Opakovaně se v dané věci navíc pokoušel komunikovat i se svými klienty (v protokolu ze 17. 9. 2009 se údajně na komunikaci mezi stěžovatelem a opatrovanci poukazuje), tedy nesouhlasí s krajským soudem, že by práce byla jednodušší v tom, že by se stěžovatel nepokoušel s klienty komunikovat. Advokát opatrovník je dále dle stěžovatele vystaven daleko větší odpovědnosti než advokát zástupce dle § 30 odst. 2 o. s. ř., protože se musí sám rozhodovat ohledně dalšího procesního postupu a nemůže rozhodování přenést na klienta. Advokát opatrovník přitom odpovídá klientovi v plném rozsahu za eventuální škodu, která by mohla nesprávným postupem advokáta vzniknout. Částka 6.400 Kč nejenže nepokryje provozní náklady advokáta, dokonce nestačí ani na pojistné pro účely pojištění advokáta pro případ odpovědnosti za škodu. Dále uvedl, že advokát musí funkci opatrovníka přijmout (nemůže ji dle svého uvážení odmítnout), což však není advokátu nijak "kompenzováno", když na rozdíl od notáře nebo soudního exekutora nemá monopolní postavení. Advokát se musí o své postavení na trhu (kde počet advokátů každý rok vzrůstá) ucházet v náročném konkurenčním boji, na rozdíl od notářů a exekutorů, kterým stát garantuje přísun klientů. Aby tedy stát mohl po advokátu požadovat výkon funkce opatrovníka za symbolickou odměnu, měl by mu tuto práci nějakým způsobem vynahradit, což však nečiní. Je proto na místě, aby advokátu jako opatrovníku byla přiznána odměna přiměřená vykonané práci a odpovědnosti s ní spojené; pouze symbolická odměna je nespravedlivá za zákonem uloženou činnost opatrovníka (symboličnost odměny stěžovatel odvozuje z poměru náročné práce a velké odpovědnosti s ohledem na částku 6 mil. Kč představující předmět řízení k částce 6.400 Kč přiznané na odměně). Stěžovatel má za to, že kritériem pro výši odměny nemůže být ani příp. nedobrá ekonomická situace státu, ale pouze právní posouzení věci. Má za to, že s ohledem na znění § 140 odst. 2 o. s. ř. a § 1 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. se stát ocitá v roli advokátova klienta, proto je třeba jejich vzájemný vztah posuzovat podle dané vyhlášky a (i) advokátu opatrovníku přísluší odměna dle § 7 uvedené vyhlášky. Ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. tak dle stěžovatele zakládá neodůvodněnou nerovnost v odměně za shodnou práci, porušuje zákaz nucených služeb, základní právo na legitimní očekávání nabytí majetku a právo podnikat. Stěžovatel poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 468/2007-140, který při svém rozhodování uvedl část výše zmíněné argumentace, a má tedy za to, že praxe obecných soudů je nejednotná, což nasvědčuje o zásahu do rovného zacházení, a rozhodnutí Ústavního soudu bude mít vliv na podobné případy v budoucnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se již otázkou rozhodování obecných soudů o odměně za zastupování v případech advokátů ustanovených podle § 29 odst. 3 o. s. ř. zabýval (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1715/08, IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10 nebo III. ÚS 1316/10) a konstatoval, že za výkon funkce opatrovníka náleží advokátu odměna a náhrada hotových výdajů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Interpretace § 9 odst. 5 této vyhlášky je pak zásadně věcí právních úvah obecného soudu a není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů.

V posuzované věci obecný soud stěžovateli jako opatrovníkovi přiznal odměnu a náhradu hodových výdajů za tuto činnost, přičemž přezkoumatelným způsobem vyložil, o která ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. své rozhodnutí opřel, a ani ve věci rozhodující senát Ústavního soudu, posuzováno z širšího pohledu kontextuálního, vycházejícího ze smyslu a účelu institutů opatrovnictví a právního zastoupení, nemá za to, že by předmětným rozhodováním došlo k dotčení ústavního principu neakcesorické rovnosti, jejímž obsahem je vyloučení libovůle v rozlišování subjektů a práv (např. nález sp.zn. Pl. ÚS 36/01, Pl. ÚS 12/02 nebo Pl. ÚS 6/05). Ústavní soud neshledal libovůli obecného soudu při rozhodování o výši odměny a není tak oprávněn zasáhnout do závěrů, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování. Na tom nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatele na odlišné rozhodnutí Městského soudu v Praze v jiné věci. Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů (k tomu jsou povolány obecné soudy vyšší instance), ale jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Přesto je však možno poukázat na výše uvedená usnesení Ústavního soudu, ze kterých vyplývá, že praxe obecných soudů v těchto věcech byla shodná jako ve věci stěžovatele.

Namítá-li stěžovatel uložení nucených (právních) služeb v rozporu s čl. 9 Listiny či vyzdvihuje pouze negativa svého postavení jako advokáta na konkurenčním trhu (činí tak ve srovnání s notáři nebo exekutory, když vyžaduje i určitou "kompenzaci" ze strany státu), odkazuje Ústavní soud např. na argumentaci uvedenou v usnesení sp. zn. I. ÚS 1715/08 a II. ÚS 2722/09. Je možno podotknout, že ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá nepřiměřeně vysokou zátěž způsobenou konkrétními úkony v dané věci; obecně jen poukazuje na dva způsoby, kterými opatrovník může (s ohledem na nemožnost komunikace s klienty) získat nějaké informace k té které kause (je přitom s podivem, že tím vlastně stěžovatel naznačuje, že tyto informační kanály zřejmě při právním zastupování nepoužívá či nejsou používány). Nedostatečnost výše odměny dovozuje jednak ze srovnání s možnostmi odměny stanovenými v § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s jeho právními službami a odpovědností při zastupování (k tomu však Ústavní soud v odůvodnění výše) a jednak z výše žalované částky (výše žalované částky však automaticky nemusí znamenat větší právní složitost či časovou náročnost). Tvrzení, že částka 6.400 Kč (za šest úkonů právní služby) nepokryje provozní náklady stěžovatele, příp. že tato částka nepokryje pojistné pro účely pojištění advokáta pro případ odpovědnosti za škodu, považuje Ústavní soud za zcela obecné a rovněž (a tím i) zavádějící.

Ústavní soud neshledal, že by výrok I napadeného usnesení krajského soudu představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatele, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost odmítl. Stejně postupoval Ústavní soud také ohledně výroku II napadeného usnesení. Jednak stěžovatel proti II. výroku nevznesl v ústavní stížnosti žádné námitky a jednak je zřejmé, že povinnost byla v daném výroku uložena žalobci vůči České republice, tedy výrok II nijak nezasáhl do práv stěžovatele.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ústavní stížnost nespojil s návrhem dle § 74 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru