Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2707/13 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
kupní smlouva
Odstoupení od smlouvy
Doručování
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2707.13.1
Datum podání04.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 52

513/1991 Sb., § 349 odst.1, § 262 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2707/13 ze dne 26. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Josefa Bělíčka, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 23 Cdo 3364/2011, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 28 Co 415/2009, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 6. 2011, a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 9. 2009 sp. zn. 19 C 248/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Okresní soud ve Zlíně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal proti žalovaným 1. společnosti HORIZONT CAR, spol. s r. o., a 2. Vladimíře Ovesné zaplacení 176 000 Kč s příslušenstvím, představující plnění z kupní smlouvy, od které odstoupil, neboť nebyly odstraněny jím vytknuté vady na zakoupeném osobním automobilu. K odvolání stěžovatele (s výjimkou nákladových výroků jen ve vztahu k druhé žalované) Krajský soud v Brně napadenou část rozsudku nalézacího soudu potvrdil (pouze v části týkající se části příslušenství rozhodnutí zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil) a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované spolu uzavřely smlouvu o zprostředkování, první žalovaná pak jednala na základě druhou žalovanou udělené plné moci, a práva a povinnosti byla tím založena v osobě zastoupené, tj. žalované druhé; proto u žalované první soud shledal nedostatek pasivní legitimace, a co do vztahu k žalované druhé se v řízení nepodařilo prokázat, že by stěžovatelovo (písemné) odstoupení od smlouvy jí bylo doručeno. Odvolací soud tyto závěry v rozhodném směru aproboval; připustil sice, že se odstoupení od smlouvy dostat do dispozice druhé žalované mohlo (přeposláním prvním žalovaným), zdůraznil však, že šlo o úkon, který jí prokazatelně nebyl adresován.

Nejvyšší soud, ačkoli dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, se v nikoli nevýznamném rozsahu vyjádřil k jím předestřeným otázkám, a v mezích svého přezkumu nedostatky v předcházejících rozhodnutích nižších soudů neshledal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká soudu prvního stupně, že pro údajnou nadbytečnost neprovedl jím navrhovaný výslech Radomíra Šišky, zaměstnance první žalované, jenž měl dle výpovědi Miroslava Dolanského (jejího jednatele) odeslat druhé žalované stěžovatelovo odstoupení od smlouvy, čímž mu mělo být znemožněno prokázat svá tvrzení a současně vyvrátit tvrzení manžela druhé žalované, z nichž soud vycházel. Podle názoru stěžovatele tak neprovedení tohoto důkazu představuje opomenutý důkaz, neboť soud vytýkaný procesní postup ani náležitě neodůvodnil. O věci tím bylo rozhodnuto na základě skutkového zjištění, o němž jsou pochybnosti (jelikož tato rozhodující část skutkového děje byla mezi stranami sporná); stěžovatel se proto domnívá, že důkazní povinnost splnil, postupem soudu mu však byla upřena možnost unést své důkazní břemeno.

Přestože stěžovatel (ve vztahu k úvaze odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy nebylo adresováno druhé žalované) připouští, že na této listině není "přímo" označena druhá žalovaná, z celkového kontextu mělo být však zřejmé, že adresátem odstoupení od smlouvy je právě ona jako prodávající (v této souvislosti stěžovatel navíc uvádí, že v trestním řízení proti manželovi druhé žalované bylo znalecky zjištěno, že veškeré ve věci relevantní písemnosti podepisoval za druhou žalovanou právě on). Postup obou soudů při hodnocení důkazů proto považuje stěžovatel za nepřípustně formalistický, a ve svém důsledku porušuje jeho právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel nadto obecným soudům vytýká, že v dané věci neaplikovaly ustanovení na ochranu spotřebitele; uznává sice, že první žalovaná nebyla stranou kupní smlouvy, přesto dle jeho názoru není možné zcela přehlížet, že právě ona hrála podstatnou roli při uzavření předmětné kupní smlouvy. Stěžovatel se proto domnívá, že obecnými soudy přijatý doslovný výklad ustanovení § 52 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve svém důsledku vede k porušení jeho základních práv, neboť za dané situace nebylo v jeho objektivních možnostech prověřovat, zda osoba, které svědčí vlastnické právo k prodávanému vozu jedná či nejedná jako podnikatel.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V prvé řadě nelze než zdůraznit, že posuzovaná ústavní stížnost - s níže uvedenou výjimkou - je prosta jakékoliv ústavněprávně relevantní argumentace, a její obsah představuje toliko pokračující polemiku se skutkovými (a na ně navazujícími právními) závěry obecných soudů; i kdyby v ní Ústavní soud mínil pokračovat, nemohla by vést než k úvahám o věcné správnosti napadených rozhodnutí, jež však jejich protiústavnost bez dalšího založit nemohou.

Potenciálně relevantní námitku představuje pouze stěžovatelovo tvrzení, že rozsudek soudu prvního stupně je zatížen deficitem tzv. opomenutého důkazu; ani v této námitce však stěžovateli nelze přisvědčit.

Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, soudy obou instancí učinily na základě svědecké výpovědi jednatele první žalované skutkový závěr, že inkriminované odstoupení od smlouvy zaměstnanec první žalované - Radomír Šiška - druhé žalované vskutku zaslal. Stěžovatelem navrhovaný důkaz výslechem tohoto svědka by proto zjevně mohl prokázat pouze to, co již v řízení prokázáno bylo (resp. co nebylo mezi stranami sporné), tedy že toto odstoupení druhé žalované bylo zasláno, nikoliv však, zda bylo druhé žalované vskutku - efektivně - doručeno (ve smyslu ustanovení § 349 odst. 1 obch. zák.). Nehledě na to, že odvolací soud uvažoval i alternativu takového doručení, a za klíčové měl (přesto) zjevně nesporný nedostatek stěžovatelem sledovaného důsledku, spočívající v tom, že tak jako tak nešlo o úkon, který byl druhé žalované adresován. Odůvodnění soudu prvního stupně neprovést navržený důkaz jako nadbytečný, je proto obhajitelné, a o důkaz "opomenutý" proto nejde.

Ve zbývající části se stěžovatelem artikulované námitky pohybují v rovině podústavního práva, přičemž způsob, kterým se obecné soudy s nimi v předcházejícím řízení vypořádaly, ústavněprávní deficit zjevně nevykazují (v podobě výkladového či aplikačního excesu), pročež postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí v úplnosti odkázat, zejména "shrnující" odůvodnění soudu odvolacího.

Pro úplnost se zaznamenává, že se Ústavní soud z důvodu tzv. vnitřní subsidiarity svého přezkumu nemohl věcně zabývat námitkou, dle které měly obecné soudy aplikovat v dané věci příslušná ustanovení občanského zákoníku regulující ochranu spotřebitele, neboť stěžovatel takto formulovanou námitku v předchozím řízení nevznesl; sluší se tak toliko uvést, že z ústavní stížnosti není ani zřejmé, která konkrétní ustanovení dovolávaného institutu měla být aplikována, a jak by taková aplikace mohla mít vliv na meritorní výsledek sporu (připomíná se též, že obecné soudy náležitě zvažovaly otázku aplikace ustanovení § 262 odst. 1, věty druhé, obch. zák.).

Jakkoli je namístě vnímat, že stěžovatel považuje výsledek řízení před obecnými soudy za nespravedlivý (a to mj. v důsledku - dle jeho názoru - nepřípustného formalismu), nelze ztrácet ze zřetele, že stěžovatel sám před podáním žaloby i v průběhu občanskoprávního řízení svá práva náležitě nechránil; postačilo kritické odstoupení od smlouvy řádně adresovat a doručit správnému subjektu.

Je proto namístě uzavřít, že se stěžovateli tvrzený zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z řečeného plyne, že podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou splněny.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatele usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru