Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2704/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.2704.20.1
Datum podání19.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí jiné


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2704/20 ze dne 12. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Katarzynou Krzystyniak, Ph.D., advokátkou, sídlem Bělohorská 185/163, Praha 6, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 20. července 2020 č. j. 2 NZT 21/2018-601 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství ze dne 29. května 2020 č. j. VZV 27/2018-3039, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených vyrozumění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal konstatování, že v záhlaví uvedenými vyrozuměními došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadených vyrozumění a z dalších usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, jakož i z obsahu ústavní stížnosti samotné, se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel je trestně stíhán ve věci vedené Národní centrálou proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování Praha (dále jen "policejní orgán") pod sp. zn. NCOZ-1589-1435/TČ-2016-412302-C, přičemž trestní stíhání stěžovatele, jakož i dalších spoluobviněných, bylo zahájeno se souhlasem státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), a to usnesením policejního orgánu ze dne 23. 4. 2018, na základě něhož je stěžovatel obviněn pro skutky právně kvalifikované jako zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku. Stíhaná trestná činnost má spočívat, stručně řečeno, v důmyslné strategii přibližně dvou desítek osob, nyní trestně stíhaných, jejímž cílem bylo dosažení finančního prospěchu velkého rozsahu, který měl být generován z předstíraných zdanitelných plnění v společnosti X, v důsledku čehož mělo docházet k minimalizaci odvodů daně z přidané hodnoty a ke krácení daně z příjmu právnických osob.

3. Stěžovatel napadl usnesení policejního orgánu stížností, jež byla Nejvyšším státním zastupitelstvím jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu zamítnuta.

4. Stěžovatel podal dne 20. 3. 2020 k vrchnímu státnímu zastupitelství návrh na zastavení trestního stíhání vůči své osobě, který byl vyrozuměním dozorové státní zástupkyně ze dne 29. 5. 2020 č. j. VZV 27/2018-3039 zamítnut.

5. V reakci na vyrozumění vrchního státního zastupitelství stěžovatel podal dne 9. 6. 2020k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu nad postupem vrchního státního zastupitelství v předmětné věci, který následně ještě doplnil dvěma podáními.

6. Nejvyšší státní zastupitelství napadeným vyrozuměním shledalo podnět stěžovatele k výkonu dohledu nedůvodným.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel předně považuje napadené vyrozumění za nepřezkoumatelné, neboť věcně nereaguje ani na jednu z námitek stěžovatele. Stěžovatel byl toliko poučen o podstatě instančního dohledu, který není dozorem nad dozorem se závěrem, že není opodstatněné, aby vůči dozorové státní zástupkyni byla přijímána dohledová opatření. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť postupy účastníků řízení zasahují do jeho práva na spravedlivý proces a hrubě byly také porušeny principy vyplývající z čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny.

8. Pro podporu výše uvedeného stěžovatel uvádí, že skutkové konstrukce, které jsou uvedeny v usnesení č. j. 2 NZT 21/2018-412, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, uvádějící, že stěžovatel měl ve skupině obviněných nezastupitelnou úlohu, když zaštiťoval činnost tzv. bílých koní před správcem daně a podílel se na vytvoření zdání, že všechny společnosti v rámci fakturačního řetězce řádně podnikají, jsou smyšlené. Státní zástupce taktéž nereagoval věcně na žádnou z námitek stěžovatelem vznesených, když úvahy státního zástupce jsou obecné povahy.

9. Stěžovatel podotýká, že postupně došel k závěru, že nastala vhodná doba k podání návrhu na zastavení trestního stíhání vůči své osobě, a to především na základě argumentace Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") uvedené v usnesení ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. 3 To 57/2019, resp. usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 3 To 14/2020, kterými byly zamítnuty stížnosti stěžovatele proti zajištění jeho majetku, v nichž vrchní soud konstatoval, že z hlediska viny stěžovatele se orgány činné v trestním řízení musejí zabývat otázkou, zda stěžovatel vědomě zneužil svého postavení advokáta a zda se takto vědomě účastnil na stíhané trestné činnosti, neboť na těchto otázkách závisí i důvodnost dalšího zajištění majetku stěžovatele. Dle závěrů vrchního soudu nebyly ještě některé skutkové závěry policejního orgánu dostatečně důkazně podloženy. V návaznosti na tyto závěry vrchního soudu pak stěžovatel předkládá svou vlastní verzi skutkového děje, v rámci níž byla činnost stěžovatele řádným výkonem advokacie. Ve svém návrhu na zastavení trestního stíhání stěžovatel též zdůraznil, že trestní stíhání trvá již dva roky. Vyrozumění státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství, kterým nebyl stěžovatelův návrh akceptován, je však pro stěžovatele nepřijatelné. Uvedené vyrozumění je nepřezkoumatelné a není v něm reagováno na všechny námitky stěžovatele. Uvedený přípis taktéž neobsahuje výrokovou část. Stěžovatel zpochybňuje konkrétní skutková tvrzení, která se dotýkají jeho podílu na stíhané trestné činnosti, a v návaznosti na to zpochybňuje naplnění znaků skutkových podstat stíhaných jednání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je přitom její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné procesní prostředky, které stěžovateli zákon poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

11. V posuzované věci nutno poukázat na skutečnost, že ústavní stížnost byla podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci, neboť posuzovaná věc se nyní nachází ve fázi vyšetřování, přičemž stěžovatel, má-li Ústavní soud posuzovat ústavní stížnost podle jejího skutečného obsahu, rozporuje skutkový stav a právní kvalifikaci stíhaných jednání. K posouzení oprávněnosti trestního stíhání, resp. k rozhodnutí o vině a trestu je však povolán primárně obecný soud. V daném stadiu trestního řízení není Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené kompetence povolán k námitkám předestřeným stěžovatelem v ústavní stížnosti vyvozovat žádné závěry. Z uvedeného důvodu zde nejsou dána pravomocná rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by byla schopna sama o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele.

12. Ústavní stížností by měla být napadána toliko konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, jako je tomu i v posuzované věci, i když jsou sama o sobě pravomocná; tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud zákon takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1334/10, ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 nebo ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3216/15). Přestože z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, je nutno poznamenat, že zde musí být současně splněny dvě podmínky. Jednak musí být rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v dalším řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna. Právě tato druhá podmínka však v případě stěžovatele naplněna prima facie není, neboť dokud bude trestní řízení pokračovat, bude stěžovatel moci právě tento typ námitek dotýkající se skutkového stavu a právního hodnocení moci opakovaně uplatňovat.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2021

JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru