Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2704/17 #1Usnesení ÚS ze dne 30.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.2704.17.1
Datum podání25.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2704/17 ze dne 30. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Reném Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. června 2017 č. j. 13 Co 120/2017-465 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. listopadu 2016 č. j. 0 Nc 993/2014-426, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1) nezletilého J. R. a 2) D. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 11. 2016 č. j. 0 Nc 993/2014-426 byl vedlejší účastník 1), nezletilý syn (dále též "nezletilý syn") svěřen do péče vedlejší účastnice 2), matky nezletilého (dále též "matka") [výrok I.]; stěžovateli, jako otci nezletilého (dále též "otec") bylo uloženo s účinností od 3. 11. 2014 platit na jeho výživu k rukám matky částku 4 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 5. 2016 částku 5 000 Kč měsíčně (výrok II.); dále mu byl vyčíslen dluh na výživném vzniklý za dobu od 3. 11. 2014 do 30. 11. 2016 v částce 56 733 Kč a uloženo zaplatit jej k rukám matky do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), dále bylo rozhodnuto, že jednotlivé částky výživného jsou splatné každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky (výrok IV.); dále byl zamítnut návrh otce na svěření nezletilého do jeho péče (výrok V.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky VI. a VII.).

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 6. 2017 č. j. 13 Co 120/2017-465 byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a VII. potvrzen (výrok I.). Ve zbývající části byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že otci byla uložena povinnost s účinností od 3. 11. 2014 platit na výživu nezletilého syna částku 8 000 Kč měsíčně, splatnou každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky. Dlužné výživné za dobu od 3. 11. 2014 do 30. 6. 2017 v částce 180 467 Kč, jakož i běžné výživné splatné v době od 1. 7. 2017 do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek doručen, je otec povinen zaplatit do tří dnů od doručení rozsudku k rukám matky (výrok II.). Ve výrocích III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem okresního soudu, že střídavá péče v dané věci nepřichází v úvahu, i s jeho závěrem, že je na místě nezletilého svěřit do péče matky, která o nezletilého až doposud téměř výlučně řádně pečovala.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na porušení svých práv tím, že obecné soudy svěřily nezletilého syna do výlučné péče matky, a nikoliv do střídavé péče. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3413/14 (N 103/77 SbNU 519), ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Stěžovatel namítá, že krajský soud byl povinen u jednání alespoň znalkyni vyslechnout či vyžádat si doplnění znaleckého posudku, k posouzení, zda rok u matky byl dostatečný, aby nezletilý zvládl střídavou péči. Stěžovatel poukazuje na to, že příčina toho, že syn byl navyklý na matku, zatímco na stěžovatele si musel zvykat, tkví v protiprávním chování matky, která jej nejprve odňala otci, na syna přenášela svoje negativní postoje k otci a bránila otci ve styku s nezletilým. Jako důvod odepření střídavé péče podle stěžovatele nelze akceptovat ani vyhrocený až nepřátelský vztah mezi rodiči s téměř naprostou absencí komunikace.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

9. Krajský soud vyšel v souzené věci ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem a dospěl k závěru, že v projednávané věci existují přinejmenším dvě překážky, které brání uplatnění modelu střídavé péče, přičemž každá z nich sama o sobě vzhledem ke své závažnosti postačuje k závěru o nevhodnosti tohoto způsobu péče pro nezletilého. První překážku shledal krajský soud na straně samotného nezletilého, když tento způsob péče může být vhodný pouze pro děti přiměřeného věku a tomu odpovídající rozumové, emocionální a volní vyspělosti, řádně se vyvíjející a dostatečně psychicky odolné, které v tomto ohledu netrpí žádným závažnějším problémem. Tyto předpoklady však nezletilý podle závěrů krajského soudu nesplňuje, a to především s ohledem na svůj útlý věk a s tím spojenou biologicky danou vázanost na svého hlavního pečovatele, jímž až doposud byla matka. Druhou překážkou, i kdyby již byl nezletilý natolik duševně vyspělý, že by byl schopen ji prakticky zvládat, je oboustranně vyhrocený až nepřátelský vztah mezi rodiči spojený s téměř naprostou absencí vzájemné komunikace. Z uvedených důvodů se krajský soud ztotožnil jak se závěrem okresního soudu, že střídavá péče v dané věci nepřichází v úvahu, tak i se závěrem, že je na místě nezletilého svěřit do péče matky, která o něj až doposud téměř výlučně pečovala, a to řádně. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

10. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu, který nezletilého svěřil do péče matky, potvrdil. Stěžovatel se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To však nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.

11. V posuzované věci byla rozhodnutí obecných soudů odůvodněna způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy přihlédly především k zájmům nezletilého. Svými rozhodnutími upravují otázku péče o nezletilého jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

12. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilého pochybily. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o svěření nezletilého do střídavé péče. Za daných okolností je však věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o péči o nezletilého rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Obecné soudy této své povinnosti řádně dostály.

13. Odkazy stěžovatele na výše uvedené nálezy Ústavního soudu neshledal Ústavní soud případnými, neboť byly vydány za jiných skutkových okolností posuzované věci. V nynější věci krajský soud dostatečným způsobem vysvětlil, proč v daném případě není střídavá péče pro nezletilého vhodná.

14. Dovozuje-li stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o "precedenční" závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685).

15. Tak tomu bylo ostatně i v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), v němž sice Ústavní soud vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé péči, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685).

16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru