Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 270/98Usnesení ÚS ze dne 24.09.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkinterpretace
osoba/povinná
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.270.98
Datum podání10.06.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 23 odst.2

87/1991 Sb., § 4, § 8 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 270/98 ze dne 24. 9. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 270/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 24. 9. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E.S. a M.S., zastoupených advokátem JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 1998, sp. zn. 19 Co 671/97, a návrhu na zrušení § 8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a - co do formálních náležitostí - za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a) zákona] brojí stěžovatelé proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 1998 (19 Co 671/97) a v souvislosti s ním též proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. června 1997 (13 C 125/95) a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci "nerespektovaly jejich vlastnická práva chráněná čl. 11 Listiny základních práv a svobod" (a obdobně čl. 1 Dodatku k protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) a

1

III. ÚS 270/98

z těchto pochybení dovozují současně též porušení povinností, jež jsou obecným soudům uloženy Ústavou (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Podle tvrzení ústavní stížnosti stalo se tak tím, že - stručně shrnuto - obecné soudy stěžovatelům, jako osobám rehabilitovaným ve smyslu zákona o soudních rehabilitacích (č. 119/1990 Sb.), zamítly jejich žalobu proti vedlejším účastníkům (v řízení před nimi žalovaným), na vydání nemovitostí svého času postižených konfiskačním výrokem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. října 1972 (1 T 232/72); dovozují, že následným rehabilitačním rozhodnutím (Obvodního soudu pro Prahu 6) ze dne 9. 11. 1990 (1 Rt 403/90), jímž - mimo jiné - byly zrušeny dříve uložené tresty, jejich vlastnické právo k připadlým nemovitostem (rodinnému domu se stav. parcelou a zahradou) bylo obnoveno (s účinností ex tunc) a v důsledku toho vedlejší účastníci se jejich vlastníky stát nemohli", neboť je získaly od nevlastníka (státu, jehož vlastnický titul byl s účinnosti ex tunc zrušen); nadto zmínění předchůdci byli při uzavírání příslušné kupní smlouvy protiprávně zvýhodněni tím, že kupní cena dotčených nemovitostí byla sjednána v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Navrhli proto, aby Ústavní soud rozhodnutí obou obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil, a protože tato rozhodnutí mají svůj základ v ustanovení § 8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spolu s tímto návrhem podali též návrh na zrušení označené části označeného zákona (§ 8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z tvrzení ústavní stížnosti, tak z odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů je patrno, že v souvislosti s odsouzením pro někdejší trestný čin opuštění republiky (§ 109 tehdy platného trestního zákona) výrokem trestního soudu (viz dříve) byl stěžovatelům prokázán za propadlý ve prospěch státu rodinný dům s příslušnými pozemky (v kat. úz. N.), že tyto nemovitosti byly posléze státem prodány právním předchůdcem vedlejších účastníků (rodičem jednoho z nich) za částku 99.437,- Kč a jimi pak opět prodány (16. prosince) oběma vedlejším účastníkům (kupní smlouva ze dne 16. prosince 1977). Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu byl skutkový základ projednávané věci soudem I. stupně zjištěn správně a v dostatečném rozsahu a také z nich plynoucí právní závěry odpovídají zákonu, neboť nebyly shledány (prokázány) důvody svědčící o protiprávním zvýhodnění předchozích nabyvatelů (kupní cena nemovitosti byla sjednána v rámci tehdy platných cenových předpisů, stejně jako

III. ÚS 270/98

úhrada za nově zřízené právo užívání dotčených pozemků) a obdobně nebyly shledány jiné okolnosti, odůvodňující tvrzení stran "zvýhodnění oproti právům ostatních občanů".

V další části odůvodnění, odpovídající zcela požadavkům zákona (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), odmítl - obdobně jako soud I. stupně - odvolací soud právní konstrukci stěžovatelů co do důsledku plynoucích ze zákona o soudních rehabilitacích (č. 119/1990 Sb.), zejména co do "takové obnovy vlastnického práva k věci původního vlastníka, kterou by umožňovala bez dalšího ujmout se vlastnického práva (se k dříve propadlým nemovitostem) a požadoval vydání odňaté věci" a zdůraznil, že restituční nárok "musí být uplatněn způsobem upraveným zvláštním zákonem (§ 23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb.)", že tímto (zvláštním) zákonem je zákon o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb.), jehož "veškeré předpoklady" (se pro vydání věci) "musí být splněny".

Jestliže tak obecné soudy správně a způsobem odpovídajícím zákonu zjistily skutkový základ posuzované věci (opak nebyl v ústavní stížnosti ani tvrzen), a jestliže zcela ve shodě s ustálenou judikaturou obecných soudů z něj vyvodily zákonu odpovídající závěry, nelze jim ani z ústavně právních hledisek nic podstatného vytknout, zejména když pro nemožnost absolutní nápravy křivd způsobených totalitním režimem zákonodárce v příslušných zákonech rozhodl se napravit jen některé majetkové (a jiné) křivdy, jejichž kritéria také současně stanovil.

Z těchto úvah posléze vyplývá důvodnost právní konstrukce, dle níž - v případech obdobných stěžovatelům - vlastnictví k dříve propadlé věci se ex lege nevztahuje s účinností ex tunc, ale - za podmínek stanovených zákonem - se konstatuje nově, ať již dohodou mezi zúčastněnými stranami nebo soudním výrokem.

Z obdobného důvodu proto neobstojí ani tvrzení stěžovatelů stran "nerespektování vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod", k jehož porušení ve smyslu vývodů ústavní stížnosti v neprospěch stěžovatelů mělo rozhodnutími obecných soudů dojít; povaha ústavní ochrany tohoto práva a podmínky, za nichž mu lze takovou ochranu poskytnout, Ústavní soud vyložil již dříve (k tomu srov. např. I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 41, vydání 1., Praha, 1995), a protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou (viz Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) pro stručnost tohoto rozhodnutí lze stěžovatele na ni odkázat a

3

III. ÚS 270/98

konstatovat, že zvláštní podmínky ústavní ochrany ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou.

Ze všech těchto důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelů shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou praxí Ústavního soudu, jak na příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnout odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto usnesení je patrno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona]. Odmítavý výrok stran ústavní stížnosti sám o sobě brání meritornímu projednání spolu podaného návrhu na zrušení jednotlivého ustanovení zákona (tj. zrušení § 8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.) (k tomu viz III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., um. č. 22, vydání 1., Praha, 1996).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 24. září 1998

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru