Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2690/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2017K rozhodování exekučního soudu o návrhu na zastavení exekuce z důvodu doručení exekučního titulu procesně nezpůsobilé osobě trpící duševní poruchou

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
účastník řízení/způsobilost být účastníkem řízení
lhůta/zmeškání
žaloba/pro zmatečnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 16/87 SbNU 873
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2690.17.1
Datum podání24.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.a, § 234 odst.2, § 20 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2690/17 ze dne 10. 10. 2017

U 16/87 SbNU 873

K rozhodování exekučního soudu o návrhu na zastavení exekuce z důvodu doručení exekučního titulu procesně nezpůsobilé osobě trpící duševní poruchou

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy - ze dne 10. října 2017 sp. zn. III. ÚS 2690/17 ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, se sídlem Příběnická 1908, Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července 2017 č. j. 24 Co 1013/2017-57 o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a Matco, s. r. o., se sídlem Letenská 121/8, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 11, 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 18. 4. 2017 č. j. 21 Nc 5250/2009-38 k návrhu stěžovatele zastavil dle § 268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") exekuci vedenou na jeho majetek. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatel již před vydáním exekučního titulu (jímž je platební rozkaz vydaný okresním soudem dne 15. 10. 2008 pod č. j. 12 Ro 211/2008-33) trpěl duševní poruchou, pro kterou není (dle závěrů posudku soudního znalce MUDr. Vladimíra Chodury ze dne 15. 10. 2007) schopen posoudit následky svého jednání. Ve svém rozhodnutí okresní soud mimo jiné odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 747/2000 (N 7/29 SbNU 47) a s jejich podporou uzavřel, že převzetí exekučního titulu stěžovatelem nebylo platným procesním úkonem s účinky jeho doručení, pročež je namístě důvod zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") změnil usnesení okresního soudu tak, že se návrh na zastavení exekuce zamítá. Okresním soudem odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 označil krajský soud za překonaný (např. usneseními sp. zn. III. ÚS 549/12 nebo III. ÚS 1026/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 je možno podat žalobu pro zmatečnost, jejímž prostřednictvím se lze domáhat nápravy závažných procesních vad, mimo jiné i vady způsobené nedostatkem procesní způsobilosti.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel považuje odkazy krajského soudu na výše uvedená usnesení Ústavního soudu za "chybné" a v této souvislosti zdůrazňuje, že krajský soud v posuzované věci vůbec nevzal v potaz skutečnost, že stěžovatel neměl v důsledku svého zdravotního stavu možnost ve lhůtě tří let od vydání exekučního titulu žalobu pro zmatečnost podat (stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil mimo jiné řadu potvrzení o svém zdravotním stavu). Jestliže stěžovatel v rozhodné době již neměl možnost žalobu pro zmatečnost podat, je k ochraně jeho základních práv namístě připustit jako jediný procesní nástroj zastavení exekuce, neboť pouze aplikace tohoto procesního institutu může zajistit vyváženou ochranu obou stran, tedy domnělého věřitele i údajného dlužníka. Opačný výklad by totiž dle stěžovatele vedl k porušení čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (č. 10/2010 Sb. m. s.). Závěry krajským soudem odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu proto lze dle názoru stěžovatele použít pouze v případech, kdy účastníci řízení měli reálnou možnost žalobu pro zmatečnost skutečně podat, což není stěžovatelův případ. Nadto stěžovatel považuje napadené rozhodnutí krajského soudu za překvapivé, neboť v průběhu řízení nedostal možnost jakkoli reagovat na právní názor odvolacího soudu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nepolemizuje s krajským soudem, že závěry okresním soudem odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 747/2000 v kontextu právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 do posuzované věci nedopadají, domnívá se však, že v posuzované věci nelze převzít závěry krajským soudem odkazovaných usnesení Ústavního soudu, a to proto, že v důsledku svého zdravotního stavu neměl reálnou možnost - před uplynutím zákonné tříleté lhůty - žalobu pro zmatečnost podat.

8. V naznačeném ohledu však nelze považovat ústavní stížnost za opodstatněnou, neboť ani z ní, ani z kopií zdravotních zpráv, jež stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, přímo nevyplývá, že by stěžovatel vskutku po celou dobu běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost neměl možnost tento mimořádný opravný prostředek uplatnit. V návaznosti na vyjádření vedlejší účastnice rekapitulovaná v rozhodnutích okresního soudu a krajského soudu je pak namístě připomenout, že v posuzované věci nebylo (dosud) prokázáno, že by svéprávnost stěžovatele byla jakkoli omezena; skutečnost, že stěžovatel byl v předchozím trestním řízení na základě znaleckého posudku označen za trestně neodpovědného, je v daném exekučním řízení bez dalšího zcela irelevantní.

9. Stěžovateli nicméně lze přisvědčit potud, že napadené rozhodnutí mohl považovat za překvapivé, pakliže mu krajský soud vskutku nedal možnost reagovat na právní názor, o který opřel své měnící rozhodnutí. Krajský soud však tímto postupem stěžovatelova základní práva způsobem, jenž by odůvodňoval (ospravedlňoval) kasační zásah Ústavního soudu, neporušil.

10. K efektivnímu zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv by totiž vedla až situace, kdy by stěžovatel měl k dispozici právně relevantní protiargumentaci. Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel takovou právní argumentaci neměl, pročež jeho základní práva nemohla být porušena, a to i přesto, že by postup odvolacího soudu nebylo možno označit za procesně korektní. Jinými slovy, za situace, kdy je z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel nemá k dispozici právní argumentaci, jež by reálně mohla zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu, by kasační zásah Ústavního soudu byl zcela formalistický, a tedy (nejen z důvodu procesní ekonomie) principiálně neopodstatněný.

11. Za zmínku pak stojí skutečnost, že i posuzovanou ústavní stížnost - příznačně - podal (prostřednictvím advokáta) přímo stěžovatel (tedy nikoliv jemu ustanovený opatrovník), což mimo jiné znamená, že sám stěžovatel musel svému právnímu zástupci udělit speciální plnou moc (viz výše); kdyby stěžovatel neměl procesní způsobilost, nemohl by validně tuto plnou moc vystavit. Jelikož stěžovatelův advokát tuto speciální plnou moc přijal, je namístě mít za to, že stěžovatel - přinejmenším dle mínění svého právního zástupce - procesní způsobilost (v nezbytném rozsahu) má (srov. § 20 odst. 1 o. s. ř.).

12. Stěžovateli již pouze na vysvětlenou lze tedy shrnout, že o návrhu na zastavení exekuce osoby tvrdící, že jí exekuční titul nikdy nebyl - z důvodu absence procesní způsobilosti - řádně doručen, může exekučnísoud meritorně rozhodovat pouze za předpokladu, že bude v řízení postaveno najisto, že taková osoba z důvodu svého zdravotního postižení (duševní poruchy) objektivně nebyla s to podat v zákonné lhůtě žalobu pro zmatečnost.

13. Pouze pro úplnost je možno dodat, že závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 747/2000 nemohly být z povahy věci "překonány" výše uvedenými usneseními, neboť právní názory vyslovené v nálezu Ústavníhosoudu mohou být překonány jen postoupením věci plénu postupem dle § 23 zákona o Ústavním soudu, resp. následným stanoviskem pléna Ústavního soudu přijatým dle § 13 téhož zákona. To však nic nemění na věcné správnosti napadeného rozhodnutí, neboť je zjevné, že - z důvodů uvedených v těchto usneseních - již nelze závěry odkazovaného nálezu přenášet do právních věcí řídících se právní úpravou účinnou od 1. 1. 2001.

14. Je tak namístě již pouze konstatovat, že se stěžovateli porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny nepodařilo prokázat; právní závěry, ke kterým krajskýsoud v napadeném rozhodnutí dospěl, nevybočují z mezí ústavnosti, Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

15. Odmítnout tak musel rovněž stěžovatelův návrh, aby jeho náklady řízení před Ústavnímsoudem hradil stát, neboť takovému návrhu je podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možno vyhovět toliko v případě, že ústavní stížnost není odmítnuta.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru