Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2690/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
žaloba/na určení
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
Vlastnictví
litispendence
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2690.11.1
Datum podání12.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

484/2000 Sb., § 13 odst.1

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 149 odst.1, § 142 odst.1, § 151 odst.1, § 146 odst.2, § 150, § 224 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2690/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. I H, právně zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, 170 00 Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2011 č. j. 25 Co 399/2009 - 119, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. září 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení výroků pod body II a III usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2011 č. j. 25 Co 399/2009 - 119, a to pro porušení článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky, článku 11, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2011 č. j. 25 Co 399/2009 - 119 bylo rozhodnuto, že usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. ledna 2009 č. j. 4 C 375/2008-41 se zrušuje a řízení, v němž se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí budovy čp. 62 - způsob využití objekt bydlení na pozemku č. parc. 2197, pozemku č. parc. 2197 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku č. parc. 2198 - zahrada, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - západ na LV č. 786 pro obec a katastrální území Roztoky u Prahy, se zastavuje (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II odvolací soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému JUDr. K. F. náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 20.600,- Kč a ve výroku pod bodem III soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23.320,- Kč.

Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí k výrokům o náhradě nákladů mimo jiné konstatoval, že žalobkyně se v projednávané věci domáhala určení svého vlastnictví k domu a pozemkům v katastrálním území Roztoky u Prahy za situace, kdy o tomto nároku již bylo jednou rozhodnuto. Proto soud prvního stupně toto řízení zastavil pro překážku věci rozhodnuté a odvolací soud ve svém usnesení ze dne 14. října 2009 v tomto výroku rozhodnutí jako správné potvrdil. Toto potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu pak bylo Nejvyšším soudem České republiky zrušeno pouze z formálních procesních důvodů. Po zrušení vzala žalobkyně svou žalobu zpět s odůvodněním, že projednání věci brání překážka litispendence, neboť znovu probíhá řízení o stejném nároku u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 1820/2001. Jestliže tedy žalobkyně podala žalobu, jejímuž projednání bránila překážka věci rozhodnuté a za situace, kdy tato překážka odpadla (zrušením rozsudku, který právě tvořil překážku věci rozhodnuté), vzala žalobkyně žalobu zpět proto, že sama usoudila, že projednání věci brání překážka litispendence, je to rozhodně žalobkyně, která z procesního hlediska zastavení řízení zavinila. Proto má na náhradu nákladů řízení právo žalovaný, a to podle ust. § 146 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud neshledal v projednávané věci žádný důvod pro použití ust. § 150 o. s. ř. Žalobkyně od počátku byla srozuměna s tím, že se svou žalobou domáhá stejného nároku, o němž již bylo rozhodnuto. Jestliže nezvážila rizika takové žaloby (případnou povinnost hrazení nákladů řízení za situace, kdy by řízení bylo zastaveno buď pro překážku rei iudicatae či litispendence) a přesto žalobu podala, nespatřuje v takovém jejím postupu odvolací soud žádné důvody mimořádného zřetele, které by svědčily pro odepření náhrady nákladů řízení žalovanému.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti oběma výrokům usnesení Krajského soudu v Praze o nákladech řízení a namítá, že došlo k vadné aplikaci podústavního práva, které má za následek porušení jejích ústavně zaručených práv či svobod.

Stěžovatelka poukazuje na to, že přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému podle ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. odvolací soud odůvodnil tím, že stěžovatelka sama usoudila překážku litispendence, a proto vzala žalobu zpět. Stěžovatelka však uvádí, že neusoudila překážku litispendence, neboť ta zde objektivně nastala a to zrušením rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. října 2007 č. j. 6 C 1820/2001-227 a potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2008 č. j. 25 Co 160/2008-340, takže bylo vyloučeno v tomto řízení pokračovat. Je tedy zřejmé, že k zastavení řízení nedošlo zaviněním stěžovatelky, ale zcela zřejmou změnou procesní situace oproti situaci v době podání žaloby.

Stěžovatelka uvádí, že přiznal-li Krajský soud v Praze žalovanému náhradu nákladů řízení rovněž proto, že údajně tuto žalobu stěžovatelka podala přes překážku věci rozsouzené pod sp. zn. 6 C 1820/2001, zcela opomněl, že nešlo o věc rozsouzenou, neboť stěžovatelka proti původnímu usnesení Krajského soudu Praze ze dne 14. října 2009 č. j. 25 Co 399/2009-86 podala dovolání, kterému bylo z procesních důvodů vyhověno.

Krajský soud v Praze uložil stěžovatelce uhradit žalovanému náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 20.600,- Kč a za řízení odvolací v celkové výši 23.320,- Kč. Podle názoru stěžovatelky tyto nákladové výroky odporují vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů a ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., jednak proto, že odvolacím soudem stanovená výše náhrady nákladů řízení není ve výši odpovídající citovanému právnímu předpisu, jednak je z části přiznána jinému advokátovi, než kterému náleží, a jednak neodpovídá výsledku dovolacího řízení. Krajský soud v Praze odůvodnil výši přiznané advokátní odměny odkazem na ust. § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění, ve výši 20.000;- Kč, ovšem zcela opomněl, že podle ust. § 13 odst. 1 cit. vyhlášky, rozhodne-li soud prvního stupně o zastavení řízení, činí sazba odměny 50 % sazeb uvedených v ust. § 3 až 9, § 10 odst. 1 a 2, § 11 nebo § 12. I když toto neplatí při zpětvzetí návrhu, je nutno vycházet z toho, že soud prvního stupně rozhodoval v době, kdy nebyla žaloba stěžovatelkou vzata zpět, takže za řízení před soudem prvního stupně by žalovanému náležela odměna ve výši 50 %.

Stěžovatelka dále poukazuje na to, že odvolací soud přiznal žalovanému v rámci částky 23.320,- Kč, označené ve výroku pod bodem III jako náhrada nákladů za odvolací řízení ve výši paušálu 10.000,- Kč a jednoho režijního paušálu, náklady za řízení dovolací, přestože v dovolacím řízení byla úspěšná stěžovatelka, nikoliv žalovaný. Krajský soud v Praze měl vycházet z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Tímto postupem soudu byl prý zcela popřen princip přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti oběma výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení, a namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku zavinění při zastavení řízení, nesprávně posoudil otázku úspěchu účastníků řízení v dovolacím řízení a tak nesprávně stanovil výši nákladů řízení. Dále prý odvolací soud nesprávně rozhodl o tom, k rukám kterého advokáta má být náhrada nákladů dovolacího řízení složena, navíc o této povinnosti nerozhodl samostatným výrokem.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

V souzené věci odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o zastavení řízení za situace, kdy stěžovatelka jako žalobkyně vzala svoji žalobu pro překážku věci zahájené zpět. Zastavuje-li soud řízení (např. z důvodu zpětvzetí návrhu, pro nedostatek podmínek řízení atd.), zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno, může spočívat v tom, že účastník podal žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto nebo v níž již probíhá jiné řízení, že vzal návrh na zahájení řízení (žalobu) zpět apod. Zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Právě v souladu s uvedeným krajský soud v souzené věci postupoval a stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalovanému náklady, které mu v předmětném řízení jako celku (tedy v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení a v řízení dovolacím) vznikly, neboť to byla právě stěžovatelka jako žalobkyně, která zpětvzetím žaloby zavinila, že předmětné řízení muselo být zastaveno. Navíc je třeba připomenout, že to byla právě stěžovatelka, která podala žalobu za situace, kdy jejímu projednání bránila překážka věci rozhodnuté, resp. překážka věci zahájené.

Ústavněprávní pochybení soudu neshledal Ústavní soud ani pokud jde o stanovení výše nákladů řízení odvolacím soudem.

K námitce stěžovatelky Ústavní soud dále uvádí, že dle ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Zastupovalo-li účastníka v průběhu řízení postupně více advokátů, je platebním místem jen ten advokát, který účastníka zastupoval jako poslední.

Protože Ústavní soud neshledal žádná pochybení v postupu odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení, která by současně znamenala porušení ústavnosti, uzavírá, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru