Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 269/99Nález ÚS ze dne 02.03.2000K podmínkám, za nichž nesprávná aplikace jednoduchého práva přesahuje do sféry základních práv a svobod

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Správní soudnictví
legitimace/procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 33/17 SbNU 235
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.269.99
Datum podání02.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

200/1990 Sb., § 22

99/1963 Sb., § 250 odst.4, § 249 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000

N 33/17 SbNU 235

K podmínkám, za nichž nesprávná aplikace jednoduchého práva přesahuje do sféry základních práv a svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání ve dnech 20. ledna 2000,

3. února 2000 a 2. března 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti

M. H., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, za účasti vedlejšího

účastníka Policie České republiky, Správy hl. města Prahy,

dopravního inspektorátu, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu

4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 23 C 64/99, jímž bylo zastaveno

řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v přestupkovém

řízení, takto:

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999,

sp. zn. 23 C 64/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným osobně Ústavnímu soudu dne 2. června 1999,

tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn.

23 C 64/99, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí

Policie České republiky, dopravního inspektorátu v Praze 5, ze dne

6. ledna 1998, č. j. OR 5-552/PDS-DI-97, a rozhodnutí Policie

České republiky, dopravního inspektorátu hl. města Prahy, ze dne

25. února 1998, č. j. PSP-96/SDP-98, o uložení pokuty dle § 22

odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších

předpisů. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčena

v základním právu na soudní ochranu a na soudní přezkoumání

rozhodnutí orgánu veřejné správy, plynoucím z čl. 36 odst. 1, 2

Listiny základních práv a svobod (dále Listina).

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 23

C 64/99 a správního spisu Policie České republiky, Správy hl.

města Prahy, jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující:

Stěžovatelka se žalobou, podanou dle § 247 a násl. o. s. ř.,

domáhala zrušení rozhodnutí Policie České republiky, dopravního

inspektorátu v Praze 5, ze dne 6. ledna 1998, č. j. OR

5-552/PDS-DI-97, a rozhodnutí Policie České republiky, dopravního

inspektorátu hl. města Prahy, ze dne 25. února 1998, č. j.

PSP-96/SDP-98, o uložení pokuty dle § 22 odst. 2 zákona č.

200/1990 Sb., o přestupcích.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 6. dubna 1999, sp.

zn. 23 C 64/99, řízení v předmětné věci zastavil, když konstatoval

absenci neodstranitelné podmínky řízení, spočívající v nedostatku

právní subjektivity na straně žalovaného. Ve své argumentaci

přitom odkázal na ustanovení § 19 o. s. ř., § 18 o. z. a na

stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 1997, Plsn 2/96

(č. 11 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 1997), dle něhož

Policii České republiky, a to vycházeje ze zákona č. 283/1991 Sb.,

nelze považovat za právnickou osobu. Z těchto východisek pak soud

dovodil závěr, dle kterého jménem České republiky jedná

v záležitostech týkajících se Policie České republiky Ministerstvo

vnitra, přičemž v dané věci žalovaný, tj. Policie České republiky,

dopravní inspektorát hl. města Prahy, neměl v den zahájení řízení

právní subjektivitu ani procesní způsobilost, pročež se jedná

o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a tedy důvod pro

zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. Soud dále ve svém

rozhodnutí poučil účastníky řízení o možnosti podat proti němu

odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu

v Praze.

V ústavní stížnosti namítá stěžovatelka zejména tu

skutečnost, že v uvedeném rozhodnutí soud přehlédl, že

nerozhodoval o žalobě podle části první o. s. ř., nýbrž o žalobě

podle části páté o. s. ř., která obsahuje samostatná ustanovení

o procesní způsobilosti účastníků řízení [§ 250 odst. 4 o. s. ř.,

jenž byl v tomto smyslu rovněž interpretován soudní judikaturou

(R 24/94)]. K obsahu ustanovení § 19 o. s. ř., jímž napadené

rozhodnutí soudu argumentuje, stěžovatelka uvádí, že toto

zakotvuje postavení být účastníkem řízení tomu, komu takové

postavení zákon přiznává, přičemž takovou "zákonem přiznanou

způsobilost" být účastníkem řízení má v řízení o žalobách podle

části páté o. s. ř. právě správní orgán (který rozhodoval

v posledním stupni), jehož způsobilost je založena ustanovením §

250 odst. 4 o. s. ř., tedy v projednávané věci právě Policie České

republiky, dopravní inspektorát hl. města Prahy. Stěžovatelka

v této souvislosti poukazuje i na případnost argumentace

stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 1997, jež se, dle

jejího názoru nesprávně, aplikuje i na řízení podle části páté o.

s. ř.

V uvedeném postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 je spatřováno

dotčení v právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny.

V ústavní stížnosti se dále soudu vytýká i nesprávnost výroku

o vrácení poloviny zaplaceného soudního poplatku, a to s poukazem

na ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, když měl přehlédnout, že

ve věci již bylo meritorně jednáno v souvislosti s rozhodováním

otázky místní příslušnosti.

Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že ve smyslu poučení,

obsaženého v napadeném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4,

podala proti tomuto odvolání, ve kterém upozornila na jeho

nepřípustnost, navrhla opravu nesprávného poučení v napadeném

usnesení a zastavení odvolacího řízení podle § 104 odst.

1 o. s. ř.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 29. června 1999 Obvodní soud pro Prahu 4 k předmětné

ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 23

C poukazuje na různost názorů na označení odpůrce v řízení

o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů s tím, že v daném

případě by poučením navrhovatelky překročil rámec procesní

poučovací povinnosti soudu dle § 5 o. s. ř., jelikož se jedná

o poučení hmotněprávní. V takovémto poučení spatřuje Obvodní soud

pro Prahu 4 porušení zásady rovnosti účastníků řízení, přičemž

poukazuje i na skutečnost, že stěžovatelka byla v řízení před

soudem zastoupena.

Ohledně poučení o možnosti odvolání do ústavní stížností

napadeného soudního rozhodnutí účastník řízení před ústavním

soudem uvádí, že odvolání připustil z toho důvodu, že v daném

případě nebylo rozhodováno ve věci po jejím projednání ve smyslu

§ 250j o. s. ř., nýbrž bylo zastaveno řízení pro nedostatek

podmínky řízení, tj. soud postupoval při zastavení řízení podle

obecných ustanovení o. s. ř. a dospěl v této souvislosti

k závěru, že vzhledem k charakteru tohoto rozhodnutí je připuštění

opravného prostředku na místě.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j.

29 Co 407/99-62, bylo odvolací řízení o odvolání proti usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 23

C 64/99, zastaveno. Městský soud v Praze přitom odkázal na

rozhodnutí Nejvyššího soudu R 38/94, dle něhož soud rozhodující ve

věcech správního soudnictví není ani soudem prvního stupně ani

soudem odvolacím a opravný prostředek proti jeho rozhodnutím ve

věcech správního soudnictví, s výjimkou věcí důchodového

zabezpečení, není přípustný.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Žaloba proti rozhodnutí Policie České republiky, dopravního

inspektorátu v Praze 5, ze dne 6. ledna 1998, č. j. OR

5-552/PDS-DI-97, a rozhodnutí Policie České republiky, dopravního

inspektorátu hl. města Prahy, ze dne 25. února 1998, č. j.

PSP-96/SDP-98, o uložení pokuty dle § 22 odst. 2 zákona č.

200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, v níž

stěžovatelka tvrdí, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím

správního orgánu a žádá, aby soud přezkoumal zákonnost uvedených

rozhodnutí, je žalobou dle hlavy druhé části páté o. s. ř.

Dle ustanovení § 250 odst. 4 o. s. ř., vymezujícího účastníky

řízení v řízení dle uvedené hlavy a části o. s. ř., u rozhodnutí

správního orgánu vydaného ve správním řízení je žalovaným správní

orgán, který rozhodl v posledním stupni. Toto ustanovení je plně

akceptováno judikaturou a jeho interpretace není předmětem žádných

polemik či diskusí (R 24/94, usnesení bývalého Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 25. září 1992, sp. zn. 6 A 56/92). Soudní

praxe i doktrína v této souvislosti, vycházeje z § 249 odst. 2

i § 250 odst. 4 o. s. ř., jelikož "správné označení napadeného

rozhodnutí určuje i žalovaného", dochází k závěru, dle kterého

"soud zpravidla sám ve výroku svých rozhodnutí uvede označení

správné a pochybení bez dalších následků odstraní" (J. Bureš, L.

Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář, Praha 1996, s.

714). Nutno rovněž zdůraznit, že obsah právního názoru Nejvyššího

soudu, obsaženého v jeho stanovisku ze dne 22. ledna 1997, sp. zn.

Plsn 2/96 (R 11/97), nedopadá na řízení dle části páté o. s. ř.,

nýbrž pouze na oblast vztahů soukromoprávních, tj. na řízení,

v němž je dána pravomoc soudů dle § 7 odst. 1 o. s. ř.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění

kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje

tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním

právu a svobodě.

V posuzované věci soud nesprávně aplikoval ustanovení 250

odst. 4, § 249 odst. 2 o. s. ř., jakož i ustanovení § 246c

o. s. ř., vymezující možnost přiměřené aplikace prvé a třetí části

o. s. ř. v řízení dle části páté o. s. ř., přičemž v případě §

250 odst. 4 o. s. ř. se jedná o porušení kogentního ustanovení

zákona, hraničící se svévolí.

Vzhledem k uvedeným důvodům, v důsledku porušení základního

práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, Ústavní soud

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn.

23 C 64/99, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Za těchto okolností Ústavní soud považuje otázku nesprávného

Poučení: v ústavní stížností napadeném rozhodnutí za již vyřešenou

usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j. 29

Co 407/99-62, a dále řešení otázky spojené s námitkou

stěžovatelky, týkající výroku o vrácení poloviny zaplaceného

soudního poplatku, za nadbytečné.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. března 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru