Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 269/96Nález ÚS ze dne 06.02.1997K nepřípustnosti poskytnutí ústavní ochrany protizákonně vytvořenému stavu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 15/7 SbNU 105
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.269.96
Datum podání07.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c, § 11 odst.1 písm.c

92/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 250f, § 250k, § 250h odst.1, § 250f, § 250k, § 250h odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 269/96 ze dne 6. 2. 1997

N 15/7 SbNU 105

K nepřípustnosti poskytnutí ústavní ochrany protizákonně vytvořenému stavu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele T., a. s., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 18. 6. 1996, sp. zn. 38 Ca 202/95, o opravném prostředku proti

rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - Pozemkového úřadu ze dne 6.

března 1995, zn. PÚ 11909/93, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.), která i jinak splňovala formální podmínky stanovené

zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a),

odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.], brojí stěžovatel proti pravomocnému

rozsudku Městského soudu v Praze (ze dne 18. 6. 1996, sp. zn. 38

Ca 202/95) a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán

veřejné moci, pokud potvrdil rozhodnutí správního orgánu (ze dne

6. března 1995, zn. PÚ 11909/93), dle něhož se stala vlastnicí jím

užívaných nemovitostí (p. č. 520/16, p. č. 862/2 a p. č. 799/10,

zapsaných v kat. úz. Zličín, obec Zličín) ing. M. M., porušil jeho

ústavně zaručené základní právo plynoucí z ustanovení čl. 11

Listiny základních práv a svobod, neboť v řízení před obecným

soudem sporné nemovitosti byly zprivatizovány postupem podle zák.

č. 92/1991 Sb.; nadto stěžovatele, vzhledem k době jeho vzniku

(30. dubna 1992), nelze pokládat - vzhledem k době účinnosti zák.

č. 229/1991 Sb. - za povinnou osobu, jíž ve skutečnosti byl jeho

právní předchůdce, totiž státní podnik Technomat, jemuž také

(v intencích zák. č. 46/1948 Sb.) k posuzovaným pozemkům svědčilo

právo hospodaření.

V dodatku k ústavní stížnosti pak stěžovatel dále tvrdí, že

obecný soud svým pravomocným rozhodnutím porušil též ustanovení

čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu bez

zákonného podkladu uložil "povinnost vydat předmětné pozemky,

resp. povinnost strpět přechod vlastnického práva k nim na

oprávněnou osobu"; co do procesní stránky věci vytýká stěžovatel

obecnému soudu, že v jeho věci rozhodoval bez jednání [§ 250f

o. s. ř.], čímž porušil další jeho ústavně zaručené základní

právo, totiž - stručně řečeno - právo na spravedlivý proces (čl.

38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Z těchto důvodů proto, i když připouští, že "z důvodu

uplatněné restituce a některých chyb v privatizačním projektu

předmětné pozemky nebyly v katastru nemovitostí dosud přepsány",

stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby svým nálezem rozhodnutí

obecného soudu (jak vpředu je označeno) zrušil.

Předseda senátu 38 Ca Městského soudu v Praze jednající

v tomto řízení za obecný soud (§ 30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.),

k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) se

k ústavní stížnosti vyjádřil (podáním ze dne 5. prosince 1996 - č.

l. 11, 12) tak, že její vývody odmítl a v jednotlivostech uvedl,

že

v řízení před obecným soudem bylo nutno řešit základní právní

otázku, totiž zda jeden z pozemků (p. č. 799/10 dříve označeného

kat. úz.) je zastavěn stavbou zahájenou přede dnem 24. června

1991 (tj. přede dnem účinnosti zák. č. 229/1991 Sb., v jehož

režimu bylo třeba tuto věc posoudit), když co do zbývajících

pozemků stěžovatel (v řízení před obecným soudem jako navrhovatel)

toliko tvrdil, že tyto jsou součástí jeho areálu, aniž by však

blíže rozvedl a označil konkrétní důvod, který by jejich vydání

bránil,

co do tvrzení stran stěžovatelova postavení jako nikoli

povinné osoby jde o námitku zcela novou, jíž se v řízení, ať

správním, ať před soudem nebránil, naopak sám se jako povinná

osoba choval, svůj opravný prostředek do rozhodnutí správního

orgánu výslovně jako odvolání povinné osoby označil, takže k takto:

uplatněné námitce vznesené ex post po právní moci rozhodnutí, jímž

řízení o přezkum správního rozhodnutí skončilo, již nelze

přihlížet a konečně

v meritu věci co do zastavěnosti pozemku dospěl obecný soud

k jednoznačnému zjištění, že pozemek sice v současné době zastavěn

je, nicméně stavbou vybudovanou po rozhodném datu.

Protože obecný soud přezkoumává správní rozhodnutí

- v souladu s dispoziční zásadou - především z hlediska námitek

uplatněných v opravném prostředku, je jeho - ústavní stížností

napadené - rozhodnutí zcela v souladu se zákonem, a proto, též

s přihlédnutím k vlastním rozhodovacím důvodům pojatým do

odůvodnění napadeného rozhodnutí, jeví se vývody stěžovatele

v ústavní stížnosti jako liché; s vyjádřením pochybností, zda

stěžovateli jako právnické osobě vzhledem k zařazení práva

vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) do

systému Listiny základních práv a svobod (hlavy druhé, oddílu

prvého - základní lidská práva a svobody) ústavní ochrana náleží,

navrhl, též pro důvody vyjádřené v napadeném rozhodnutí a též

proto, že i způsob řízení byl opřen (jako posouzení právní otázky

ve skutkově nesporné věci) o zákonný důvod, aby Ústavní soud

ústavní stížnost zamítl.

Obdobně se k ústavní stížnosti vyjádřil i další účastník

řízení, totiž Pozemkový fond ČR; s odkazem na to, že posuzované

nemovitosti jako nemovitosti zatížené restitučním nárokem neměly

být vůbec do privatizačního projektu zařazeny (§ 3 odst. 2 zák. č.

92/1991 Sb.), že jejich držitelem ke dni účinnosti zák. č.

229/1991 Sb., v jehož režimu musí být věc posuzována, byl právní

předchůdce stěžovatele (st. p. Technomat) a konečně, že opačným

rozhodnutím by došlo k porušení smyslu zákona č. 229/1991 Sb.,

také on navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastník se k věci způsobem zákonem (§ 30 odst. 1

zák. č. 182/1993 Sb.) přípustným nevyjádřil.

Ústavní stížnost není důvodná.

Z výstižného a zcela vyčerpávajícího odůvodnění napadeného

rozhodnutí obecného soudu zcela zřetelně a jednoznačně plynou jak

skutková zjištění, k nimž dospěl (též na základě místního

ohledání) správní orgán, a které obecný soud neměl důvodu

zpochybnit (§ 250i odst. 1, § 250j odst. 2, § 250l o. s. ř.), tak

i právní závěry, jimiž věcně i procesně správně zjištěný skutkový

stav byl posouzen; nelze proto ani správnímu orgánu ani obecnému

soudu v posuzované věci nic podstatného vytknout.

V souvislosti s námitkami stěžovatele pojatými do ústavní

stížnosti pokládá Ústavní soud za potřebné z předchozího řízení

zdůraznit ta skutková zjištění, z nichž vyplývá, za jakých

okolností a v jaké době k zastavění pozemků, zejména p. č.

799/10, došlo; uváží-li se, že k výstavbě prodejny, případně též

k vybudování parkoviště před ní, došlo nejen bez stavebního

povolení, ale dokonce po rozhodném datu, totiž již v době

účinnosti zák. č. 229/1991 Sb., a též poté, co na vydání

uvažovaných pozemků byl v zákonné lhůtě a zákonným způsobem

uplatněn restituční nárok, je zřejmé, že zcela právem obecný soud

dovodil, že podmínky plynoucí z ust. § 11 odst. 1 písm. c) zák. č.

229/1991 Sb., jichž se stěžovatel dovolával, mu nesvědčí, a že pro

zákonnou překážku tyto pozemky do privatizačního projektu neměly

být vůbec zařazeny; řečeno jinými slovy, postup stěžovatele,

obdobně jako postup jeho právního předchůdce, byl při privatizaci

na úkor oprávněné osoby očividně protiprávní, a nadto vysloveně

svévolný.

Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává ústavní

ochrany ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod

a v tomto směru a rozsahu vytýká obecnému soudu pochybení; tato

námitka však neobstojí.

Předně vzhledem ke všem rozhodným okolnostem je nerozhodné,

jakým právním způsobem posuzované nemovitosti měly přejít

(protiprávně) formou transformace privatizačním projektem do jeho

majetku a rozlišování důsledků mezi přechodem a převodem

vlastnictví, jak se o to pokouší stěžovatel, nemá v posuzované

věci místa, neboť z důvodů dostatečně zřejmých stěžovatel se

vlastníkem posuzovaných nemovitostí nestal a stát ani nemohl. Této

skutečnosti si je ostatně stěžovatel sám dostatečně vědom, neboť

i z jeho ústavní stížnosti se podává, že pro "uplatnění restituce

a některé chyby v privatizačním projektu předmětné pozemky nebyly

dosud přepsány na stěžovatele, ten je však užívá jako vlastník";

toto "užívání" však - podle přesvědčení Ústavního soudu - není ve

skutečnosti odvozeno od vlastnického práva, ale je důsledkem

neoprávněné držby, nadto podložené jednáním mala fide.

Je-li tomu tak, pak co do tvrzeného porušení ústavně

zaručeného práva vlastnit majetek, platí to, co Ústavní soud ve

své, dnes již ustálené, judikatuře opakovaně vyložil, totiž že

a proč pouhý spor o vlastnictví ústavní ochrany nepožívá a ani

požívat nemůže (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93), a proto zcela

postačí stěžovatele na tuto ustálenou a obecně přístupnou

judikaturu odkázat.

Obdobně nelze přisvědčit ani námitce, že postupem obecného

soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces

(čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod); jestliže totiž stěžovatel jak ve správním řízení, tak

i v řízení před obecným soudem vystupoval jako povinná osoba

a jako taková jednal (podával opravný prostředek proti rozhodnutí

správního orgánu), nezbývá než přisvědčit tvrzení obecného soudu,

totiž že k takto nově uplatněné námitce po právní moci rozhodnutí

již nelze přihlédnout (§ 250h odst. 1 o. s. ř.); ostatně

stěžovatele, jako právního nástupce předchozího podniku

(Technomat, st. p.), nepochybně stíhá odpovědnost za jeho jednání

(nemo plus iuris transferre potest, quam ipse habet), a to tím

spíše, jestliže jde - jak o tom již byla zmínka - o jednání mala

fide.

Konečně, vycházeje z obsahu stěžovatelova odvolání proti

rozhodnutí správního orgánu, nelze přisvědčiti ani další jeho

námitce, totiž že byl zkrácen na svém právu být v jednání před

soudem přítomen tak, aby "se mohl vyjádřit ke všem provedeným

důkazům"; odvolání stěžovatele totiž nebylo zaměřeno do oblasti

dokazování či do konečného vyhodnocení stran skutkových zjištění,

ale dotýkalo se pouze právního posouzení jinak nenapadeného

skutkového základu projednávané věci; ve shodě se zákonem proto

obecný soud rozhodl postupem podle § 250k o. s. ř.; ostatně ani

v ústavní stížnosti netvrdí stěžovatel nic, co by vyvolávalo

důvodné pochybnosti o zákonném procesním postupu obecného soudu

nebo pochybnosti o jeho ústavní souladnosti. S přihlédnutím

k povaze věci, tvrzeným důvodům protiústavnosti napadeného

rozhodnutí, jakož i ke všem dalším okolnostem, jak na ně bylo již

dříve poukázáno, neshledal Ústavní soud rozumného důvodu, pro

který by bylo lze důvodně očekávat, že přítomnost stěžovatele

u jednání před obecným soudem by přinesla taková nova (pokud by

ovšem vzhledem k zásadám o povaze a rozsahu přezkumu ve správním

soudnictví - § 250i odst. 1 o. s. ř. - byla vůbec přípustná),

která by byla s to skutkovými či právními závěry zejména obecného

soudu otřást; vyhovět proto námitce ústavně nesouladné procesní

vady, znamenalo by - v posuzované věci - dáti průchod v podstatě

bezobsažné formálnosti, jejímž důsledkem by bylo jen zcela

zbytečné (a nadto zejména v restitučních věcech očividně

nežádoucí) prodloužení právní nejistoty ve vlastnických vztazích;

proto při všech výhradách vůči zatím zákonem přípustnému

projednávání věci postupem podle § 250f o. s. ř.

ais přihlédnutím k důvodům plynoucím z rozhodnutí pléna

Ústavního soudu, jímž to zákonné ustanovení s účinností ke dni 1.

5. 1997 bylo zrušeno (Pl. ÚS 18/96) neshledal senát Ústavního

soudu důvody pro jiný závěr, než ten, který se podává

z předchozích úvah. Ostatně z přednesu právní zástupkyně u jednání

před Ústavním soudem ČR vyplynulo, že stěžovatel se ve správním

řízení tohoto řízení jako jeho účastník zúčastnil (místní

ohledání), čímž je splněna podmínka vyjádřená v nálezu Ústavního

soudu ze dne 26. října 1995 (I. ÚS 5/95 - rozhodnutí č. 69 in

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4,

Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1996).

Obdobně nelze nic podstatného vyvodit ve prospěch stěžovatele

z jím připomenutého čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod; jestliže totiž stěžovatel - jak bylo již vyloženo

- nebyl a není v postavení vlastníka a - co do posuzovaných

nemovitostí - ani v postavení poctivého držitele, nelze přijmout

jeho tvrzení, že by mu napadeným rozhodnutím byly z hlediska

ústavních garancí ukládány povinnosti contra či propter legem,

případně že by jemu uložené povinnosti (vydat posuzované pozemky)

přesahovaly meze základních práv a svobod (hlava druhá oddíl první

Listiny základních práv a svobod); jestliže totiž stěžovatel (jeho

právní předchůdce) očividně protiprávním způsobem vytvořil

faktický stav odporující již samotnému zákonu a navíc - jak bylo

již zdůvodněno - jednáním s nepominutelnými rysy svévole, je

z ústavního hlediska vyloučeno, aby takto contra legem vytvořenému

stavu byla poskytnuta ústavní ochrana. V podstatě ze stejného

důvodu proto neobstojí ani další tvrzení stěžovatele, že jím

napadené rozhodnutí obecného soudu (při nápravě křivdy spáchané na

oprávněné osobě minulým režimem) by způsobilo "křivdu novou, a to

na stávajících vlastnících - akcionářích stěžovatele". O křivdu

ani v obecném ani v právním smyslu totiž nejde tam, kde domněle

(případně subjektivně se cítící) ukřivděný sám, nebo těmi, jež

správou svých věcí pověřil, vytvořil faktický stav, jehož

důsledkem je protiprávní újma druhého, a který již sám o sobě,

jako důsledek svévole, je ve zřetelném rozporu se zákonem, nebo

jen s obecně uznávanými zásadami (hodnotami) společnosti.

Pro takto vyložené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že

posuzovaná ústavní stížnost jak z hledisek v ní uplatněných

námitek, tak případně i jiných, pro ústavní pořádek republiky

rozhodných, je nedůvodná; bylo proto o ní jako o takové rozhodnuto

zamítavým výrokem (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), aniž by se

jevilo potřebné zabývat se též námitkou obecného soudu co do

přípustnosti ústavní ochrany právnické osoby v oblasti ústavně

zaručeného základního práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních

práv a svobod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 6. 2. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru