Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2687/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhod... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
Trestní odpovědnost
dovolání/důvody
Směnečný platební rozkaz
půjčka
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.2687.11.1
Datum podání12.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 265b odst.1

40/2009 Sb., § 134 odst.1, § 233 odst.2, § 238

591/1992 Sb., § 1 odst.2

99/1963 Sb., § 175


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2687/11 ze dne 12. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti V. Ď., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60 (adresa pro doručování: Přerov, Nám. T. G. M. 11), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, č. j. 4 Tdo 694/2011-38, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2011, č. j. 5 To 93/2010-1238, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2010, č. j. 49 T 2/2006-1163, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy").

V jednotlivostech se v ústavní stížnosti namítá, že:

1. Obecné soudy přijaly skutková zjištění "bez jejich náležitého prokázání", "v extrémním nesouladu s provedenými důkazy", resp. "v rozporu s principem presumpce neviny a se zásadou in dubio pro reo".

Ze znaleckých posudků provedených v řízení podle stěžovatele vyplývá, že "sporný podpis na inkriminované směnce ze dne 24. 4. 2003 s vysokou pravděpodobností vznikl překreslením jiného (prokazatelně pravého) podpisu J. M. (stěžovatelova dlužníka), ovšem kdo tento podpis na směnku překreslil, určit (a tedy ani pro účely trestního řízení prokázat) objektivně nelze".

S variantou skutkového děje, podle níž podpis na směnku překreslil sám J. M., a to za účelem "vytvoření si argumentu" pro pozdější popření její pravosti, se soudy nevypořádaly. V rozhodném směru svědkovi J. M. "uvěřily", ačkoli jindy k hodnocení jeho věrohodnosti "přistupovaly velmi rezervovaně". Soud prvního stupně označil jeho (stěžovatelovo) odvolání výpovědi z přípravného řízení, podle které J. M. podepsal směnku před ním, za účelové, a nevzal v potaz možnost, že se původně mýlil.

Nelze přitom předpokládat, že J. M. svůj podpis "překresloval" za jeho přítomnosti. Pochybnost o důvěryhodnosti tohoto svědka podporuje též konstatování znalců, že smlouva o půjčce, jejíž pravost popíral, je autentická. Konstantnost svědecké výpovědi a její shodu s výpovědí M. M. a G. J. nelze zaměňovat s kategorií pravdivosti.

Stěžovatel považuje za nepravděpodobné, že by směnku s vědomím, že je podvrhem, uplatnil u soudu, před nímž není vyloučena pravost tohoto cenného papíru zpochybnit a vyvrátit; postup z hlediska své iracionality lze klást naroveň s úmyslným předložením padělaných peněz České národní bance k "rozměnění" a je "bezmála srovnatelný s chladnokrevnou sebevraždou". Jak vyplynulo z výpovědí Ing. W. a K., byl si vědom již dříve, než směnku předložil soudu, že J. M. její pravost popírá. Pakliže by věděl, že směnka je padělek, uplatnil by u soudu svoji pohledávku ze smlouvy o půjčce č. 2/2003, k níž se tato směnka vztahovala coby zajišťovací instrument, a nikoli z titulu zajišťovací směnky.

Jestliže Nejvyšší soud na tyto vady nereagoval kasačním rozhodnutím, nedostál nosným důvodům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04.

2. Jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně trestným činem není, a protichůdný závěr obecných soudů představuje "nepřípustně extenzívní výklad" aplikovaných norem trestního zákoníku.

Znak "udání" padělaných nebo pozměněných peněz ve smyslu § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, míní stěžovatel, nemůže být naplněn pouhým předložením (padělané) směnky civilnímu soudu současně se žalobou, zahrnující návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Nejedná se totiž o "převedení směnky na jinou osobu" ("z držení jedné osoby do držení osoby jiné") ani "uvedení směnky do oběhu" coby "platebního prostředku (popř. nástroje platebního styku)". Aplikované ustanovení trestního zákoníku přitom směřuje k ochraně nikoli "individuálních majetkových zájmů soukromých osob", nýbrž výlučně "obecného zájmu na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a celkové funkčnosti peněžního styku".

Směnka ve stěžovatelově věci neplnila funkci nástroje platebního styku, nýbrž se jednalo o směnku zajišťovací, a tedy nemohl být porušen zájem chráněný normami trestního práva.

K objektivní stránce trestného činu stěžovatel uvádí, že z hlediska trestněprávní odpovědnosti existuje "zásadní rozdíl" mezi uplatněním směnky u civilního soudu (kdy "nevstupuje do oběhu" a "po pravomocném skončení směnečného řízení je směnka, která byla žalována, bezvýhradně vždy vrácena nazpět žalobci") a jejím prodejem třetí osobě.

Zatímco podle judikatury Ústavního soudu (kupř. sp. zn. II. ÚS 317/04, I. ÚS 783/04 a I. ÚS 98/05) je nutno zákonné důvody, pro něž může být kdokoli postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, interpretovat restriktivně a nesmí se měnit v analogii k tíži pachatele, obecné soudy se uchýlily k interpretaci extenzívní, který byl v daných souvislostech "zcela nepřípustný a v konečném důsledku i protiústavní".

II.

Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, za použití § 238 tr. zákoníku a podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na dvě léta, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že je podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

IV.

Stěžovatelovy námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů, resp. námitky proti skutkovým zjištěním obecných soudů (pod bodem 1 výše), druhou pak (zejména) proti hmotněprávnímu posouzení věci (pod bodem č. 2).

V.

Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že výtky procesní provenience neobstojí.

Stěžovatel opětovně uplatnil skutkové námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi vypořádaly (zde především odvolací soud) způsobem, který má racionální a logickou základnu, přičemž pouhá možnost jiné skutkové verze, byť rovněž odůvodnitelné, "excesivními", resp. "svévolnými" skutková zjištění obecných soudů samozřejmě nečiní.

Obecné soudy shledaly pohnutky stěžovatele pro uplatnění podvržené směnky zejména v rovině náročnosti získání pravomocného exekučního titulu. Připomenuly, že z hlediska žalobce představuje výhodu rozkazního řízení podle § 175 o. s. ř. oproti "běžnému" civilnímu řízení soudnímu podle třetí části občanského soudního řádu skutečnost, že výše uvedený titul lze nabýt bez slyšení žalovaného a bez nařízení jednání, přičemž procesní prostor pro obranu žalovaného je redukován na uplatnění námitek. Vyšší rychlost rozkazního řízení demonstrovaly na rozpětí mezi doručením návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu soudu a přijetím odpovídajícího rozhodnutí, jehož délka činila necelý jeden měsíc. Ústavněprávní deficit v sobě nezahrnuje předpoklad, že ve stěžovatelových kalkulacích tyto okolnosti převážily nad riziky spojenými s předložením podvrženého cenného papíru státnímu orgánu. Soudy též konstatovaly, že odvíjel-li by stěžovatel svůj žalobní nárok výlučně ze smluv o půjčce, jeho procesní pozici by mohla zatěžovat okolnost, že druhá ze smluv postrádá úřední ověření podpisu dlužníka. V ústavněprávní rovině není diskvalifikovatelný ani názor obecných soudů, že změna obhajoby stran přítomnosti stěžovatele u podpisu směnky nepředstavovala korekci původního omylu, nýbrž že byla "účelová".

Ohledně stěžovatelových námitek směřujících do dovolacího řízení postačí poukázat na výstižné odůvodnění usnesení dovolacího soudu; není vskutku důvod k pochybnostem, že stěžovatel v dovolání uplatnil - ve vztahu k prokazování původu podvržené směnky - výlučně námitky skutkové, resp. procesní, které žádný ze způsobilých dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu nenaplňují. Dovolací soud proto z jejich hlediska rozhodnutí odvolacího soudu věcně přezkoumat nemohl, a nelze tudíž sdílet názor, že jeho výklad ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) tr. řádu je neústavně restriktivní. Situace obdobná těm, v nichž se Ústavní soud přiklonil k širšímu pojetí tohoto dovolacího důvodu (srov. kupříkladu nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 216/04 a I. ÚS 55/04) zde není, jelikož není dovoditelný stav zjevného (extrémního) rozporu mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (srov. též sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 4/04, II. ÚS 193/04, I. ÚS 585/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06, II. ÚS 283/06, II. ÚS 566/06).

VI.

V dalším bylo třeba se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů z hlediska hmotněprávního posouzení věci.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 8 odst. 2 Listiny se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí v úvahu) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v dané věci (této její části) dovodit nelze rovněž.

Není k dispozici ústavněprávní argument proti právnímu názoru uplatněnému obecnými soudy, že ztotožňuje-li stěžovatel zákonný znak "udání" se situací, kdy je padělaná nebo pozměněná směnka uvedena do oběhu ve smyslu peněžního styku, domáhá se nepřiměřeně zužujícího výkladu § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku. Toto ustanovení nepředpokládá, aby soud, u nějž stěžovatel směnku předložil, poskytl jakékoli peněžní plnění, resp. aby mezi soudem a stěžovatelem vznikl vztah povahy hmotněprávní. Úvahy o změně vlastnického práva ke směnce jsou bezpředmětné již proto, že o vlastnickém právu (srov. § 1 odst. 2 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech; § 134 odst. 1 tr. zákoníku) k padělané směnce, jejíž držení není právně přípustné, nelze z pohledu trestního práva uvažovat (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2006, sp. zn. 1 To 26/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2009 Sb. rozh. tr., resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tdo 619/2009, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 780/2010, a ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1452/2010).

Co do objektu trestného činu obecným soudům nelze vytýkat, že jej neidentifikovaly výhradně se zájmem na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a funkčnosti peněžního styku. Zejména dovolací soud obsah tohoto prvku výstižně odůvodnil jak logicky, tak účelovým kontextem. Konstatoval, že jelikož ustanovení § 233 tr. zákoníku se zřetelem k § 238 téhož předpisu poskytuje ochranu zájmu na pravosti peněz a všech cenných papírů, který představuje hlavní (primární) objekt trestného činu, není namístě ohraničovat jeho dosah kritériem typického používání určitého cenného papíru coby platebního prostředku; v důsledku toho stěžovatelova polemika odvíjející se z funkce směnky coby zajišťovacího prostředku postrádá praktický význam.

Stěžovatel přeceňuje též formální okolnost, že po pravomocném skončení směnečného rozkazního řízení je směnka vrácena zpět žalobci; za určující lze oproti tomu považovat reálnou dosažitelnost ekonomického záměru, který sledoval.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak nestojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel poukazuje, též proto, že výklad právních norem s pomocí analogie k tíži pachatele neuplatnily. Interpretační protiústavnost nezakládá samotná okolnost, že výklad hmotného práva, který obecné soudy podaly, je spojen s důsledky, které stěžovatel vnímá jako méně příznivé než ty, které odpovídají verzi vlastní.

VII.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2012

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru