Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2685/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Ústí nad Orlicí
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2685.14.1
Datum podání12.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2685/14 ze dne 19. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Borovičkové, zastoupené JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, AK se sídlem Kolín IV, Sladkovského 13, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2014 č. j. 19 Co 78/2014-143 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 11. 2013 č. j. 106 C 1/2013-88, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 14. 7. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2014, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 26 399 Kč s příslušenstvím.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

U Okresního soudu v Ústí nad Orlicí probíhal pod sp. zn. 106 C 1/2013 občanskoprávní spor mezi žalobci Josefem Bergmanem, Mgr. Evou Šmídovou a Zdeňkem Faltou a stěžovatelkou jako žalovanou.

Žalobci jako vlastníci bytových jednotek v domě čp. X v kat. území K. se žalobou domáhali po stěžovatelce jako další vlastnici bytové jednotky zaplacení nákladů spojených se správou domu a pozemku za období od prosince 2009 do září 2013 v úhrnné výši 26 399 Kč s příslušenstvím.

Dne 22. 11. 2013 rozsudkem č. j. 106 C 1/2013-88 Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "nalézací soud") stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 26 399 Kč s přísl. (výrok I), žalobcům uložil povinnost doplatit soudní poplatek (výrok II), a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobcům a), b) a c) ve stanovené lhůtě náklady řízení ve výši 27 879 Kč k rukám právního zástupce žalobců (výrok III), a povinnost nahradit České republice ve stanovené lhůtě náklady řízení ve výši 298,30 Kč (výrok IV).

Dne 15. 5. 2014 rozsudkem č. j. 19 Co 78/2014-143 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 11. 2013 č. j. 106 C 1/2013-88 v napadených výrocích I, III a IV potvrdil jako věcně správný, a to včetně závislých nákladových výroků (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popsala okolnosti její věci a průběh řízení před obecnými soudy a tvrdila, že výrokem III rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 11. 2013 č. j. 106 C 1/2013-88 "byly omylem stanoveny náklady řízení žalobců ve výši Kč 27 879,- namísto Kč 17 487,-, jak tato částka vyplývá z výpočtu z odůvodnění tohoto rozsudku", čímž byl porušen čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); poukázala též na články 11 a 36 Listiny. Dále stěžovatelka tvrdila, že povinnost zaplatit žalovanou částku jí byla uložena v rozporu se zákonem č. 72/1994 Sb., čímž byla porušena její ústavně zaručená základní práva.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto ve věci i v otázce nákladů řízení.

K nesouhlasu stěžovatelky se způsobem, jakým bylo ve věci obecnými soudy pravomocně rozhodnuto, resp. k tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením její věci, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. Ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.

K obecné problematice rozhodování Ústavního soudu o náhradě nákladů řízení lze odkázat na konstantní judikaturu. Ústavní soud opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Podrobnější argumentace je obsažena např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, I. ÚS 457/05, III. ÚS 4612/12 a dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz.

Navíc lze konstatovat, že z ústavní stížnosti, ani napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 5. 2014 č. j. 19 Co 78/2014-143, totiž neplyne, že by stěžovatelka své v ústavní stížnosti uvedené výhrady proti nákladovému výroku III rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 11. 2013 č. j. 106 C 1/2013-88 uplatnila v odvolání. Ústavní soud proto k těmto výtkám nemohl přihlédnout.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru