Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2682/13 #1Usnesení ÚS ze dne 05.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 8
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
dítě
výchova
pěstounská péče
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2682.13.1
Datum podání02.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 45a, § 46

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132, § 120 odst.1, § 120 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2682/13 ze dne 5. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky I. A. M., zastoupené Mgr. Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 11. 2012 č. j. P 257/2012-941 21 P a Nc 235/2012 21 P a Nc 248/2012, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013 č. j. 51 Co 75/2013-986, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces, práva na svobodu vyznání a zásahu do její dobré pověsti a jména, práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, jakož i pro porušení práva nezletilých vyjádřit svůj názor, zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o zrušení pěstounské péče a o výchově nezletilých, jehož byla účastníkem.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. P 257/2012 se podává následující.

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 23. 3. 2011 č. j. 42 P 241/2007-379 svěřil nezletilé N. a V. A. do pěstounské péče stěžovatelky.

Týž soud usnesením ze dne 10. 1. 2012 č. j. 42 Nc 752/2012-107 nařídil k návrhu Úřadu městské části Praha 8 předběžné opatření, podle něhož se nezletilá N. a V. A. předávají do péče Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc FOD Klokánek Praha 4, Láskova 1803, jelikož ze "zhodnocení případu", korespondence mezi Ministerstvem práce a sociálních věci a orgánu sociálně právní ochrany dítěte (dále jen OSPOD), jakož i znaleckého posudku znalců MUDr. Ilji Žukova CSc. a PhDr. et PhDr. Radka Ptáčka PhD., dospěl k závěru, že vývoj nezletilých je vážně ohrožen, neboť osoba pěstounky neskýtá záruku řádné péče a ani dle znaleckého posudku není pro výkon pěstounské péče osobou vhodnou. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2012 č. j. 32 Co 211/2012-148 toto usnesení okresního soudu potvrdil.

Usnesením ze dne 16. 1. 2012 č. j. 42 Nc 752/2012-109 Okresní soud v Mělníku zahájil podle § 81 o. s. ř. řízení o zrušení pěstounské péče obou nezletilých dětí.

Obvodní soud pro Prahu 8 poté ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že 1. se rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 3. 2011 č. j. 42 P 241/2007-379 (kterým byly nezletilé děti svěřeny do pěstounské péče), mění tak, že se pěstounská péče "zrušuje", 2. nezletilé NaV. se předávají do péče Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Fondu ohrožených dětí - Klokánek, 3. výživné rodičům se nestanoví a 4. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud uvedl, že při řízení o svěření nezletilých do pěstounské péče stěžovatelky, tak i v průběhu její "realizace", "došlo k řadě vážných pochybení", neboť i když v rámci psychologického vyšetření stěžovatelky (pozn. před svěřením nezletilých do předpěstounské péče) nebyly shledány žádné jednoznačné závady, orgány sociálně právní ochrany nevyhodnotily dostatečně vyjádření orgánů sociálně právní ochrany "nižších stupňů" a pracovníků FOD, jež proti svěření nezletilých do pěstounské péče stěžovatelky směřovala, a nebylo bráno v úvahu, že nezletilé "prošly velmi složitým vývojem v biologické rodině, který vyžadoval velmi citlivý a specifický přístup". Soud negativně hodnotil, že stěžovatelka pečovala o nezletilé (již) od 7. 1. 2011, kdy je "z vlastní iniciativy po jedné návštěvě" převzala na základě dosud nepravomocného rozhodnutí sociálního orgánu, přestože jí bylo doporučeno se s nimi seznamovat postupně a vytvořit jim prostor, aby si na nové prostředí zvykly a "v klidu ho zpracovaly", jakož i to, že ač byla upozorněna vzhledem k předchozímu týrání nezletilých na nutnou opatrnost při volbě výchovných prostředků, tato doporučení nerespektovala a nezletilé fyzicky trestala. S přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku k osobnosti a chování stěžovatelky a jejím výchovným přístupům, jenž nevyloučil ani "výlučnou finanční motivaci", jakož i s poukazem na zjištění podávající se z usnesení Krajského soudu v Praze (z 27. 4. 2012) ohledně výchovných přístupů stěžovatelky a použití fyzických trestů, dospěl soud k závěru, že "důsledky, které tyto přístupy měly pro nezletilé děti, jsou o to závažnější, že v biologické rodině byly obě dívky týrány a měly tedy být umístěny do klidného, bezpečného rodinného zázemí", což se v daném případě nestalo. Soud též zdůraznil, že dle zpráv zařízení, do jehož péče byly obě nezletilé umístěny, "nebyly zjištěny žádné známky autismu u nezletilé N., na který pěstounka upozorňovala, nebyly zjištěny žádné známky negativního ovlivňování mezi sestrami, jakkoliv paní pěstounka navrhovala rozdělení dětí, a není zmiňován žádný případ krádeží nebo nevhodného a předčasného sexuálního chování nezletilé N.".

Krajský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. V odůvodnění uvedl, že obvodní soud provedl "dokazování v dostatečně širokém rozsahu" a své rozhodnutí založil na náležitě zjištěném skutkovém stavu, který i řádně v právu posoudil. Vyšel přitom zejména z vlastní korespondence stěžovatelky, která se obracela opakovaně na státní orgány s ekonomickými požadavky (v podobě získání více dětí do péče či přidělení domu se zahradou) a sdělovala, že nebudou-li její ekonomické poměry lepší, děti do ústavní péče vrátí, přičemž její "vysokou" ekonomickou motivaci též nevyloučily ani závěry znaleckého posudku. K fyzickému trestání dětí odvolací soud uvedl, že i když mimo stěžovatelkou uvedený "incident", nebyl jiný v její péči zjištěn, obvodní soud správně hodnotil jednání stěžovatelky v kontextu s celkovou situací nezletilých dětí, které byly právě ve své vlastní biologické rodině týrány; tudíž i za tak závažné provinění jako je krádež v samoobsluze, bylo namístě volit takový výchovný postup, který nenavazuje na fyzické týrání v předchozí rodině, neboť "změna výchovného prostředí byla právě třeba proto, aby děti takovémuto jednání vystavovány nebyly". Vysvětlení stěžovatelky, že její požadavky ohledně poskytnutí dalších finančních příspěvků, domu se zahradou a dalších dětí do péče, "nebyly zcela pravdivé, ale pouze taktikou, jak získat od státu peníze", svědčí též ve prospěch závěru znaleckého posudku, že jde o osobu s tendencí manipulovat se svým okolím, a proto výchovný vzor pro nezletilé děti, s tímto sklonem ke "lhavosti", nemůže objektivně představovat. Oprávněnou neshledal odvolací soud ani námitku stěžovatelky ohledně nesprávného postupu při vypracování znaleckého posudku, k němuž též uvedl, že v řízení byl posouzen jako důkaz zcela rovnocenný důkazům jiným, přičemž byla "akcentována" zejména skutečnost fyzického trestání dětí, které byly z vlastní rodiny právě z tohoto důvodu odebrány. Soud prvního stupně přitom správně rozhodl i o zařazení nezletilých do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Fondu ohrožených dětí - Klokánek, v němž již jednou umístěny byly, a tedy se vrátily do známého, klidného prostředí, v němž nyní i dobře prospívají.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy ve věci zrušení pěstounské péče rozhodovaly na základě návrhu Městské části Praha 8 o vydání předběžného opatření, která však před podáním návrhu nezjišťovala skutečný stav výkonu pěstounské péče, a do doby "odebrání" dětí ji žádným způsobem neinformovala, že by výkon pěstounské péče byl závadný. V řízení před soudy pak nebyly připuštěny (vyjma výslechu jejího manžela) žádné důkazy, jež navrhla, a to včetně návrhu na revizi znaleckého posudku; námitkami, jež proti posudku vznesla, se soudy nezabývaly a nevypořádaly se ani s tím, proč návrhu na revizní posudek nevyhověly. Stěžovatelka též namítá, že se soudy dostatečně nevypořádaly ani s rozporem, že "v krátkém časovém úseku" byla nejprve posouzena jako osoba vhodná pro pěstounskou péči a následně byla shledána osobou naopak nevhodnou. Za vážné pochybení označuje i "uvádění nepravd v odůvodnění soudů", jež jsou v rozporu s listinnými důkazy ohledně zdravotního stavu dětí a jejich problémech; nepochopitelným pak pro ni je i posuzování soudů ohledně materiální stránky pěstounské péče, neboť do pěstounské péče bývají předávány děti často vyžadující zvýšenou péči, a je tudíž obtížné současně zajišťovat i jejich materiální zabezpečení. Stěžovatelka má též za to, že vedle jejích práv došlo i k porušení práv nezletilých na vyjádření jejich přání, neboť žádný orgán včetně soudů se nedotázal na jejich názor, city a péči pěstounky, jakož i na skutečnost, zda byly skutečně fyzicky trestány a jak vnímaly své odebrání z její péče.

K ústavní stížnosti podaly oba soudy vyjádření, jež byla intimována stěžovatelce, která na ně odpověděla. Jelikož - z pohledu rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu - již tato podání nepřinesla podstatné argumentační novoty, a zúčastněným subjektům jsou tato vyjádření známa, upustil Ústavní soud od jejich podrobného záznamu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy v nyní projednávané věci dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, jehož porušení se v kontextu s právy jinými dovolává především.

K právu nezletilých na vyjádření vlastního názoru ve smyslu čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, na které stěžovatelka rovněž poukazuje, je třeba především zdůraznit, že toto právo bez dalšího náleží pouze dětem a nikoliv rodičům či jiným osobám (srov. sp. zn. II. ÚS 393/05, II. ÚS 1818/07). Nelze sice vyloučit, aby se porušení těchto práv stěžovatelka dovolala, avšak toliko jen v souvislosti s námitkou neoprávněného zásahu do vlastního práva na spravedlivý proces v řízení, jehož byla sama účastníkem. To je namístě vztáhnout právě ke stěžovatelčině kritice postupů soudů při zjišťování skutkového stavu a provádění důkazů, pokud by nezletilé dítě (vzhledem ke svému věku a zjištěnému osobnostnímu utváření) bylo způsobilým pramenem potřebných skutkových poznatků.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění soudů mají dostatečnou a racionální základnu, zda jejich skutkové a právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, jelikož takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními stěžovatelčino řízení a jeho výsledek postiženo nebylo.

Co do právního východiska je třeba zdůraznit, že obecné soudy se správně zabývaly především otázkou, zda je splněna rozhodná podmínka § 45a odst. 4 zákona o rodině, tedy existence "důležitých důvodů", pro které je nutno zrušit pěstounskou péči a změnit tak původní rozhodnutí o výchově nezletilých N a V., kterým byly do pěstounské péče stěžovatelky svěřeny.

Ačkoli při pěstounské péči, jako zvláštní formě dočasné náhradní výchově v rodině, vzniká mezi pěstounem a dítětem určitý individuální právní vztah, jež se zčásti připodobňuje rodinně právnímu vztahu rodič - dítě, nelze přehlédnout, že pěstounská péči je též i veřejnoprávním institutem, jenž se vyznačuje i odpovídajícími znaky, mezi které patří především (kromě hmotného zabezpečení) i jeho veřejnoprávní kontrola.

S ohledem na cíl pěstounské péče, jímž je zajistit nezletilému dítěti zdravé a stabilní výchovné prostředí, tak vystupuje do popředí i role státu, který výkon pěstounské péče průběžně sleduje a kontroluje; současně je třeba zdůraznit, že při veškerých úkonech, jež státní orgány souvislosti s pěstounskou péčí činí, je vždy mimořádný význam přisuzován právě nadřazenému zájmu nezletilých dětí (§ 45a odst. 1 zákona o rodině, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).

Z rozhodnutí obecných soudů se podává, že to byl právě stěžejní zájem dětí, jímž se obecné soudy řídily při rozhodování o zrušení pěstounské péče, pakliže odpovídajícím způsobem vyhodnotily určující rysy osobnosti stěžovatelky, její motivaci k pěstounské péči, jakož i její výchovné metody, a to specificky k předchozí výchovné zátěži nezletilých, které k ní působily kontraproduktivně, zejména když nezletilé naopak vyžadovaly "velmi citlivý a specifický přístup".

Důvod k závěru, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu jakkoliv pochybily (což stěžovatelka učinila hlavním předmětem svým námitek), zde dán tudíž není; naopak soudy přijaté skutkové závěry o tom, že jsou zde dány důležité důvody ke zrušení pěstounské péče (§ 45a odst. 4 zákona o rodině), neboť osoba pěstouna neposkytuje záruku řádné výchovy dětí (§ 45a odst. 1 zákona o rodině), mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, jež výhrady stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti zjevně nenaplňují. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, případně které dokazovat netřeba (§ 132, § 120 odst. 1, 2 o. s. ř.).

Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením, že nebyly provedeny všechny navržené důkazy, je v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je dostatečně zřejmé, jaká zjištění byla z jednotlivých důkazních pramenů učiněna a jakými úvahami byly přitom soudy vedeny. O situaci tzv. opomenutých důkazů zde nejde; neplatí totiž, že soud je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jmenovitě tomu, který je vzhledem k jiným skutkovým zjištěním již zjevně nepotřebný, resp. nadbytečný (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), přičemž ne vždy je nedostatek výslovného odmítnutí návrhu fatální; tak je tomu tehdy, když důvody neprovedení důkazu jsou zcela zjevné z celkového kontextu postupu při dokazování a jím dosažených výsledků (srov. sp. zn. II. ÚS 517/99, sp. zn. III. ÚS 50/06, III. ÚS 316/09, sp. zn. III. ÚS 1325/08, sp. zn. II. ÚS 1596/11 či sp. zn. III. ÚS 1666/11).

Na tomto základě je pak obhajitelné, že do práva stěžovatelky nebylo zasaženo ani tím, že soudy v řízení nevyslechly nezletilé, jestliže je zjevné, že nemohly s ohledem na svůj věk i stupeň mentální vyspělosti podat soudu relevantní informace k zásadní otázce, zda stěžovatelka (pěstounka) je vskutku osobou, která poskytuje záruku jejich řádné výchovy.

Závěr obecných soudů, že se zřetelem k zájmu nezletilých dětí a k požadavku jejich řádné výchovy jsou dány důvody pro zrušení pěstounské péče, tedy v ústavněprávní rovině obstojí; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru