Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2678/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
žaloba/na určení
Vlastnictví
Privatizace
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2678.15.1
Datum podání02.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

254/2001 Sb.

87/1991 Sb.

92/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 213 odst.1, § 213 odst.2, § 213 odst.3, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2678/15 ze dne 24. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ing. Jany Válkové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Šelderem se sídlem Thámova 402/4, 180 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. června 2015 č. j. 32 Cdo 682/2015-277 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2014 č. j. 27 Co 375/2014-231 za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2015, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich kasace tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu a na ochranu vlastnictví (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatelka v postupu a následném rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, které prý neumožnily, aby byly přezkoumány stěžovatelkou předložené námitky. Tím prý odvolací soud znerovnoprávnil postavení účastníků řízení, neboť žalovaná strana Povodí Labe, státní podnik (dále jen "žalovaná") měla možnost své námitky uplatnit v odvolacím řízení, což v případě stěžovatelky v dovolacím řízení umožněno nebylo.

Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že v roce 1994 došlo na základě privatizačního projektu č. 40115 k privatizaci malé vodní elektrárny formou prodeje předem určenému nabyvateli, přičemž byla Fondem národního majetku právnímu předchůdci stěžovatelky prodána malá vodní elektrárna, která byla včetně mlýna původnímu vlastníku, právnímu předchůdci stěžovatelky, znárodněna na základě dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb.

Stěžovatelka se určovací žalobou domáhala určení, že je vlastnicí vodního díla - pevného jezu vybudovaného na řece Jizeře, který byl podle jejího tvrzení v době znárodnění "příslušenstvím" malé vodní elektrárny. Na základě zákona č. 87/1991 Sb. byly znárodněné nemovitosti, s výjimkou malé vodní elektrárny a předmětného jezu, vydány přímému potomkovi původního vlastníka, Růženě Floriánové. Podle názoru stěžovatelky odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že pevný jez byl z privatizace vyňat, a to na základě formuláře 4(B), který byl založen do privatizačního projektu a na základě zpracovaného geometrického plánu rozdělujícího jeden pozemek na dva. Stěžovatelka namítá, že později zpracovaný formulář 4(C) k privatizaci formou prodeje předem určenému zájemci již obsahoval údaj o pevném jezu jako součásti vodního díla, souvisejícího s malou vodní elektrárnou Kačov. Odvolací soud prý stěžovatelce resp. jejímu advokátovi neumožnil, aby výše uvedené skutečnosti řádně vysvětili.

Rovněž dovolací soud se nezabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v dovolání. V něm stěžovatelka poukazovala na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 1645/99 a sp. zn. 29 Cdo 1239/2006) od jejichž závěrů se údajně při svém rozhodování odvolací soud odchýlil. Přesto se jejím dovoláním dovolací soud nezabýval.

II.

Z obsahu ústavní stížnost a připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 3. 6. 2014 č. j. 20 C 276/2013-149 určil, že vlastníkem vodního díla - jezu na parcelách st. X1 a st. X3, zapsaných ve veřejném rejstříku na listu vlastnictví č. Z pro obec a kat. území Kochánky, na parcelách st. X2 a st. X4, zapsaných ve veřejném rejstříku na listu vlastnictví č. Y1 pro obec a kat. území Kochánky, a na parcele st. Y2, zapsané ve veřejném rejstříku na listu vlastnictví č. Y3 pro obec a kat. území Předměřice nad Jizerou, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav, je žalobkyně (výrok I.). Proti tomuto rozsudku podalo žalované Povodí Labe, státní podnik, odvolání.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2014 č. j. 27 Co 375/2014-231 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určovací žalobu, specifikovanou ve výroku pod bodem I rozsudku, zamítl (výrok I). Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, že předmětem privatizace formou přímého prodeje předem určenému vlastníku podle aktualizovaného privatizačního projektu č. 40115 a z něj vycházející kupní smlouvy ze dne 1. 10. 1994, byl předmětný jez coby "příslušenství" privatizované malé vodní elektrárny a souvisejících pozemků, přičemž z tohoto nesprávného skutkového zjištění nalézací soud vyvodil i nesprávný právní závěr, že předmětný jez je příslušenstvím malé vodní elektrárny, a že na základě kupní smlouvy ze dne 1. 10. 1994 nabyla právní předchůdkyně žalobkyně od Fondu národního majetku do svého vlastnictví kromě již výše zmíněné malé vodní elektrárny a souvisejících pozemků i předmětný jez.

Usnesením ze dne 17. 6. 2015 č. j. 32 Cdo 682/2015-277 Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že stěžovatelka nedostála požadavkům na přípustnost dovolání, neboť v dovolání nevymezila právní otázku, kterou pokládá za dosud dovolacím soudem neřešenou a která by měla být odvolacím soudem řešena jinak.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, již samotné důvody, o něž stěžovatelka opřela svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí obou výše označených soudů, přičemž tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (srovnej k tomu nález sp. zn. II. ÚS 45/94, uveřejněný ve SbNU - sv. 3, č. 5 a řada dalších). Protože jde o obecně dostupnou konstantní judikaturu Ústavního soudu, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevilo jako potřebné k těmto zásadám cokoli dodávat.

V projednávané ústavní stížnosti se stěžovatelka odvolává na námitky, kterými se již obecné soudy v průběhu pravomocně skončeného řízení zabývaly, což platí zejména pro odvolací soud, který se s nimi i řádným způsobem vypořádal. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní věci není důvod, aby skutkové a právní závěry uvedené v rozsudku odvolacího soudu zpochybňoval, resp. je z pohledu ústavněprávního neakceptoval. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za řádně odůvodněné a ve svých závěrech za logické a přesvědčivé. Zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal. Ke všem konkrétním argumentům stěžovatelky odvolací soud přihlédl, řádně listinné doklady zhodnotil a vyvodil z nich i odpovídající skutkový a právní závěr.

Nelze rovněž souhlasit s tvrzením stěžovatelky o údajném porušení jejích procesních práv tím, že neměla možnost své námitky proti tvrzením uvedeným v odvolání žalované uplatnit v odvolacím, resp. též později v dovolacím řízení.

Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil, když dospěl k závěru o (částečné) nesprávnosti skutkových zjištění nalézacího soudu, které vyústily i v nesprávný právní závěr. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 1, odst. 2, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zopakoval dokazování mimo jiné též formuláři privatizačního projektu č. 40115, schváleného vládou ČR jejím usnesením č. 163 ze dne 30. 3. 1994. Z řady dalších listinných důkazů (katastrální mapy, ortofotomapy, náhledu mapy, aktualizovaného privatizačního projektu ke dni 31. 12. 1993 č. 40115, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 30. 9. 1994 č. 14/1994) odvolací soud zjistil, že úmyslem státu, resp. žalované nebylo privatizovat spolu s malou vodní elektrárnou i předmětný jez na řece Jizeře, byť tento byl spolu s mlýnem a malou vodní elektrárnou znárodněn. Z tohoto důvodu (v tomto směru bylo provedeno podrobné dokazování jak soudem nalézacím, tak i později soudem odvolacím) nebyl jez vyňat z majetku Povodí Labe a nebyl převeden na prodávající Fond národního majetku. Převáděný majetek byl specifikován jak v aktualizovaném privatizačním projektu, tak v celé řadě dalších listinných dokladů, kterými se odvolací soud v podrobném odůvodnění napadeného rozsudku pečlivě zabýval, přičemž majetek určený k privatizaci formou přímého prodeje předem určenému vlastníkovi ověřil i z inventarizačních zápisů žalované a z kupní smlouvy ze dne 1. 10. 1994 uzavřené mezi Fondem národního majetku a právní předchůdkyní stěžovatelky.

Stěžovatelka tak v průběhu dokazování v odvolacím řízení měla nepochybně dostatek prostoru k tomu, aby se k prováděným důkazům vyjádřila, resp. odpovídajícím způsobem reagovala na tu část listinných důkazů, které odvolací soud ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. zopakoval; mezi těmito důkazy je též stěžovatelkou zmíněný formulář 4(C). K průběhu dokazování Ústavní soud odkazuje na podrobnou rekapitulaci uvedenou na str. 11 a str. 14-15 napadeného rozsudku odvolacího soudu.

V souladu s relevantní judikaturou (k tomu lze odkázat i na stěžovatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. 29 Cdo 1645/99 per analogiam) dospěl odvolací soud správně k závěru, že předmětný jez nebyl a ani nemohl být předmětem privatizace formou přímého prodeje a že tudíž právní předchůdkyně stěžovatelky k němu na základě kupní smlouvy s Fondem národního majetku ze dne 1. 10. 1994 nenabyla vlastnické právo. Toto vlastnické právo k předmětnému jezu nenabyla ani vydržením. Odvolací soud se se soudem nalézacím ztotožnil v jeho názoru, že předmětný jez je sice z hlediska svého stavebně technického provedení samostatnou stavbou ve smyslu právním, není však současně součástí pozemku, na němž se nachází.

Těmto závěrům odvolacího soudu nelze vytknout žádný ústavněprávní deficit.

Pokud se týká usnesení dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, lze v souladu s platnou judikaturou Ústavního soudu uvést, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.

Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelky v tom smyslu, že Nejvyšší soud zabránil jejímu přístupu ke spravedlnosti (resp. přezkoumání jejích námitek v další soudní instanci), pokud nesprávně posoudil "odchýlení odvolacího soudu od rozhodovací praxe", nejsou důvodné. Nejvyšší soud řádně odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení či judikaturu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud z podání stěžovatelky nedovodil otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., a nepřisvědčil tedy stěžovatelce v jí tvrzených dovolacích důvodech. Tuto otázku nespecifikovala stěžovatelka ani v ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto uzavírá, že v souzené věci postupoval Nejvyšší soud v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru