Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2677/11 #1Usnesení ÚS ze dne 29.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
Náklady řízení
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2677.11.1
Datum podání09.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85 odst.1, § 96

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2677/11 ze dne 29. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti O. T., zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem Dukelských hrdinů 23, 170 00 Praha 7, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2011 č. j. 70 Co 118/2011-175, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2011, napadá stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2011 č. j. 70 Co 118/2011-175 v jeho výroku II, jímž bylo rozhodnuto nepřiznat stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovanému) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Označeným výrokem odvolacího soudu měla prý být porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatel zdůrazňuje, že i když byla žaloba žalobce - jeho otce zcela zamítnuta a on jako žalovaný "měl ve věci samé tedy plný úspěch", náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů mu přiznána nebyla pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Podle názoru stěžovatele odvolací soud nezkoumal důsledně "všechny okolnosti konkrétní věci", neboť v opačném případě by musel zjistit, že důvod, o nějž opřel aplikaci citovaného ustanovení, tedy že žalobce neměl o stěžovateli dostatek informací, z nichž by mohl dospět k závěru o své stále trvající vyživovací povinnosti k němu, je nesprávný. Takové informace údajně stěžovatel žalobci poskytl prostřednictvím své právní zástupkyně. Odůvodnění uvedené v napadeném rozsudku odvolacího soudu o použití ustanovení § 150 o. s. ř. v předmětné věci tak prý nejen mění smysl a účel § 150 o. s. ř., ale "navádí žalobce, aby podával skutkově obdobné žaloby bez znalosti skutečného stavu věci, tj. zkusmo", přičemž mu za takový nezodpovědný postoj nebude v případě neúspěchu ve věci hrozit žádný postih ani v podobě povinnosti hradit náklady řízení.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že žalobce - Mgr. P. T., se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 domáhal zrušení vyživovací povinnosti k zletilému stěžovateli, in eventum snížení dosud placeného výživného ve výši 5 000,- Kč měsíčně. Obvodní soud zamítl žalobu na úplné zrušení vyživovací povinnosti žalobce ve prospěch stěžovatele (výrok I). S účinností od 1. 6. 2009 snížil výživné na částku 4 000,- Kč měsíčně; ve zbývajícím rozsahu žalobu o snížení výživného zamítl (výrok II). Výše označený soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti stěžovateli informovat ho vždy ke každému 1. březnu a k 1. 9. příslušného roku písemnou formou o průběhu a výsledcích studia a v případě předčasného nebo řádného ukončení studia tuto skutečnost žalobci písemně oznámit (výrok III). Stěžovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Důvodem pro snížení výživného na již zletilého stěžovatele bylo hledisko dobrých mravů, jímž soud poměřoval dlouhodobý nezájem stěžovatele o jakýkoli pozitivní vztah k jeho otci.

Městský soud v Praze se ve svém rozhodnutí neztotožnil se soudem prvního stupně v jeho názoru na důvod snížení dosavadní výše výživného stanoveného žalobci v roce 2004 a žalobu i ohledně tohoto požadavku zamítl; stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal (výrok II).

Odvolací soud s ohledem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž dospěl k závěru, "že jde o typický případ, kdy je namístě z důvodu zvláštního zřetele hodných výjimečně nepřiznat náhradu nákladů řízení účastníku, který měl ve sporu úspěch". Proto s poukazem na ustanovení § 150 o. s. ř. stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal.

III.

Po zvážení námitek stěžovatele a jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených práv dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud zdůrazňuje vždy skutečnost, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá výrok odvolacího soudu, kterým označený soud rozhodl o tom, že stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně dovodil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou; zobrazují se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování obecných soudů podle ustanovení § 150 o. s. ř. Citované ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu a tedy úspěchu jeho účastníků. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Vymezování obsahu relativně neurčitého právního pojmu je přitom úlohou soudů obecných, vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05), ale pouze zvážit, zda příslušný soud při aplikaci citovaného ustanovení posoudil všechny okolnosti konkrétní věci.

Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou dány důvody aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000).

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Městský soud svůj závěr, že se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že existují důvody aplikace ustanovení (§ 150 o. s. ř.), v napadeném rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil. Nelze tedy jeho rozhodnutí hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Městský soud zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že "vztahy účastníků jsou v důsledku chování stěžovatele negativní, v zásadě nulové, a jsou v podstatě omezeny jen na povinnost otce platit výživné...". I když v důsledku dospělosti stěžovatele jeho otec předpokládal určitou jeho citovou a rozumovou zralost, která by se měla odrazit ve změně chování stěžovatele k němu, k očekávanému zlepšení vzájemných vztahů nedošlo. Jestliže odvolací soud při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. odkázal na nevstřícné chování stěžovatele, nelze tomuto závěru, při akceptaci skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, odepřít opodstatněnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje s argumenty uplatněnými městským soudem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), však nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. V principu je vyloučeno, aby Ústavní soud zasahoval tam, kde zákon obecným soudům poskytuje prostor k volnému uvážení. Výjimkou by mohly být případy, kdy by obecné soudy dospěly k výsledku, který by bylo možno označit jako skutečně "extrémní". O takový případ však v této souzené věci nejde.

S ohledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným výrokem městského soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatele zjevně nedošlo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru