Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 267/97Usnesení ÚS ze dne 20.11.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.267.97
Datum podání24.07.1997

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 267/97 ze dne 20. 11. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 267/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.L., zastoupené advokátem JUDr. V.P.,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala dne 23. 7. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. 7. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 6 Co 457/97-60, ze dne 26. 5. 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, čj. 14 C 253/93-39, ze dne 10. 12. 1996, jímž byla navrhovatelce (v řízení před obecnými soudy odpůrkyně) určena povinnost zaplatit druhému účastníkovi řízení částku 100 000 Kč ve stanovené lhůtě. Oběma napadenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatelky porušeno ust. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").Ústavní stížnost byla podána včas. .

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 14 C

253/93, vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích

t

III.ÚS 267/97

se navrhovatel domáhal proti odpůrkyni (v řízení o ústavní stížnosti navrhovatelce) neoprávněného majetkového prospěchu v částce 100 000 Kč. Navrhovatel se dohodl s odpůrkyní v říjnu 1991 o tom, že mu odpůrkyně přenechá nebytové prostory, které má v domě v B., za úhradu. Odpůrkyně mu počátkem října 1991 předala klíče od předmětu nájmu a od navrhovatele převzala částku 100 000 Kč jako úhradu ročního nájmu. Předmět nájmu užíval navrhovatel zhruba do listopadu 1991, kdy odpůrkyni vrátil klíče od předmětných nebytových prostor a zároveň požadoval vrácení zaplacené částky 100 000 Kč. Odpůrkyně s tímto nesouhlasila. Navrhovatel totiž zjistil, že jejich ústní dohoda o podnájmu postrádala souhlas pronajímatele, kterým v té době byl P. Odpůrkyně naproti tomu tvrdila, že platila nájemné za předmětné nebytové prostory až do doby, kdy je vrátila zpět P. Částku 100 000,- Kč považovala za provizi, nikoliv za nájemné. Posléze prostřednictvím svého právního zástupce uvedla, že pokud by tvrzení o provizi bylo nesprávné, byl podnájem sjednán ve výši 100 000 Kč. Dále pak upřesnila, že částku 80 000 Kč považovala za spropitné a částku 20 000 Kč za zaplacenou zálohu na nájemné za nebytové prostory. Na základě provedeného dokazování dospěl Okresní soud v Českých Budějovicích k závěru, že předmětná částka nebyla dohodnutou provizí za přenechání předmětu nájmu, protože z provedených důkazů vyplývá, že tato částka byla úhradou podnájemného za příslušný kalendářní rok. Okresní soud dále dovodil, že podnájemní smlouva jako akcesorická ve vztahu ke smlouvě nájemní nesplňovala náležitosti stanovené zák. č. 116/1990 Sb., zejména podmínku písemné formy. Dále v daném případě podle provedených důkazů nebyla splněna ani podmínka stanovená v § 6 odst. 1 cit. zákona, tj. nebyl dán předchozí souhlas pronajímatele s podnájemní smlouvou. Nesplnění této podmínky činí podnájemní smlouvu rovněž neplatnou. Z výše uvedených skutečností dovodil okresní soud, že předmětná částka je bezdůvodným obohacením, protože odpůrkyni vznikl majetkový prospěch z neplatného právního úkonu, a proto je ve smyslu § 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "o.z.") povinna toto bezdůvodné obohacení vydat. Okresní soud v Českých Budějovicích proto rozsudkem, čj. 14 C 253/93-39, ze dne 10. 12. 1996, rozhodl, že odpůrkyně je povinna uvedenou částku navrhovateli zaplatit ve stanovené lhůtě.

2

III.ÚS 267/97

Proti uvedenému rozsudku podala odpůrkyně odvolání, v němž soudu I. stupně vytýká neúplnost dokazování . Dále uvedla, že sporná částka měla charakter provize za přenechání předmětu nájmu, i když v ní je zahrnuta i náhrada za podnájem. Odpůrkyně rovněž nesouhlasila s právním hodnocením předmětu sporu, zejména s tvrzením, že podnájemní vztah je vztahem akcesorickým ke vztahu nájemnímu, a dovozovala, že ustanovení o nájmu nelze ani analogicky aplikovat na ustanovení o podnájmu. Navrhla proto, aby odvolací soud po doplnění dokazování změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že by žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání odpůrkyně není důvodné. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu I. stupně za správná a rovněž z nich vycházel. Z průběhu řízení před soudem I. stupně dospěl odvolací soud k závěru, že výpověď a tvrzení odpůrkyně nepůsobí věrohodně, a proto je považuje za účelové, vedené s ohledem na postup dokazování. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně v tom, že mezi navrhovatelem a odpůrkyní byla uzavřena podnájemní smlouva ve smyslu § 6 a násl. zák. č. 116/1990 Sb. Odvolací soud považuje podnájemní vztah za vztah akcesorický, závislý na vztahu hlavním. Předmětnou podnájemní smlouvu považuje za neplatnou pro nedodržení předepsané formy, pro rozpor s cenovým předpisem i pro nedostatek souhlasu pronajímatele s podnájmem. Dále odvolací soud uvedl, že podle § 457 odst. 1 o.z. je každý z účastníků povinen vrátit to, co bylo na základě neplatné smlouvy plněno. Z uvedených důvodů Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, čj. 6 Co 457/97-60, ze dne 26. 5. 1997, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

Proti oběma rozsudkům podala navrhovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru jsou právní závěry soudů obou stupňů v rozporu s platnými právními předpisy. Uvedený rozpor spatřuje v tom, že nelze vykládat požadavek písemnosti právního úkonu rozšiřujícím způsobem, tj. sankcionovat nedodržení písemné formy neplatností tam, kde není výslovně písemná forma stanovena. V tom, že soudy obou stupňů takto postupovaly, spatřuje navrhovatelka porušení svého práva podle čl. 2 odst. 3 Listiny. Dále navrhovatelka vytýká napadeným rozsudkům, že přihlédly k neplatnosti podnájemní smlouvy z důvodu rozporu s cenovým předpisem (vyhl. č. 585/1990 Sb.). Navrhovatelka se domnívá, že tento právní předpis je v rozporu s Ústavou ČR a Listinou, protože omezuje svobodu podnikání, kterou je možno omezit jen na základě zákona. Tento předpis neměl být podle čl. 95 Ústavy ČR aplikován.

111. ÚS 267/97

Dále navrhovatelka uvádí, že setrvává na svých tvrzeních, že k jejím námitkám soudy nepřihlédly a nevyčerpaly dokonce všechny navrhované důkazy, takovým postupem jí byla odňata možnost uplatnit před soudem své nároky. Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto žádá, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V předmětné věci se navrhovatelka dovolává ochrany Listinou stanovených práv a namítá porušení Ústavy ČR, Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející.

Na základě přezkoumání spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Navrhovatelka vytýká oběma soudům nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení předmětné věci. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů postupovaly v řízení v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Při provádění dokazování soudy respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů tak, jak je vyjádřena v o.s.ř. Ústavnímu soudu v takovém případě nepřísluší znovu hodnotit důkazy provedené a zhodnocené soudy v rámci řízení v předmětné věci. Obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Jestliže je soud povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny a § 18 o.s.ř. dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. V tom, že soud nepřipustil další návrhy na dokazování, přičemž v odůvodnění rozsudku dostatečně vysvětlil a zhodnotil provedené důkazy, nelze spatřovat porušení ústavně chráněných základních práv. Ústavní soud se ztotožnil i s právním hodnocením

4

III. ÚS 267/97

předmětné věci, soudy nepochybily při aplikaci příslušných právních předpisů. V tom, že navrhovatelka (v řízení před obecnými soudy odpůrkyně) neměla ve věci úspěch, nelze konečně spatřovat porušení základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru