Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2668/07 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2668.07.1
Datum podání15.10.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2668/07 ze dne 21. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Š. M., zastoupené Mgr. Janem Vrbenským, advokátem se sídlem v Praze 3, K Lučinám 2489/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 6 To 336/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí městského soudu, neboť je toho názoru, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 a na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka požádala o projednání věci jako naléhavé; žádosti bylo s ohledem na okolnosti případu vyhověno.

V jednotlivostech stěžovatelka kritizuje postup městského soudu v tom, že rozhodl o omezení její svobody "pro futuro". Domnívá se, že v takovém případě nebylo možné zjistit a posoudit, zda aktuálně existují důvody pro vzetí do vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka namítla, že k porušení jejích ústavně zaručených práv vedlo i to, že nebyla řádně projednána včasná stížnost proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o vzetí do vazby ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 4 T 65/2007, již podal v jejím zastoupení obhájce.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je stíhána pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 4 T 65/2007, byla vzata do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) tr. řádu s tím, že vazba se započítává od 15. 7. od 17.15 hodin, kdy vykoná trest odnětí svobody uložený na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 8. 2006 sp. zn. 24 T 74/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. 61 To 443/2006. Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo usnesení soudu prvního stupně ke stížnosti stěžovatelky zrušeno a nově rozhodnuto tak, že vazba počíná okamžikem ukončení výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 8. 2006 sp. zn. 24 T 74/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. 61 To 443/2006.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelčiny svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle § 67 a § 68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelkou namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Z napadeného usnesení městského soudu se podává, že naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu shledaly oba soudy (soud prvního i druhého stupně) zejména v tom, že stěžovatelka byla od roku 2001 již jedenáctkrát odsouzena za trestný čin dle § 247 tr. zákona a v současnosti je stíhána pro 24 útoků, přičemž v trestné činnosti měla pokračovat po delší dobu. Po propuštění stěžovatelky z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu by podle soudů hrozilo, že se vrátí k předchozímu stylu života spojenému s požíváním omamných látek drogového původu a bude se skrývat v obavě před případným uložením nového trestu. Důvodnost této obavy podle soudu posiluje také nevyjasněnost místa stěžovatelčina pobytu.

Za uvedené situace obecným soudům nelze vyčítat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatelka uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnula trestnímu stíhání [§ 67 písm. a) tr. řádu], dopustily nepřípustné svévole, jak je uvedeno výše. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti uvalení "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 tr. řádu) zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatelka jinak námitky nevznesla. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou § 67 písm. a) tr. řádu], k dispozici není.

Stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv shledává také v postupu městského soudu, spočívajícího v tom, že projednal jen stížnost, již sama podala, nikoli již rovněž včasnou stížnost předloženou jejím obhájcem (o den později, než o stížnosti soud rozhodl). Nepokládá za přijatelné následné sdělení místopředsedy městského soudu, že v postupu soudu není pochybení, jelikož je v souladu se zásadou přednostního a urychleného vyřizování vazebních věcí a že stížnostní soud "neměl důvod pátrat po tom", zda stěžovatelkou podaná stížnost byla či nebyla odůvodněna obhájcem, nenáleží-li obhájci samostatné právo k podání opravného prostředku.

Se stěžovatelkou nelze než souhlasit, že jí kritizovaný postup je vskutku nesprávný. Povinností soudu prvého stupně bylo vyčkat uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku a teprve poté postoupit stížnost spolu se spisem soudu stížnostnímu. Ačkoli si je Ústavní soud vědom, že nevyvodit odtud kasační důsledky, je - v obecné rovině - na hranici únosnosti, v situaci konkrétní, v dané věci, by takový výsledek přiléhavý nebyl. Stěží bylo možné proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak stížnostní soud fakticky učinil. Je též zásadou ústavněprávního přezkumu zdrženlivost ku hodnocení jednotlivých pochybení, jestliže ve svém souhrnu nepřesahují mez, jež se identifikuje až s protiústavností celkového výsledku posuzovaného (stadia) řízení. Není bez významu, že stěžovatelce byly k dispozici další instrumenty ochrany, jež zákon pro další trvání vazby zakotvuje, a lze vycházet z toho, že je stěžovatelka následně využila a příslušné orgány činné v trestním následně i uplatnily.

Obdobné platí též o námitce, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky došlo tím, že soud rozhodoval o vzetí do vazby "pro futuro". V obecné poloze se Ústavní soud k ní - kriticky - vyjádřil již vícekrát. Rozhodnutí o vazbě osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, k níž má dojít teprve v budoucnu, pokládá za protiústavní, jestliže obviněnému zabraňuje dovolávat se práv podle ustanovení § 75 a § 77 tr. řádu, tedy mimo jiné - a zejména - práva být vyslechnut (viz sp. zn. IV. ÚS 57/99, sp. zn. I. ÚS 315/99 a sp. zn. II. ÚS 142/03). V projednávané věci však taková situace porušení procesních práv stěžovatelky nenastala, jestliže byla k důvodům vazby vyslechnuta (viz protokol o hlavním líčení ze dne 20. 6. 2007), byla jí dána možnost vyjádřit se k nim, a hlavnímu líčení byl přítomen i obhájce stěžovatelky, který měl možnost k důvodům vazby se vyjádřit rovněž (srov. sp. zn. I. ÚS 551/02, sp. zn. I. ÚS 204/02). Je namístě i uvážit dobu, v jakém "předstihu" o vazbě bylo rozhodováno, a to ve vztahu ku konkrétním důvodům vazby, resp. jejich objektivnímu potenciálu v této době trvat.

S ohledem na řečené (se zdůrazněním specifických okolností posuzované věci) je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež bylo ústavní stížností napadeno.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2008

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru