Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2664/11 #1Usnesení ÚS ze dne 04.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2664.11.1
Datum podání09.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243b odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2664/11 ze dne 4. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti DIEMA s.r.o., IČ: 64084302, se sídlem Na Poříčí 1198, Frýdek-Místek, bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2011 č. j. 32 Cdo 3861/2010-285, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladu řízení před Ústavním soudem, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a MUDr. J. A. a MUDr. M. S., oba bez právního zastoupení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů řízení se stěžovatelce nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byla dne 9. září 2011 elektronicky doručena ústavní stížnost stěžovatelky proti v záhlaví uvedenému rozsudku z důvodu porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka se žalobou proti vedlejším účastníkům domáhala toho, aby jim byla stanovena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 1 902 285,70 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených faktur za dodané zboží. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 16. března 2009 č. j. 5 Cm 80/2005-210 její žalobě ve vztahu k vedlejšímu účastníku v plném rozsahu vyhověl, zatímco ve vztahu k vedlejší účastnici žalobu zamítl. Své závěry odůvodnil tím, že v dané věci nevzniklo právně relevantní sdružení fyzických osob ve smyslu § 829 odst. 1 občanského zákoníku, v platném znění, a proto vedlejší účastnice nemohla z důvodů dále specifikovaných v prvostupňovém rozhodnutí svou aktivitu vykonávat ani formou sdružení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala nesprávnost závěru krajského soudu o neplatnosti smlouvy o sdružení. S jejím právním názorem se ztotožnil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který svým rozsudkem ze dne 11. března 2010 č. j. 4 Cmo 420/2009-249 zavázal vedlejší účastnici zaplatit žalovanou částku společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem. Podle vrchního soudu totiž ke vzniku smlouvy, a potažmo sdružení, postačí jediná podstatná náležitost, a to dohoda o účelu sdružení, která v dané věci byla dána.

3. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání, v němž za dovolací důvod spatřovala nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, a to konkrétně závěr, že smlouva o sdružení byla neplatná. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 21. června 2011 č. j. 32 Cdo 3861/2010-285, proti němuž směřuje ústavní stížnost, zrušil rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle jeho názoru nestanoví žádný právní předpis pro případ, že je podnikatel - fyzická osoba účastníkem sdružení podle § 829 a násl. občanského zákoníku, možnost nadále podnikat a činit právní úkony jen a pouze pod společným jménem sdružení a nikoliv pouze svým jménem. Ustanovení § 835 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož jsou ze závazků vůči třetím osobám účastníci zavázáni společně a nerozdílně, se uplatní pouze v případě, že účastník sdružení činí právní úkon, jenž takový závazek zakládá, pod společným jménem sdružení. Nelze-li dovodit, že takový úkon vůči třetím osobám byl učiněn tímto způsobem, nemohou být z takového úkonu ve smyslu výše uvedeného ustanovení zavázáni ani ostatní účastníci sdružení. Tím, že vrchní soud nepřihlédl k tomuto předpokladu a povinnost vedlejší účastnice k zaplacení kupních cen založil pouze na tom, že byla společně s vedlejším účastníkem účastnicí sdružení, bylo jeho právní posouzení věci neúplné a jeho rozhodnutí nesprávné.

4. Podle stěžovatelky se měl Nejvyšší soud zabývat pouze otázkou platnosti smlouvy o sdružení, nikoli pak způsobem, jakým fyzické osoby podnikající ve sdružení činí právní úkony navenek. Je totiž vázán dovolacím důvodem uvedeným v dovolání, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Platí tedy, že Nejvyšší soud není oprávněn zabývat se všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje na znění nálezu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08 (N 236/55 SbNU 283). Podle stěžovatelky v dané věci Nejvyšší soud vykročil z rámce své přezkumné pravomoci vymezené uplatněným dovolacím důvodem, když své rozhodnutí založil na posouzení právní otázky soudy nižších instancí dosud neřešené, neboť pro ty bylo rozhodující posouzení platnosti smlouvy o sdružení. Až teprve v dovolacím řízení byla klíčovou otázka právních úkonů fyzické osoby činěných za sdružení. Za těchto okolností měl Nejvyšší soud účastníky dovolacího řízení seznámit se svým možným novým právním náhledem na věc a před svým rozhodnutím jim dát šanci se k tomuto názoru vyjádřit. Tím, že tak neučinil, porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

II.

5. Předtím, než Ústavní soud mohl přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53).

7. Napadeným rozsudkem byl zrušen rozsudek vrchního soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy tak není pravomocně skončené a stěžovatelka může k ochraně svých práv dál uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci. V souladu se svoji ustálenou judikaturou přitom Ústavní soud neshledal, že napadený kasační rozsudek, kterým bylo pouze zrušeno rozhodnutí správního soudu, lze považovat za nemeritorní rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, v tomto smyslu navíc neuzavírá žádné předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci (srov. usnesení ze dne 24. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1493/08). To s ohledem na obsah ústavní stížnosti znamená i to, že tím není vyloučena možnost, aby odvolací soud v případě, že by byl napadený rozsudek zatížen vadou tzv. překvapivého rozhodnutí (srov. výše uvedený nález IV. ÚS 560/08), vytvořil v dalším řízení procesní prostor účastníkům řízení, aby se mohli k novému právnímu posouzení vyjádřit, zvážil relevanci jejich argumentace a případně ji zohlednil v rámci svého rozhodování.

8. Je namístě dodat, že nic nebrání stěžovatelce, aby v budoucnu napadla ústavní stížností rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje", dospěje-li k závěru, že v důsledku tohoto rozhodnutí byla porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro její nepřípustnost. Ústavní soud současně neshledal žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly uložení povinnosti ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, aby účastník nebo některý z vedlejších účastníků nahradil stěžovatelce náklady řízení, pročež o jejím návrhu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II.

10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost byla podána elektronicky prostřednictvím JUDr. Z. F., advokátky, přičemž byla opatřena jejím zaručeným elektronickým podpisem. Součástí podání byla naskenovaná plná moc, kterou stěžovatelka zmocnila uvedenou advokátku zastupováním v tomto řízení před Ústavním soudem. V této souvislosti je však třeba podotknout, že i když z hlediska naplnění požadavků stran formálních náležitostí plné moci není třeba, aby byla zmocnitelem podepsána úředně ověřeným podpisem, v listinné podobě se vždy vyžaduje vlastnoručně podepsaný originál, tedy nepostačuje kopie. Prosté naskenování originálu plné moci proto rovněž nesplňuje náležitosti plné moci vyžadované Ústavním soudem, protože chybí doložitelnost autenticity vůle zmocnitele. Jedná se samozřejmě o vadu, kterou bylo možné odstranit tím, že by předmětná plná moc byla zaslána z datové schránky stěžovatelky nebo byla opatřena elektronický podpisem zmocnitele, příp. by byl originál plné moci, vlastnoručně podepsaný zmocnitelem, konvertován postupem podle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, a výstup - datová zpráva s ověřovací doložkou - by byla kupř. připojena k ústavní stížnosti zaslané právním zástupcem elektronicky. Rovněž bylo možné doručit Ústavnímu soudu originál plné moci poštou. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti z výše uvedených důvodů však Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění této vady, neboť by to na výsledku řízení nemohlo nic změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2011

Pavel Rychetský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru