Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2662/11 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Odvolání
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2662.11.1
Datum podání08.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 213 odst.2, § 157 odst.2, § 153 odst.1, § 213 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2662/11 ze dne 6. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 6. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. V., právně zastoupené JUDr. Janou Markovou, advokátkou AK se sídlem Husovo náměstí 64, 282 01 Český Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2011 č. j. 31 Co 175/2011-65, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. září 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2011 č. j. 31 Co 175/2011-65, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2011 č. j. 31 Co 175/2011-65 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. února 2011 č. j. 8 C 118/2010-36 tak, že žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 35 643,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 17 832,- Kč a ve výroku pod bodem III odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 18 542,- Kč.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž své rozhodnutí dostatečným, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Odvolací soud podle stěžovatelky dále nesplnil svoji povinnost vyplývající z ust. § 213 odst. 2 a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a důkazy, o které své rozhodnutí opřel, nezopakoval. Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud, aniž přistoupil k zopakování důkazů provedených před soudem prvního stupně a aniž v písemném vyhotovení svého rozsudku vyložil, proč tyto důkazy neprovedl, případně který z důkazů považoval za nadbytečný, dospěl k jinému skutkovému zjištění, a to tomu, že vyvložkovaná část komínového průduchu je příslušenstvím věci hlavní, tedy plynového průtokového ohřívače vody (dále jen "POV") Junkers, který je umístěn v bytě žalobkyně a není společnou částí domu (ačkoliv je umístěna v komíně). Skutkový závěr odvolacího soudu je podle stěžovatelky v přímém rozporu s důkazem provedeným před soudem prvého stupně, a to prohlášením vlastníka předmětné budovy. Tento závěr je podle stěžovatelky navíc v přímém rozporu s dalším důkazem provedeným před soudem prvého stupně, a to kupní smlouvou, kterou stěžovatelka převáděla na žalobkyni vlastnictví k jednotce, kde není POV Junkers uveden jako předmět převodu či součást převáděné jednotky.

Při skutkovém zjištění odvolacího soudu, že vložka umístěná v komínu je příslušenstvím věci hlavní - tedy POV Junkers - podle stěžovatelky nastala absurdní situace, a to přechod vlastnického práva tohoto příslušenství na žalobkyni. Odvolací soud se dále již nezabýval touto otázkou, tj. otázkou přechodu vlastnictví příslušenství - tedy této vložky v komínu - ze stěžovatelky na žalobkyni a automaticky podřadil přechod jejího vlastnického práva pod převod vlastnického práva věci hlavní - tedy POV Junkers, ačkoliv to ze žádného důkazu nevyplývalo. Tím odvolací soud podle stěžovatelky rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Protože odvolací soud svůj měnící rozsudek založil na právním posouzení, aniž by se vůbec vypořádal s okolnostmi či s úvahami, které byly významné pro tvorbu právního posouzení věci soudem prvního stupně, je podle stěžovatelky rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že ačkoli dospěl k jinému skutkovému zjištění, než k jakému dospěl soud prvního stupně, důkazy provedené soudem prvního stupně nezopakoval a ani nezdůvodnil, proč tyto důkazy neprovedl. Stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem a nesouhlasí ani s jeho právním posouzením předmětné věci. Stěžovatelka zastává právní názor, který se liší od závěrů odvolacího soudu posuzujícího otázku, zda komínová cesta od ústí POV Junkers o výkonu 19 KW v koupelně předmětného bytu přes světlík do komínového průduchu je společnou částí domu. V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s právními závěry Krajského soudu v Praze a po Ústavním soudu se domáhá jejich přehodnocení, čímž staví Ústavní soud do postavení další instance v systému obecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový extrémní případ v souzené věci nejde. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. § 153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. Ani o takový případ v souzené věci nejde.

Taktéž právní závěry obecného soudu nejsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními.

K námitce stěžovatelky, že odvolací soud porušil ust. § 213 odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., neboť dospěl k jinému skutkovému zjištění, než k jakému dospěl soud prvního stupně, přičemž důkazy provedené soudem prvního stupně nezopakoval a ani nezdůvodnil, proč tyto důkazy neprovedl, je třeba připomenout, že v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na jehož základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možno dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. V ust. § 213 odst. 3 o. s. ř. se dále uvádí, že k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.

V souzené věci odvolací soud považoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za dostačující, ale dospěl k jinému názoru, pokud jde o právní posouzení věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že požadavek žalobkyně na slevu z kupní ceny je důvodný v plném rozsahu.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.

Krajský soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy) zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Odvolací soud své rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Argumentaci toho soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.

Ústavní soud ověřil, že krajský soud v souzené věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale tato rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru