Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2657/17 #1Usnesení ÚS ze dne 26.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2657.17.1
Datum podání22.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142a odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2657/17 ze dne 26. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Michalika, zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, sídlem 1. máje 398, Třinec, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2017 č. j. 11 Co 323/2015-208, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Karla Kubečka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížností napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že žalovaný - Karel Kubeček (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) - a vedlejší účastnice na straně žalovaného - obchodní společnost Generali Pojišťovna a. s. - jsou povinni zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 21 800 Kč (výrok I.). Výrokem II. dále rozhodl tak, že žalovaný a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 35 582 Kč. K výši povinností hradit náhradu nákladů řízení krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ohledně nároků na bolestné, ztrátu na výdělku a věcnou škodu aplikoval § 150 o. s. ř. a stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení odpovídající těmto nárokům, která by mu jinak příslušela. Důvody hodné zvláštního zřetele pak krajský soud shledal zejména v časových souvislostech uplatněných nároků. Nepřehlédl, že stěžovatel žalobu podal dne 6. 9. 2013, a to poté, kdy 27. 8. 2013 vyzval žalovaného k náhradě uplatněných nároků. Stěžovateli muselo být podle krajského soudu zřejmé, že nároky budou uspokojeny pojišťovnou, což si vyžádá určitý časový prostor, který ale stěžovatel žalovanému fakticky neposkytl. I když tak byla lhůta obsažená v § 142a odst. 1 o. s. ř. dodržena, vedlejší účastník plnil stěžovateli krátce po podání žaloby, a proto přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli ve vztahu k těmto nárokům by podle krajského soudu nebylo spravedlivé a přiměřené. V tomto rozsahu tedy náklady řízení stěžovateli přiznány nebyly. Obdobně odvolací soud postupoval ohledně nároků na ztížení společenského uplatnění. Jelikož stěžovateli byla částka 360 000 Kč uhrazena krátce po podání žaloby, přiznal soud stěžovateli náhradu nákladů řízení toliko v rozsahu ekvivalentu 33 %, čemuž odpovídá částka 21 800 Kč. Náhradu nákladů odvolacího řízení soud stěžovateli přiznal v uplatněném rozsahu kromě odměny nárokované za reakci stěžovatele na vyjádření žalovaného a vedlejšího účastníka na stěžovatelovo odvolání, když tato odměna v uvedeném rozsahu nebyla soudem shledána účelnou.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se zkrácením náhrady nákladů řízení, jak bylo popsáno výše. Jeho jedinou věcnou a konkrétní námitkou - vedle blíže nekonkretizovaných odkazů na judikaturu Ústavního soudu vážící se k náhradě nákladů řízení - je ovšem jen to, že krajský soud aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. nedostatečně odůvodnil a že není důvod stěžovateli jím nárokovanou výši náhradu nákladů řízení nepřiznat, když žalovanému byla řádně doručena předžalobní výzva, jak ukládá § 142a odst. 1 o. s. ř.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

7. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)]. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí krajského soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům.

8. Nadto stěžovatelova argumentace je zcela nedostatečná (bez ústavněprávní relevance), když stěžovatel se prakticky vůbec nepokouší věcně vypořádat s argumentací použitou krajským soudem. Samotné odůvodnění, z něhož krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení vyšel, je naopak podle Ústavního soudu zcela akceptovatelné.

9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru