Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2655/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Jihlava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkZnalecký posudek
odměna
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2655.14.1
Datum podání10.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

36/1967 Sb., § 17, § 25, § 27, § 18


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2655/14 ze dne 26. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Sobotky, zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014 č. j. 21 Cdo 1197/2014-641, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2013 č. j. 49 Co 325/2013-606 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. srpna 2013 č. j. 4 C 34/2003-599, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 10. srpna 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být dle jeho tvrzení porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva"), stejně tak jako právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud" či "soud prvního stupně") ze dne 5. února 2013 č. j. 4 C 34/2003-519 byla v projednávané věci ustanovena znalkyně z oboru mzdy k vyhotovení znaleckého posudku, za který ji následně usnesením okresního soudu ze dne 5. srpna 2013 č. j. 4 C 34/2003-599 byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 14 314 Kč. Proti tomuto usnesení o přiznání znalečného podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") shledáno částečně důvodným a dané znalkyni bylo znalečné za podaný znalecký posudek sníženo na konečnou částku 8 764 Kč. Krajský soud znalečné snížil na základě závěru, že odměna vyúčtovaná danou znalkyní za provedení znaleckého posudku neodpovídá povaze a rozsahu znaleckého úkonu a stupni odborné kvalifikace potřebné pro jeho vypracování. Naopak odvolací soud nepřisvědčil stěžovateli v části týkající se domnělého nedostatečného odůvodnění ani nutnosti posuzovat věcnou správnost znaleckého posudku. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu ústavní stížnost, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. ledna 2014 sp. zn. IV. ÚS 3603/13 odmítnuta s odůvodněním, že pokud odvolací soud v rámci poučení o možnosti opravného prostředku připustil potenciální přípustnost dovolání a stěžovatele tak řádně poučil o možnosti dalšího procesního postupu k ochraně jeho práv a stěžovatel tuto možnost nevyužil a dovolání nepodal, jedná se z hlediska Ústavního soudu o návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ihned po doručení usnesení Ústavního soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo odmítnuto jako nepřípustné vzhledem ke skutečnosti, že napadeným usnesením bylo rozhodováno o znalečném [§ 238 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013].

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v napadených rozhodnutích spatřuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti a porušení jeho základních práv a svobod, neboť se obecné soudy v předchozím řízení dopustily vážných procesních i právních pochybení. Předně stěžovatel namítá, že usnesení soudu prvního stupně, týkající se stanovení výše znalečného, je pro absenci jakéhokoliv odůvodnění fakticky nepřezkoumatelné. Ačkoliv si je vědom ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je stěžovatel toho názoru, že s poukazem na četnou předchozí judikaturu Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění jedním ze základních atributů spravedlivého procesu a dané ustanovení je nutno vykládat restriktivně a vždy podle okolností každého jednotlivého případu. Stěžejní námitku předkládané ústavní stížnosti, která směřuje na ryze právní posouzení okamžiku vzniku práva na odměnu za znalecký posudek, je námitka, že věcná správnost znaleckého posudku bezprostředně ovlivňuje jak výši odměny znalce, tak i samotný právní nárok na znalečné znalce nebo znalečného ústavu. Podle přesvědčení stěžovatele odvolací soud nemůže rezignovat na přezkoumání věcné správnosti znaleckého posudku, neboť by v takových případech docházelo k faktické "konzervaci" právního nároku znalce na znalečné, a to i v případech, kdy je znalcem podaný znalecký posudek zcela zjevně věcně nesprávný (jelikož je založen na nesprávných premisách, které nemají oporu ve skutkových zjištěních učiněných v rámci dokazování soudu prvního stupně). Podle stěžovatele tak z logiky věci musí být na věcnou správnost znaleckého posudku nahlíženo jako na součást znaleckého úkonu, kdy v případě věcné nesprávnosti dochází k nesplnění samotného soudem uloženého právního úkonu, pročež pak nelze dotyčnému znalci nárok na odměnu přiznat. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když odmítnutí stěžovatelova dovolání pro nepřípustnost následovalo o odmítnutí jeho předchozí ústavní stížnosti pro předčasnost. Dospěje-li Ústavní soud k závěru o předčasnosti původní ústavní stížnosti, nemůže následnou ústavní stížnost prohlásit za opožděnou. Takový postup by se rovnal odepírání spravedlnosti.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud nejprve považuje za žádoucí znovu připomenout jím konstantně a dlouhodobě zastávanou tezi, že není součástí soustavy obecných soudů a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky není oprávněn zasáhnout do rozhodování obecných soudů při každém jednotlivém porušení právního řádu. Nutnost kasačního zásahu je dána toliko v případech, kdy zároveň došlo k neoprávněnému porušení práv zaručených ústavním pořádkem. V souvislosti s předmětem ústavní stížnosti pak dodává, že vlastní rozhodování o znalečném a jeho výši přísluší výhradně soudům obecným (srov. např. bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3058/13, bod 21 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12 nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 2670/12, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), a ústavní přezkum v těchto případech pak spočívá pouze v dohlédnutí nad dodržením základních ústavních principů výkladu a aplikace práva.

7. V posuzovaném případě pak Ústavní soud dospěl k závěru, že k žádnému neoprávněnému zásahu do stěžovatelových základních práv nedošlo, neboť usnesení okresního i krajského soudu o přiznání znalečného za provedený znalecký úkon jsou rozhodnutími nemeritorní povahy. Samotným vydáním těchto usnesení stěžovatel ani nemohl být na svých ústavně zaručených právech (zejména v právu na soudní ochranu) dotčen. K tomu by mohlo dojít jedině rozhodnutím, kterým je stěžovateli stanovena určitá povinnost, neboť teprve takové rozhodnutí by mohlo být na újmu jeho práv [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269) nebo usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]. Lze tak uzavřít, že stěžovatel se pokouší prostřednictvím zpochybnění výše znalečného dosáhnout přezkoumání jednoho z důkazních prostředků. V tomto směru je tak návrh zjevně neopodstatněný, neboť mezi výši znalečného a průkaznost závěrů znaleckého posudku nelze klást rovnítko. Co se týče vlastního významu závěrů znaleckého posudku pro výsledek řízení, stěžovatel neučinil tuto skutečnost předmětem své stížnosti, přičemž Ústavní soud předesílá, že tak ani učinit nemohl. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nebyla způsobilá přivodit nezvratitelnou újmu na právech stěžovatele.

8. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru