Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2652/17 #1Usnesení ÚS ze dne 23.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Chomutov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Chomutov
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2652.17.1
Datum podání22.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 206


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2652/17 ze dne 23. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti K. H., zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem sídlem Školní 3315/42, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2017 č. j. 8 Tdo 162/2017-45, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2016 č. j. 5 To 42/2016-574 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. října 2015 č. j. 5 T 107/2011-543, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, obchodní společnosti PO.OB. - Sklolamináty - GFK s. r. o., sídlem Kokořínská 3573, Mělník a Jitky Mackové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody vůči poškozeným. Zároveň byl zproštěn obvinění z přečinu podvodu.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací shora uvedeným usnesením odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu zamítl.

3. Nejvyšší soud po meritorním projednání zamítl shora označeným usnesením dovolání stěžovatele.

II. Tvrzení stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

5. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že soudy porušily princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Má za to, že z provedených důkazů nelze dovodit, že se stěžovatel dopustil skutků, které jsou mu kladeny za vinu. Trestní postih i samotné trestní stíhání stěžovatele je dle něj v rozporu se zásadou ultima ratio, neboť vztahy mezi stěžovatelem a poškozenými byly ryze soukromoprávní a nebylo nutno užít prostředků trestního práva.

6. Soudy svévolně aplikovaly normy tzv. podústavního práva, vycházely při zjištění skutkového stavu toliko z nepřímých důkazů, které hodnotily svévolně, náležitě se nevypořádaly s právní argumentací stěžovatele v rámci jeho procesní obrany a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily.

7. Stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu, ze které plyne, že i při respektování práva soudu na provedení a volné hodnocení důkazů je třeba, aby dokazování proběhlo způsobem, který v trestním řízení povede k objektivnímu zjištění rozhodných skutečností, tj. soud provede v trestním řízení veškeré důkazy potřebné ke zjištění tohoto skutkového stavu a nevyhodnotí tyto důkazy "překvapivým" a "nepředvídatelným" způsobem.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje jednotlivé skutky, ve kterých je spatřován trestný čin zpronevěry, nabízí vlastní skutkové a právní závěry, ze kterých dovozuje svou nevinu a tvrdí, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zpochybňuje věrohodnost svědeckých výpovědí, ze kterých soudy vycházely, jakož i právní závěry soudů týkající se povahy poskytnuté zálohy na plnění ze smlouvy o dílo.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. K tvrzení stěžovatele, že na základě provedených důkazů nebylo možno dospět k závěru o jeho vině, je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Podle čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny jen soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy). Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].

12. Stěžovatel sice namítá právě extrémní rozpor mezi vykonanými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. právními závěry z nich plynoucími, ovšem nelze mu v tomto ohledu přisvědčit. Extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013, dostupné na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

13. Stěžovatel zpochybňoval věrohodnost několika svědků, jakož i právní kvalifikaci několika skutků jako přečin zpronevěry. Soudy se však s námitkami stěžovatele vypořádaly dostatečně, přičemž na jejich závěrech neshledává Ústavní soud pochybení a lze na ně pro stručnost odkázat (srov. s. 9 - 12 rozhodnutí odvolacího soudu, resp. bod 26 - 44 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jakkoli došlo k pochybení okresního soudu v právní kvalifikaci jednoho ze skutků, šlo o pochybení ve prospěch stěžovatele, neboť odvolací i dovolací soud přesvědčivě zdůvodňují, že bylo možno jeden ze skutků kvalifikovat jako podvod. S ohledem na absenci odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele však nebylo možno kvalifikaci skutku změnit. Vytýká-li stěžovatel soudům, že nesprávně považovaly nevrácenou zálohu na plnění ze smlouvy o dílo za věc cizí, nikoli za majetek zhotovitele, je nutno dodat, že s touto chybou se již vypořádal dovolací soud, který se s argumenty stěžovatele ztotožnil, upozornil však na skutečnost, že zhotovitelem díla byla právnická osoba, přičemž poskytnutou zálohu si přisvojil stěžovatel jako osoba fyzická (srov. bod 36 odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu).

14. Na základě shora vymezených limitů ústavního přezkumu nemůže Ústavní soud přisvědčit závěru, že by hodnocení důkazů a z nich plynoucí skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), že by skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahovou spojitost s provedenými důkazy, či že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, ani že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.

15. Je nutno též připomenout, jak ostatně učinil již Nejvyšší soud, že "zásadu in dubio pro reo nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu" [usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)].

16. Ústavní soud nemohl po zhodnocení argumentů stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.

17. Ústavní soud tak ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2017

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru