Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2652/10 #1Usnesení ÚS ze dne 21.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Přerov
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkmlčenlivost
opatření/pořádkové
Trestní řízení
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2652.10.1
Datum podání10.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 66, § 8 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2652/10 ze dne 21. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti H. K., právně zastoupené Mgr. Vladimírou Zubkovou, advokátkou se sídlem v Podolí 457, proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 3. 2010 č. j. 4 T 221/2008-1273 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 21. 6. 2010 č. j. 68 To 182/2010-1287, za účasti Okresního soudu v Přerově a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu bylo dne 10. 9. 2010 doručeno podání, v němž stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení článku 2 odst. 2, článku 2 odst. 3 a článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označená rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení.

Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a z přiložených listin, stěžovatelce byla při hlavním líčení u Okresního soudu v Přerově konaném v trestní věci proti obžalované JUDr. J. S. pod sp. zn. 4 T 221/2008 uložena pořádková pokuta ve výši 100,- Kč dle ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu z důvodů odmítnutí svědecké výpovědi. Následnou stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá aplikaci ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu nalézacím soudem, který se tím prý dopustil rozšiřujícího výkladu, jež je v rozporu s Listinou. Tvrdí, že k prolomení mlčenlivosti dle tohoto ustanovení nebyl důvod, neboť existuje dostatečně specifická právní úprava, která stanovuje zvláštní podmínky, za nichž může příslušný orgán (zde prezidium Exekutorské komory) zprostit exekutora či jeho pracovníka povinnosti mlčenlivosti. Dle jejího názoru si byl této skutečnosti vědom i soud, který Exekutorskou komoru požádal o zproštění povinnosti mlčenlivosti a předmětné ustanovení aplikoval až poté, co Exekutorská komora odmítla stěžovatelku povinnosti mlčenlivosti zprostit. Rozhodnutí Exekutorské komory by se tak stalo bezvýznamným, jelikož by vždy bylo zvratitelné zásahem soudce. Dále označuje postup nalézacího soudu jako váhavý a nejistý, což dovozuje z uložení pokuty ve výši 100,-Kč, přesto že tato mohla být mnohonásobně vyšší a pro stěžovatelku citelná. Takovýto postup označuje jako formální akt, jež měl vést k podání stížnosti a interpretaci tohoto ustanovení soudem vyšší instance, případně následně i Ústavním soudem.

Dále stěžovatelka uvádí, že z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá, že by bylo ustanovení § 8 odst. 5 tohoto zákona významově propojeno s ustanoveními upravujícími výslech svědka. Tuto problematiku upravují §§ 97 až 103 tr. řádu, které jsou ustanoveními speciálními ve vztahu k § 8 tr. řádu a jako taková mají při aplikaci přednost. Respektuje-li § 99 odst. 2 tr. řádu svědkovu povinnost mlčenlivosti, nelze ji prolomit postupem podle § 8 odst. 5 tr. řádu.

Z dikce § 8 odst. 5 stěžovatelka dále dovozuje, že oprávnění soudce udělit souhlas s vyžadováním informací je časově omezeno do podání obžaloby, neboť v řízení před soudem již nerozhoduje "soudce," ale pouze "samosoudce" nebo "předseda senátu."

II.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření v záhlaví uvedených soudů jako účastníků řízení k projednávanému návrhu.

Oba soudy ve svém vyjádření odkazují na odůvodnění svých rozhodnutí a považují ústavní stížnost za neopodstatněnou. Jelikož tato vyjádření neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovatelce zaslána k replice.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné opětovně připomenout, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení práv chráněných ústavním pořádkem. Úkolem Ústavního soudu je tedy ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli kontrola správnosti aplikace podústavního práva.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky o nesprávné aplikaci § 8 odst. 5 tr. řádu. Otázkou prolomení mlčenlivosti dle tohoto ustanovení se Ústavní soud již zabýval ve svém zamítavém nálezu sp. zn. I. ÚS 321/06 ze dne 18. 12. 2006 (nález č. 229, publikován ve svazku 43 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, str. 595). Pokud ustanovení zvláštního předpisu sice obsahuje určitou možnost zproštění mlčenlivosti, nikoliv však specificky ve vztahu k trestnímu řízení (tzn. nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat předmětné skutečnosti), je postup podle § 8 odst. 5 trestního řádu možný. Takováto situace nastává i v případě exekučního řádu, který možnost zproštění povinnosti mlčenlivosti upravuje v ust. § 31 odst. 2, jež se ovšem na trestní řízení výslovně nevztahuje (srov. také usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 744/06, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).

Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani v otázce vztahu ustanovení § 8 odst. 5 k úpravě dle § 97 až 103 tr. řádu. Ustanovení § 8 odst. 5 (původně odst. 4) bylo do trestního řádu doplněno v rámci rozsáhlé novelizace provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Tímto ustanovením měla být alespoň částečně řešena otázka tzv. státem uznané mlčenlivosti, která je jinak zcela nejednotná, obsažena ve více než 140 zákonech. Právě postup dle ust. 8 odst. 5 tr. řádu má situaci zpřehlednit. Má jím být vyplněna dřívější mezera v zákoně pro případ, že trestní řád ani zákon upravující zvláštní povinnost mlčenlivosti neobsahuje žádnou úpravu konkrétně vymezující podmínky pro sdělování údajů chráněných touto povinností mlčenlivosti pro účely trestního řízení. Za této situace je třeba na ust. § 8 odst. 5 tr. řádu hledět jako na úpravu speciální k obecným zásadám o výslechu svědka dle § 97 a násl. Postup dle § 8 odst. 5 tr. řádu je v uvedených případech formou zproštění mlčenlivosti, prolamující zákaz výslechu dle § 99 odst. 2 tr. řádu. Právě souhlas soudce zde má garantovat, aby k vyžadování utajovaných údajů, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, docházelo jen v případech výjimečných, z hlediska účelu trestního řízení nezbytných.

Ústavní soud nemůže souhlasit s názorem stěžovatelky, že souhlas soudce dle § 8 odst. 5 tr. řádu je možno získat a udělit jen v počátečních fázích trestního řízení. Logickým výkladem (argumentum a minori ad maius) je třeba dospět k závěru, že citovaný postup lze užít po celou dobu tr. řízení, tedy i po podání obžaloby v řízení před soudem, neboť potřeba vyžádání informací může vzniknout až v této fázi. Informace jsou vyžadovány pro trestní řízení, jehož legální definice v § 12 odst. 10 tr. ř. zahrnuje jakýkoli druh a jakoukoli část řízení podle trestního řádu.

Skutečnost, že obecný soud nejprve požádal prezidium Exekutorské komory ČR o zproštění stěžovatelky mlčenlivosti, a posléze postupoval podle § 8 odst. 5 tr. řádu, nelze považovat za zásah do práv stěžovatelky. Úvahy stěžovatelky o tom, jaký cíl sledoval obecný soud uložením nízké pokuty, jsou pouhou spekulací a Ústavní soud se jimi neměl důvod zabývat.

Vzhledem k tomu, že v napadených rozhodnutích nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatelky, je Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru