Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2651/10 #1Usnesení ÚS ze dne 21.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkvýkon rozhodnutí/náklady řízení
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2651.10.1
Datum podání10.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 51, § 88, § 87

330/2001 Sb., § 14, § 15


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2651/10 ze dne 21. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem v Praze 2, Botičská 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 6. 2010 č. j. 74 Nc 2119/2009-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 8. 9. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že porušuje čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip nediskriminace, resp. zásady rovného zacházení ve smyslu čl. 1 Listiny.

Jak patro z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byly zamítnuty námitky stěžovatele jako povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D.(dále jen "exekutor"), ze dne 30. 4. 2010 č. j. 067 Ex 202704/09-33. Tímto příkazem byla podle § 87 odst. 1 a 2 exekučního řádu určena odměna exekutora ve výši 3 000 Kč, hotové výdaje 3 500 Kč, náhrada podle § 14 a § 15 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve výši 200 Kč, daň z přidané hodnoty (DPH) ve výši 1 340 Kč a náklady právního zastoupení oprávněného (Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s.) ve výši 3 420 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že důvodem podání námitek proti uvedenému příkazu bylo to, že exekutor měl neoprávněně požadovat zaplacení částky ve výši 200 Kč z titulu náhrady za osobní doručení čtyř dopisů (§ 15 vyhlášky č. 330/2001 Sb.). Vycházel totiž z toho, že náhrada hotových výdajů účtovaná v paušální částce 3 500 Kč zahrnuje také poštovné za přepravu všech doručovaných písemností. Obvodní soud, jenž následoval vyjádření exekutora, ale konstatoval, že exekutor doručoval oprávněnému osobně a že mu tudíž nárok na úhradu za doručení písemností vznikl. Stěžovatel má za to, že osobní doručování oprávněnému je neospravedlnitelné. Poukazuje na skutečnost, že exekutor vymáhal dlužné jízdné pro oprávněného a že tento subjekt zastupoval jak v nalézacích, tak exekučních řízeních advokát JUDr. T. S. Šlo o tisíce exekučních případů, přičemž je nepochybné, že při doručování uvedenému advokátovi exekutorem docházelo ke sdružování zásilek. Pokud bylo za každé doručení účtováno 50 Kč, jedná se o vědomé zneužívání postavení exekutora jako veřejného činitele a obcházení ustanovení o náhradách za doručování, resp. o porušení zásady hospodárnosti řízení (příp. povinnosti hradit účelně vynaložené náklady). Protiústavnost lze přitom vyvozovat z toho, že exekutor zvolil rozdílný způsob doručování v případě stěžovatele a oprávněného. To sice může činit, musí pro to ovšem existovat ospravedlnitelné důvody. Tato podmínka však nebyla splněna, neboť exekutor tak činil proto, aby si zajistil větší "výnosnost", resp. si tak skrytě zvyšoval svoji odměnu. Dále stěžovatel namítá, že DPH měla být stanovena ve výši pouze 19 %, protože celá jistina, odměna oprávněného, jakož i náklady exekutora jím byly uhrazeny již v listopadu 29. 9. 2009. Exekutor však s vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce nedůvodně otálel půl roku a vydal ho až v roce 2010, kdy došlo ke zvýšení DPH na 20 %. Liknavost exekutora tak byla přenášena na stěžovatele k újmě jeho majetku.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obvodní soud posoudil otázku, zda exekutor stanovil náhrady nákladů exekuce ve "správné" výši. Přestože tedy v posuzované věci jde o náhradu nákladů řízení, kdy předmětem sporu je zjevně "bagatelní" částka 267 Kč, stěžovatel se domáhá věcného projednání ústavní stížnosti s poukazem na porušení procesních principů, zejména rovnosti a hospodárnosti. V této souvislosti je třeba poznamenat, že úlohou Ústavního soudu je řešit výlučně ústavněprávní otázky, a bylo by zásadně mylné chápat tento soud jako "náhradní" odvolací či dovolací orgán v systému obecné justice pro ty případy, kdy zákon podání toho kterého řádného či mimořádného opravného prostředku neumožňuje. Nerespektování zmíněné skutečnosti ze strany účastníků řízení vede k tomu, že Ústavní soud musí vyřizovat velké množství podání a tato pak odmítat pro zjevnou neopodstatněnost. Je snad zbytečné v této souvislosti upozorňovat, že kapacita Ústavního soudu je značně omezená, neboť soudců tohoto soudu je toliko 15 a tento počet není možné dále zvyšovat (řešením není ani navyšování stavu odborného personálu, zejména asistentů soudců, protože by pak de facto nešlo o rozhodování soudců, ale jejich aparátu). Je-li pak tímto způsobem Ústavní soud - v podstatě zbytečně - zatěžován, jen obtížně se může koncentrovat na skutečně závažné případy a dotčeným subjektům poskytovat řádnou, resp. včasnou ochranu.

V obecné rovině platí, že otázky nákladů řízení jsou "integrální součástí soudního řízení jako celku" (což ostatně plyne ze samotné podstaty věci, neboť každé řízení má svou ekonomickou stránku). To ve svém důsledku znamená, že obecné soudy mají povinnost v průběhu soudního řízení (a také po jeho skončení) tyto otázky v souladu s příslušnými procesními předpisy řešit. Jejich procesní postup přitom může mít v některých případech bezprostřední dopady v ústavněprávní oblasti, neboť zde existuje úzká souvislost mezi takovým postupem a právem na spravedlivý proces, resp. právem na přístup k soudu. Ovšem v případě náhrad nákladů řízení, kde rozhodují soudy až zpravidla po skončení řízení, jimi vydaná rozhodnutí (jako taková) ústavněprávní povahu nemají. Jedná se totiž o rozhodnutí o "běžných" právech a povinnostech fyzických či právnických osob (konkrétně o jejich finančních nárocích), a to podle norem tzv. jednoduchého práva, byť jsou tyto normy procesního charakteru. Navíc, jak v minulosti Ústavní soud konstatoval, ač jimi mohou být účastníci podstatně dotčeni, není možné tato rozhodnutí stavět na roveň rozhodnutím ve věci samé. To plyne z kvalitativní stránky daného rozhodování, jež má vedlejší, akcesorickou povahu (k rozhodování o věci samé). V procesní rovině se tato skutečnost projevuje tím, že na "řízení o nákladech řízení" dopadají jen některé z principů spravedlivého procesu (a ty často v modifikované podobě). Jde-li o samotná rozhodnutí, je nepochybné, že stejně jako jiná rozhodnutí musí splňovat základní požadavky, jež jsou vyvozovány z pravidel spravedlivého procesu. Na straně druhé při hodnocení případných vad je třeba zohlednit výše zmíněnou povahu těchto rozhodnutí s tím, že jen skutečně zcela zásadní pochybení mohou vést k porušení ústavnosti.

V jistém smyslu je jiná situace v případě rozhodování (rozhodnutí) obecných soudů v tzv. bagatelních věcech, kde naopak faktické dopady na osobu účastníka budou zpravidla zcela zanedbatelné. Zde se ochrana ústavních principů stává v podstatě jen symbolickou, bez valného praktického významu [např. spravedlivý proces, o který v těchto případech zpravidla jde, je jistě důležitou hodnotou sám o sobě, na straně druhé nelze zcela abstrahovat od skutečnosti, že současně (a především) jde o prostředek k dosažení určitého cíle, tj. rozhodnutí ve věci samé]. Zásah Ústavního soudu v takových případech dokonce může být, a to vzhledem k prodlužování řízení a vzniku dalších nákladů k tíži jeho účastníků, jež nakonec mohou být ve značné (až absurdní) disproporci k hodnotě předmětu řízení (nehledě na obtížně vyčíslitelné, ovšem nepochybně vysoké náklady, které vznikají státu v souvislosti s řízením před Ústavním soudem) - až kontraproduktivní. V této souvislosti nelze nezmínit, že v dané věci byla předmětem sporu (v nalézacím řízení) částka 408 Kč.

Vzhledem k tomu se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda stěžovatel dostatečně zdůvodnil, proč i přes skutečnost, že jde o náhradu nákladů řízení, nota bene v bagatelní výši, dosahuje jeho věc ústavněprávní kvality. Lze se ztotožnit se stěžovatelem do té míry, že postup exekutora, který účelově "využil" příslušné právní úpravy a vyúčtoval si 200 Kč za doručování oprávněnému, se může jevit minimálně jako neetický. Stejně tak není jistě správné, pokud exekutor stěžovatele zbytečně zatížil vyšší sazbou DPH, když nevydal neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce. Na straně druhé je třeba si uvědomit, že ústavní stížnost je prostředkem individuální ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod, přičemž Ústavní soud v řízení o tomto prostředku není v pozici orgánu, jemuž by náleželo v obecné rovině řešit společenské problémy. Byť má stěžovatel zřejmě za to, že jde o principiální záležitost, ve svém důsledku se zde jedná o zcela bagatelní částku, navíc, jak patrno z napadeného rozhodnutí, obvodní soud se námitkami stěžovatele zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal, přičemž Ústavní soud v jeho úvahách žádné vady, natož pak vady zásadní povahy, nezjistil.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru