Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2642/17 #1Usnesení ÚS ze dne 07.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 4
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /zákaz reformationis in peius
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
reformatio in peius
důkaz/volné hodnocení
Zavinění
soud/samosoudce
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2642.17.1
Datum podání21.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 262

40/2009 Sb., § 15, § 209


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2642/17 ze dne 7. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem, sídlem Dřevná 382/2, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2017 sp. zn. 7 Tdo 401/2017, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016 sp. zn. 8 To 431/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. 33 T 188/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za tento přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž jej uznal vinným Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 1 T 102/2013, mu uložil podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Dále mu podle § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let a šesti měsíců. Současně rozhodl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku o zrušení výroku o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu Praha-západ, včetně rozhodnutí navazujících.

3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu zrušil a nově stěžovatele uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Rozsudek městského soudu dále obsahuje shodný zrušovací výrok podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž tento skutek není vůbec trestným činem.

6. Městský soud podle stěžovatele nepřípustně upravil skutkovou větu výroku o vině, když dovodil v jeho jednání zavinění ve formě přímého úmyslu, aniž odůvodnil změnu z úmyslu nepřímého, který konstatoval obvodní soud. Touto "změnou formy zavinění" došlo ke zhoršení jeho postavení, k porušení zákazu reformationis in peius a k nerespektování zásady zachování totožnosti skutku.

7. Podle stěžovatele městský soud pochybil rovněž tím, že při třetím zrušení rozsudku obvodního soudu podle § 262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Stěžovatel v uvedeném postupu spatřuje snahu městského soudu za každou cenu jej odsoudit. Městský soud se nakonec spokojil toliko s opakovaným výslechem stěžovatele, který však nové skutečnosti nepřinesl.

8. Stěžovatel setrvává v názoru, že se soudy nevypořádaly dostatečně s návrhy na doplnění dokazování výslechy svědků Jana Šafránka a Miroslavy Hurtošové. Uvádí, že neexistují přímé ani nepřímé důkazy o jeho vině a rozhodnutí soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny.

9. Stěžovatel obsáhle argumentuje ve prospěch úsudku, že návrhy předmětných pojistných smluv vytvořil, avšak učinil tak - na základě pokynů nadřízeného Jana Šafránka a po zaučení Miroslavou Hurtošovou - v rámci finančních plánů, které byl povinen pro klienty vyhotovovat. Nevytvářel tedy fingované smlouvy, nýbrž v souladu se standardními postupy v bance prováděl modelování produktů a vytištěné návrhy vkládal do finančních plánů, které podepisoval jeho nadřízený Jan Šafránek. Stěžovatel uvádí, že kvůli své nepřítomnosti na části příslušného školení nevěděl o rozdílu mezi běžnými a zkrácenými verzemi pojistných smluv, kdy pouze prvně jmenované se posílaly do pojišťovny, zatímco zkrácené verze smluv měly být stornovány. Domníval se, že v případě nedoručení úplné smlouvy v listinné podobě se dokumentace zaslaná pojišťovně "stornuje sama", popřípadě pojišťovna přistoupí k ověření, z jakého důvodu neobdržela "originál smlouvy". V tomto přesvědčení jej utvrdila konzultace s Janem Šafránkem a Miroslavou Hurtošovou.

10. Dále stěžovatel tvrdí, že neměl přesné informace ohledně vzniku nároku na motivační bonus bez ohledu na nedoručení "originálu pojistné smlouvy" pojišťovně. Související údaje si stěžovatel sice mohl zjistit v informačním systému Cognos, avšak běžně jej nepoužíval a o dané funkcionalitě nevěděl. Bonusy byly na výplatní pásce uvedeny pouze souhrnně jako jedna částka, takže měl za to, že se odvíjí z prodeje dalších produktů (platebních karet a investic).

11. Stěžovatel polemizuje též se závěry soudů o způsobení škody nikoli nepatrné, neboť přetrvávají nejasnosti, zda vůbec škoda vznikla. O správnosti výpočtů banky i materiálů, o které se opírají, podle něj existují pochybnosti. Banka coby údajná poškozená se nepřipojila s návrhem na náhradu škody, ani nepodala občanskoprávní žalobu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

14. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

16. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

17. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

18. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

19. Ohledně stěžovatelovy výtky, že "změnou formy zavinění" z úmyslu nepřímého v rozsudku obvodního soudu na úmysl přímý v rozsudku městského soudu došlo ke zhoršení jeho postavení, k porušení zákazu reformationis in peius a nerespektování zásady zachování totožnosti skutku, se patří předeslat, že se Ústavní soud vyslovil proti příliš úzkému chápání těchto zásad [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 670/05 (N 88/41 SbNU 127) a nález ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. II. ÚS 544/05 (N 220/43 SbNU 437)].

20. Určující nicméně je, že lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že přes určitý deficit úvah o subjektivní stránce trestného činu z rozsudků obvodního soudu i městského soudu vyplývá závěr o úmyslu přímém, a tedy stěžovatelem oponovaná "změna formy zavinění" nenastala.

21. Stěžovatel dále uplatnil výhrady k postupu, kdy při zrušení v pořadí třetího zprošťujícího rozsudku obvodního soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí [§ 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu a § 259 odst. 1 tr. řádu] městský soud podle § 262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Aniž by Ústavní soud vstupoval do diskuze, zda je v tzv. podústavní rovině správnější hodnocení důkazů přijaté obvodním soudem či soudem městským a nakolik obvodní soud respektoval závazné pokyny městského soudu, lze konstatovat, že námitka porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny není důvodná.

22. Stěžovatel namítá, že městský soud se nakonec spokojil toliko s jeho opakovaným výslechem, který nové skutečnosti nepřinesl. Tím však nedoceňuje, že § 262 tr. řádu je nutno vykládat v souvislosti s § 259 odst. 5 písm. a) tr. řádu, podle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. V důsledku řečeného městský soud přistoupil opakovaně ke zrušení rozsudku obvodního soudu, byť byly možnosti doplnění dokazování omezené.

23. Další stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

24. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že tento problém v předmětném trestním řízení vyvstal.

25. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.

26. Soudy v opakovaných hlavních líčeních prováděly obsáhlé dokazování, zčásti vyhověly návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, některým jeho návrhům však nevyhověly. Konkrétně šlo o návrhy na opakované výslechy svědků Jana Šafránka a Miroslavy Hurtošové, které shledaly nadbytečnými, protože oba tito svědci už byli před soudem vyslechnuti. Uvedený postup soudy ústavněprávně udržitelným způsobem odůvodnily.

27. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Takový exces v projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal.

28. Soudy považovaly za "vcelku nesmyslné", kdyby zaměstnavatel alespoň v hrubých rysech neinformoval o motivačním bonusu a jeho podmínkách pracovníky, k povzbuzení jejichž aktivity tento bonus sloužil. Městský soud zdůraznil, že finanční plány nejsou pojistnými smlouvami a stěžovatel neměl důvod právě tyto pojistné smlouvy vytvářet, neboť věděl, že Martin Mayer ani Vojtěch Binka nemají o uzavření pojistných smluv zájem. Soudy poukázaly na životní situaci těchto svědků, jejich vztah ke stěžovateli i případné důvody uzavírání pojistné smlouvy. Dále zjistily, že absolvoval příslušné školení, byl poučen nadřízeným (srov. např. výpověď svědka Jana Šafránka), systém vkládání smluv a celý postup byl poměrně jednoduchý a obviněnému musel být znám, navíc pracovníci dostali telefonický kontakt na člověka, na kterého se mají v případě pochybností obrátit (srov. např. výpověď svědků Lukáše Strnada, Anety Caldové, Petry Neugebauerové). Stěžovatel mohl snadno zjistit či ověřit i postup po nepodepsání vložené smlouvy klientem, i kdyby skutečně tento postup neznal. Soudy zmínily např. výpověď svědkyně Lenky Novákové z obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., která se stěžovatelem v této záležitosti telefonovala, přičemž jí slíbil, že smlouvy v listinné ("papírové") podobě dodá.

29. Dlužno zmínit, že Nejvyšší soud jen pro ilustraci připomenul, že podle zprávy obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s. stěžovatel postupoval podobným způsobem i v dalších případech, pročež poškozená navrhovala "rozšíření obžaloby".

30. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.

31. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.

32. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů městského soudu soudem dovolacím za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).

33. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci.".

34. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

35. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru