Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 264/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na plnění
mandátní smlouva
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.264.15.1
Datum podání27.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 264/15 ze dne 14. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1. Nguyen Truong Son a 2. Nguyen Thi Thu Ha, obou zastoupených JUDr. Vladimírem Gelbičem, advokátem se sídlem Jugoslávská 659/11, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013 č. j. 64 Co 510/2012-303 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2014 č. j. 32 Cdo 1841/2014-320, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 27. 1. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 9. 2012 č. j. 5 C 145/2009-260 byla zamítnuta žaloba žalobkyně REALITY BYTY Hrubý s. r. o. na zaplacení 135 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyni bylo uloženo zaplatit stěžovatelům jako žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 54 072 Kč.

3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání žalobkyně změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 135 000 Kč s příslušenstvím, jakož i náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 191 679 Kč. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), přičemž stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8 228 Kč.

II.

Argumentace stěžovatelů

4. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že jsou cizinci, v České republice se usadili za účelem podnikání a investovali své finanční prostředky do větší nemovitosti, přičemž čekávali, že jim bude poskytnuta stejná ochrana vlastnictví jako českým občanům. V průběhu řízení však nabyli dojmu, že není dodržena zásada spravedlivého procesu a rovnosti účastníků řízení a jejich vlastnické právo není chráněno, ale poškozeno.

5. V návaznosti na to argumentovali tím, že jimi složená záloha ve výši 3 120 000 Kč a úhrada v celkové výši 165 000 Kč byla "bagatelizována", údajná mandátní smlouva, jejíž existence nebyla prokázána, byla odvolacím soudem "změněna" na smlouvu příkazní, aniž bylo přihlédnuto k dohodám ad hoc, které řešily otázku náhrad ke konkrétnímu bytu, uhrazená částka 165 000 Kč nebyla započítána proti nároku žalobkyně, mimo hodnocení soudu pak zůstala skutečnost, že uplatnění nároku předcházela snaha žalobce o likvidaci všech účetních dokladů, které dokumentovaly stav plnění k jednotlivým závazkům stěžovatelů.

6. Současně stěžovatelé poukázali na to, že jim byla k plnění poměrně vysoké částky soudem poskytnuta lhůta pouhých 3 dnů, upozornili také na délku daného řízení (kdy odvolací soud rozhodl až po 7 letech od podání žaloby) s tím, že se jedná o závažné pochybení, které činí proces jako celek nespravedlivým, a vyjádřili nespokojenost se stanoviskem Nejvyššího soudu, jenž se prý nijak nevyjádřil k námitce, že dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

9. Brojí-li stěžovatelé proti usnesení dovolacího soudu s tím, že se v něm Nejvyšší soud nijak nevyjádřil k námitce, že rozsudek městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud se, jak patrno z odůvodnění tohoto usnesení, (nejprve) zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., přičemž se vyjádřil k jednotlivým námitkám, které stěžovatelé v dovolání uplatnili, a vysvětlil, proč nejsou z hlediska přípustného dovolacího důvodu relevantní (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nebo přiléhavé, resp. proč z hlediska svého obsahu nesplňují zákonem stanovené podmínky (§ 241a odst. 3 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé žádné konkrétní výhrady vůči předmětným úvahám dovolacího soudu nevznesly, nezbývá Ústavnímu soudu, než z nich vycházet s tím závěrem, že pokud se Nejvyšší soud nemohl otázkou nesprávného právního posouzení věcně zabývat, bylo tomu tak z důvodů ležících na straně samotných stěžovatelů.

10. Je-li namítána nepřiměřená délka řízení, nejde o vadu, která by mohla být - bez dalšího - důvodem pro zrušení napadených soudních rozhodnutí, jak stěžovatelé požadují, neboť je evidentní, že tímto způsobem ji napravit nelze. Stěžovatelé namítají rovněž, že odvolací soud stanovil krátkou lhůtu ke splnění jejich povinnosti, třídenní lhůta je však dána zákonem coby pravidlo a určení lhůty delší je třeba chápat jako výjimku z pravidla, pro jejíž použití musí existovat závažné důvody. Stěžovatelé sice tvrdí, že jde o "poměrně vysokou částku", absolutní výše finančního plnění však ve vztahu k existenci takového důvodu sama o sobě dostatečnou vypovídací schopnost nemá.

11. Další námitky stěžovatelů, jež směřují proti rozsudku městského soudu, jsou pojaty velmi obecně, takže není zcela zřejmé, jakých konkrétních pochybení se uvedený soud měl dopustit. Stěžovatelé v prvé řadě nesouhlasí s uvedeným soudem, jenž dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že mezi stranami sporu byla uzavřena ať již mandátní, či příkazní smlouva, jakož i (zřejmě) s tím, že ji kvalifikoval jako smlouvu příkazní. Ovšem to, že došlo k uzavření smlouvy (jak žalobkyně tvrdila), městský soud opřel o konkrétní skutková zjištění tak, jak plynou z odůvodnění jeho rozsudku, stejně tak je z něho patrno, z jakého důvodu danou smlouvu nemohl po právní stránce považovat za smlouvu mandátní, ale příkazní. V souvislosti s tím se městský soud vyjádřil i k argumentaci stěžovatelů, že docházelo k uzavírání jednotlivých smluv o spolupráci či zprostředkování, když konstatoval, že jejich existence závěru o uzavření příkazní smlouvy neodporuje (a zdůvodnil, proč tomu tak má být). Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli taktéž, že jimi zaplacená (a žalobkyní nevyúčtovaná) částka 165 000 Kč nebyla započtena proti nároku žalobkyně. Ovšem i touto otázkou se městský soud zabýval a (na základě vyúčtování ze dne 17. 1. 2006) uzavřel, že tato částka byla vyplacena v souvislosti s konkrétními byty, a tudíž se o žádnou "započitatelnou" pohledávku nejedná.

12. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu že jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. S ohledem na to nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Aby Ústavní soud nebyl stavěn do zmíněné pozice "superrevizní" instance, je nezbytné, aby stěžovatelé v ústavní stížnosti dostatečně specifikovali vady, jimiž mělo být stiženo napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci či řízení, které jeho vydání předcházelo, a to (navíc) takovým způsobem, aby byla zřejmá alespoň nějaká souvislost mezi nimi a ústavně zaručenými základními právy či svobodami, jichž se dovolávají. Pakliže v souzené věci stěžovatelé vyslovují pouze svůj nesouhlas se skutkovými a právními závěry městského soudu, aniž by bylo zřejmé, z jakého důvodu tyto mají být vadné, natožpak proč tomu má být z hlediska ústavnosti, nelze než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněný návrh.

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru