Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2638/16 #1Usnesení ÚS ze dne 01.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
MINISTERSTVO / MINISTR - práce a sociálních věcí - Česká republika
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksprávní orgán
Obnova řízení
správní rozhodnutí
hmotné zabezpečení
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.2638.16.1
Datum podání08.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 114 odst.1, § 65, § 46 odst.1 písm.d, § 82, § 94


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2638/16 ze dne 1. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. června 2016 č. j. 2 Ads 107/2016 - 49, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 30, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 24. 3. 2016 č. j. 20 Ad 65/2014-31 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") odmítl návrh stěžovatelky jako žalobkyně na obnovu řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 20 Ad 65/2014, které bylo skončeno rozsudkem ze dne 7. 10. 2015 č. j. 20 Ad 65/2014-51; tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 14. 8. 2014 sp. zn. SZ/1663/2013/S-MSK, č. j. MPSV-UM/11670/14/4S-MSK. Vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Ostravě ze dne 12. 6. 2014 č. j. 357412/2014/001, jímž nebyla stěžovatelce přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi - příspěvek na živobytí. Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností.

3. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016 č. j. 2 Ads 107/2016 - 49 byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta (výrok I.), dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.) a že vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (výrok III.).

4. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na § 114 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), podle kterého je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku vydanému buď v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu, nebo ve věcech politických stran a politických hnutí. Z citovaného ustanovení a contrario Nejvyšší správní soud dovodil, že návrh na obnovu řízení v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. není přípustný; takový návrh soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelkou tvrzené důvody ohledně skutkového stavu i právního posouzení věci, které uplatnila v žalobě a v kasační stížnosti, jsou proto z hlediska posouzení přípustnosti jejího návrhu na obnovu řízení zcela irelevantní. Krajský soud podle Nejvyššího správního soudu postupoval v souladu s dikcí zákona, pokud návrh na obnovu řízení odmítl, jeho rozhodnutí je přitom přezkoumatelné, neboť v něm srozumitelně uvedl důvody, které jej k tomuto rozhodnutí vedly. Krajský soud rovněž podle Nejvyššího správního soudu nepochybil, když stěžovatelce, s přihlédnutím k výše uvedenému, neustanovil zástupce z řad advokátů pro řízení o návrhu zjevně bezúspěšném. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná, a v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.

II. Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že nevidí důvod, proč by také v případech správních řízení nebyla možnost obnovy řízení obecně připuštěna, zvláště jde-li o tak zásadní otázku, jako v případě stěžovatelky, kde se rozhoduje o poskytnutí dávky v hmotné nouzi. V řízení o přiznání dávky v hmotné nouzi se téměř vždy rozhoduje o takových právech účastníka řízení, které jsou životně významné a nepřiznání takové dávky může vést v některých případech až k tomu, že se taková osoba ocitne bez prostředků, v konečném důsledku může přijít o možnost jakéhokoliv bydlení a zůstat zcela na okraji společnosti. Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že pokud se v řízení o poskytnutí dávky v hmotné nouzi objeví nové skutečnosti, které mohou mít vliv na výsledek původního řízení, má být připuštěna možnost obnovy řízení. Pokud ust. § 114 odst. 1 s. ř. s. možnost obnovy řízení zužuje na taxativně vyjmenované případy, aniž by do těchto případů byla zákonodárcem připuštěna možnost obnovy řízení o nárocích účastníků v hmotné nouzi, považuje stěžovatelka takové ustanovení zákona, které je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, za "nepřípustné".

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

9. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů tzv. podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).

10. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a namítá, že nevidí důvod, proč by také v případech správních řízení, nebyla možnost obnovy řízení obecně připuštěna, zvláště jde-li o zásadní otázku, jakou je rozhodování o poskytnutí dávky v hmotné nouzi.

12. V souzené věci se Nejvyšší správní soud ztotožnil s krajským soudem, že návrh na obnovu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. není přípustný.

13. Návrh na obnovu řízení proti rozsudku vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je nepřípustný (§ 114 odst. 1 s. ř. s. a contrario). Obnova řízení je podle § 114 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s. přípustná pouze proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu (§ 82 a násl. s. ř. s.) a ve věcech politických stran a politických hnutí (§ 94 a násl. s. ř. s.). Proto bylo třeba návrh na obnovu řízení proti rozsudku o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (shodný výklad je zastáván v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 3 As 4/2005), když v projednávané věci nešlo o žádný z případů taxativně uvedených v § 114 odst. 1 s. ř. s.

14. Závěr Nejvyššího správního soudu, stejně jako krajského soudu, že návrh na obnovu řízení v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. není přípustný, byl řádně odůvodněn. Důvodům, které vedly k odmítnutí návrhu na obnovu řízení, není možno nic vytknout. Nejvyšší správní soud i krajský soud náležitě interpretovaly a aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, svůj postup ve svých rozhodnutích odůvodnily zcela logicky a srozumitelně. Ustanovení § 114 s. ř. s. je jasné a bezrozporné a nedovoluje tudíž jiný výklad (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 3001/07 a ze dne 10. 5. 2010 sp. zn. IV. ÚS 680/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

15. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru