Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2638/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Nymburk
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
Náklady řízení
pozemek
Bezdůvodné obohacení
žaloba/na plnění
Cena
legitimace/pasivní
legitimace/věcná
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2638.10.1
Datum podání09.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451, § 671

99/1963 Sb., § 224 odst.2, § 142 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2638/10 ze dne 20. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupené Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem Křemencova 1, Praha 1, proti výrokům II a III rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 2010 č. j. 28 Cdo 1568/2010-1353, výrokům II, III a VI rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2009 č. j. 28 Co 446/2008-1285 a proti výrokům II a III rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 29. února 2008 č. j. 7 C 1377/92-1218, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2010, po výzvách Ústavního soudu k odstranění vad podání doplněné dne 20. 12. 2010, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí v rozsahu vyznačených výroků a tvrdí, že jimi byla porušena základní práva a svobody ve smyslu článku 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka ve změně právního názoru odvolacího soudu, který zaujal ve svém dřívějším (zrušujícím) usnesení ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. 28 Co 126, 127/2006 ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace žalované společnosti UNICA TECHNOLOGIES akciová společnost (dále jen "žalovaná"), neboť v rozsudku ze dne 5. 2. 2009 č. j. 28 Co 446/2008-1285 již odvolací soud dovodil, že nárok stěžovatelky je důvodný až od 1. 10. 1993, kdy žalovaná začala pozemky sama užívat. Soudy obou stupňů prý také věc nesprávně právně posoudily, neboť místo "obvyklé ceny nájmu" zjišťovaly "obecnou cenu nájmu", kterou vymezily jako "cenu obvyklou v daném místě a čase" což prý vyloučilo srovnání konkrétních pozemků mimo lokalitu Lysá nad Labem.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Nymburku rozsudkem ze dne 29. 2. 2008 č. j. 7 C 1377/92-1218 rozhodl o žalobě stěžovatelky proti žalované o zaplacení částky 12 110 820,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání konkrétních pozemků v jejím vlastnictví tak, že ve výroku I uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 1 155 568,- Kč s příslušným úrokem z prodlení, ve výroku II žalobu ohledně zaplacení částky 10 955 252,- Kč a příslušné úroky z prodlení zamítl a ve výrocích pod body III až V rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně shrnul, že v předmětné věci došlo ke spojení tří věcí se stejným okruhem účastníků řízení vedených týmž soudem, v nichž se stěžovatelka domáhá vydání bezdůvodného obohacení ze shodného důvodu za různá časová období. Soud prvního stupně po zrušení původního rozsudku doplnil dokazování ve smyslu pokynů odvolacího soudu (např. nový znalecký posudek, resp. revizní znalecký posudek, zpráva Městského úřadu v Lysé nad Labem). Znalec ve znaleckém posudku na stanovení výše bezdůvodného obohacení, resp. náhrady škody vycházel z cen oceňovaných pozemků v kombinaci s úrokovou mírou, aby tak mohl stanovit tržní cenu nájmu těchto pozemků. Celkové obvyklé nájemné stanovil pak na částku 1 215 233,- Kč.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2009 č. j. 28 Co 446/2008-1285 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl o další částku 68 746,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I). Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok II). V napadených výrocích III a VI rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím.

Odvolací soud přisvědčil námitce žalované obchodní společnosti, že není právním nástupcem původně žalovaného Výzkumného ústavu mechanizace Praha, s. p., proto předmětné pozemky ve vlastnictví stěžovatelky fakticky užívala až od 1. 10. 1993, kdy se na základě kupní smlouvy stala vlastnicí sousedících pozemků a začala (neoprávněně) užívat i tzv. připlocené pozemky stěžovatelky. Proto byla žaloba zamítnuta za období od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1993.

Ohledně nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž stanovil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků jako poměr cca 90% : 10% ve prospěch úspěšnosti žalované. Protože stěžovatelka byla osvobozena od placení soudních poplatků, nebyla jí uložena povinnost zaplatit vzniklé náklady státu.

Stěžovatelka dovoláním napadla výroky odvolacího soudu pod body I a II, přičemž jako vadu řízení, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považovala odlišná stanoviska odvolacího soudu k téže právní otázce; nesprávné právní posouzení věci pak spatřovala v absenci aplikace ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., jakož i zjišťování obecné ceny nájmu místo obvyklé ceny nájmu (§ 671 odst. 1 občanského zákoníku).

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 6. 2010 č. j. 28 Cdo 1568/2010-1353 odmítl dovolání žalované (výrok I), odmítl také dovolání stěžovatelky v části, v níž byl napaden výrok I odvolacího soudu ze dne 5. 2. 2009, jímž bylo rozhodnuto o náhradě škody ve výši 834,- Kč s příslušenstvím a v části, v níž byl napaden výrok II tohoto rozsudku, jímž byl v částce 7 826 656,20 Kč s příslušenstvím potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II). Pod bodem III výroku zamítl dovolání stěžovatelky proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl v částce 3 128 595,80 Kč s příslušenstvím potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a konečně pod bodem IV výroku zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I vyjma částky 834,- Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích III - VI a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Jako důvodnou shledal dovolací soud toliko námitku stěžovatelky, zpochybňující závěr odvolacího soudu, že žalovaná není právním nástupcem původního žalovaného státního podniku, a proto že na ni nepřešla povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemků do 1. 10. 1993. Protože posouzení právního nástupnictví žalované, provedené odvolacím soudem, nepokládal dovolací soud za správné, vyhověl zčásti dovolání stěžovatelky: Výrok I a nákladové výroky III až VI rozsudku odvolacího soudu byly dovolacím soudem zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu stěžovatelkou označených výroků z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv. Jako již v dřívějších svých rozhodnutích, tak i tentokrát připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).

V projednávané věci neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů žádné ústavněprávní závady, které by měly vést ke kasaci napadených rozhodnutí.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje shodně jako v dovolání, přičemž zcela opomíjí, že dovolací soud se jejími námitkami ve svém rozhodnutí podrobně zabýval a řádně se s nimi vypořádal, ať již jde o námitku údajně nesprávného právního posouzení věci v otázce "obecné ceny nájmu" resp. "obvyklého nájemného" pozemků či údajného vlivu změny stanoviska odvolacího soudu v otázce pasivní věcné legitimace žalované.

Ústavní soud zdůrazňuje, že do interpretace a aplikace jednoduchého práva obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně dovození odpovídajících právních názorů - jsou autonomní záležitostí obecných soudů. Ústavní soud by mohl do nezávislosti soudů zasáhnout pouze v případě, kdyby závěry soudů vybočovaly z mezí ústavnosti, což se v projednávaném případě nestalo.

V ustanovení § 671 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je sice ohledně nájmu pozemku používán pojem "obvyklé nájemné", avšak tento pojem není v rozporu s pojmem "obecná cena", neboť oba tyto pojmy jsou v daných souvislostech chápány jako synonyma, tedy nejsou ve svém obsahu rozporné. Jak zdůraznil dovolací soud ve svém rozsudku, podstatné je vymezení kritérií, jejichž pomocí je možné takovou cenu nájmu pozemku stanovit. Pokud ji obecný soud vymezil jako cenu, za niž by bylo možné konkrétní pozemek v daném místě a čase pronajmout, nelze takový právní názor označit za nesprávný či nesouladný s platnou judikaturou obecných soudů či soudu dovolacího. Při určení ceny nájmu pozemku není potřebné porovnat ceny pozemků podle shodných či obdobných kritérií v rámci celé České republiky, ale toliko v dané lokalitě v konkrétním čase. Tento názor ostatně logicky a srozumitelně vyložil ve svém rozhodnutí i odvolací soud, pokud zdůraznil, že obecná (nyní obvyklá) cena nájmu nemovitosti se vždy stanoví ve vztahu k lokalitě, v níž se předmětná nemovitost nachází, protože se vychází z možností nabídky a poptávky po takové nemovitosti v dané lokalitě.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla (mimo jiné) výroky pod body II a III rozsudku dovolacího soudu, aniž nad rámec výše uvedeného blíže rozvedla, z jakých důvodů dovozuje jejich protiústavnost. Ústavní soud tak nemá možnost se případnou argumentací stěžovatelky podrobněji zabývat, neboť důvody, pro které považuje stěžovatelka část výroku pod bodem II rozsudku dovolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě škody ve výši 834,- Kč s příslušenstvím za protiústavní, zcela chybí a ve zbývající části, jak již bylo uvedeno výše, jde jen (o stručné) opakování námitek uplatněných v dovolání, bez další ústavně právní argumentace.

Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti rozsudku dovolacího soudu (v rozsahu výroků II a III) shledal jako zjevně neopodstatněnou.

Pokud je ústavní stížností napadán rozsudek odvolacího soudu pod bodem II výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, jde v této části o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť tímto výrokem byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1 155 568,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka proto nemohla být tímto výrokem rozhodnutí orgánu veřejné moci dotčena na svých bezprostředních právech.

V případě potvrzujícího zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně (pod bodem II), posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a to s ohledem na důvody vyložené výše.

Poněkud jiná je procesní situace v případě ústavní stížností napadených výroků pod body III a VI rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 č. j. 28 Co 446/2008-1285, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím. Jak bylo zjištěno z rozsudku dovolacího soudu ze dne 15. 6. 2010 č. j. 28 Cdo 1568/2010-1353, rozsudek odvolacího soudu byl v nákladových výrocích III až VI zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Proto je ústavní stížnost napadající zrušené a tedy již neexistující výroky v této části nepřípustná.

Nepřípustná je ústavní stížnost i v části, kterou stěžovatelka napadá výrok II a III rozsudku soudu prvního stupně; zčásti proto, že i v tomto případě jde o náhradově nákladový výrok později zrušený dovolacím soudem (jako výrok pod bodem III rozsudku odvolacího soudu), zčásti z toho důvodu, že se v případě rozsudku soudu prvního stupně nejedná o poslední procesní prostředek k ochraně práva, jak to má na mysli ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími v rozsahu výše označených výroků došlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky, proto ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ve zbytku podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru