Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2633/16 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 7
POLICIE - Obvodní oddělení policie Praha I, Vnější služby - Místní oddělení Holešovice
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkmlčenlivost
opatření/pořádkové
svědek/výpověď
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2633.16.1
Datum podání08.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/2006 Sb., § 100

141/1961 Sb., § 8 odst.5, § 66, § 100, § 97


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2633/16 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Bc. Kláry Kořenkové a 2. Bc. Terezy Formanové, obou zastoupených Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 1319/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. června 2016 č. j. 44 Nt 1817/2016-29 a usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Vnější služby, Místního oddělení Holešovice ze dne 11. května 2016 č. j. KRPA-27404-44/TČ-2016-001120 a KRPA-27404-45/TČ-2016-001120, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Vnější služby, Místního oddělení Holešovice, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo dle jejich tvrzení porušeno jejich ústavně zaručené právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Vnější služby, Místního oddělení Holešovice (dále jen "policejní orgán") ve věci, v níž byla napadená rozhodnutí vydána, vyplývá, že policejní orgán uložil výše uvedenými rozhodnutími každé ze stěžovatelek pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč, neboť i přes zákonnou povinnost odmítly jako svědkyně ve věci vypovídat. Stěžovatelky jsou sociální pracovnice společnosti In Iustitia, o. p. s. V dané trestní věci bylo prováděno šetření incidentu, při němž byla svým partnerem před budovou Armády spásy napadena jedna klientka sociálních služeb. Stěžovatelky se shodou okolností staly svědkyněmi. Obě byly předvolány na 9. 3. 2016 k podání vysvětlení, k němuž se dostavily v přítomnosti advokátky a k věci odmítly vypovídat, neboť se cítily vázány mlčenlivostí vůči klientům uvedené společnosti, ke kterým patřila též napadená žena. Dne 11. 5. 2016 se stěžovatelky dostavily k dalšímu výslechu opět v přítomnosti advokátky. Dle policejního orgánu měl být předmětem jejich výslechu popis vyšetřované události, proto podle jeho názoru stěžovatelky neměly právo odmítnout výpověď o samotném napadení, nýbrž pouze o osobě napadené klientky. S tímto názorem policejního orgánu stěžovatelky nesouhlasily a výpověď opět odmítly i přes poučení o možnosti uložení pořádkové pokuty. Z toho důvodu jim policejní orgán napadenými usneseními uložil pokutu v uvedené výši.

3. Proti těmto usnesením podaly stěžovatelky stížnost, kterou Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") zamítl. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelky měly být vyslechnuty k události, kterou viděly a vnímaly, a to jako svědkyně napadení poškozené. Stěžovatelky dle soudu upozornily na svou povinnost mlčenlivosti a nedaly policejnímu orgánu možnost, aby jim kladl otázky týkající se pouze samotného skutku. Dle soudu jim tak byly pokuty uloženy v souladu s ustanoveními trestního řádu poté, co na tuto možnost byly předem upozorněny. Bylo tak zřejmé, že vyslýchající je nechtěl vyslýchat k údajům o osobách, kterým poskytovaly sociální služby. Kdyby tomu tak bylo, byla by taková otázka poznamenána ve spise a v takovém případě by se mohly stěžovatelky dovolávat své zákonné povinnosti mlčenlivosti.

II.

Argumentace stěžovatelek

4. Stěžovatelky tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nepřihlédly dostatečně k jejich povinnosti mlčenlivosti zakotvené v § 100 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálních službách"). Podle ní jsou zaměstnanci poskytovatelů sociálních služeb povinni zachovávat mlčenlivost o údajích týkajících se osob, kterým jsou poskytovány sociální služby nebo příspěvek, které se při své činnosti dozvědí. K prolomení této mlčenlivosti může dojít na základě přání osoby, jejíž údaje jsou jejím předmětem, anebo s předchozím souhlasem soudce podle § 8 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Tento názor vyplývá i z metodiky Ministerstva práce a sociálních věcí a stanoviska Nejvyššího soudu. Podání vysvětlení pak nesmí orgán činný v trestním řízení žádat od toho, kdo je takovou mlčenlivostí vázán. V daném případě stěžovatelky předpokládaly, že nepodáním vysvětlení postupují podle uvedených předpisů.

5. Policejní orgán jim však dal na výběr mezi zachováním zákonem stanovené mlčenlivosti a omezením vlastnického práva uložením pořádkové pokuty. Takový postup je dle stěžovatelek v rozporu s Listinou i trestním řádem. Především policejní orgán nepostupoval v souladu se zásadou přiměřenosti, neboť sledovaného účelu mohl dosáhnout jiným, k právům stěžovatelek šetrnějším způsobem. Zbytečnost dané situace je navíc podtržena skutečností, že orgány činné v trestním řízení neměly souhlas poškozené k zahájení trestního stíhání podle § 163 trestního řádu. Tím, že policejní orgán nevyužil mírnějšího postupu, spočívajícího ve zbavení stěžovatelek jejich povinnosti mlčenlivosti soudem, a uložil jim namísto toho pořádkovou pokutu za to, že důsledně hájily zájmy svých klientů, porušil právo stěžovatelek na ochranu vlastnictví.

6. Stěžovatelky se dále ohrazují proti odůvodnění napadených rozhodnutí. Za nepravdivé označují tvrzení, že by odmítly podat vysvětlení "bez dostatečné omluvy". Zároveň považují za mylný názor policejního orgánu, že jejich mlčenlivost se nevztahovala k průběhu útoku na klientku sociálních služeb. Policejní orgán příliš restriktivně vykládá zákonný pojem "údaj", jestliže za něj považuje pouze identifikační údaje. Dle stěžovatelek je však nutné vykládat zákon šířeji, aby byl zachován smysl zákonné mlčenlivosti. Podstatné jsou všechny údaje, jejichž sdělením hrozí klientovi způsobení jakékoliv újmy. Údaje spojené s průběhem útoku jsou pak úzce spjaty s osobou napadené klientky. Výkladem policejního orgánu se tak stěžovatelky dostaly do situace, v níž nemohly vědět, která z hypotetických otázek by mohla ohrozit jejich povinnost mlčenlivosti. Tato skutečnost je pak ztížena tím, že po položení konkrétní otázky by se již stěžovatelky nemohly poradit s přítomnou advokátkou. Celá situace je o to víc zarážející, že policejní orgán měl možnost zbavit stěžovatelky povinnosti mlčenlivosti prostřednictvím soudního rozhodnutí.

7. Za nepřípustné pak stěžovatelky považují i závěry obvodního soudu. Zcela absurdní dle stěžovatelek je tvrzení, že měly znemožnit zahájení výslechu, když výslech zahajuje, provádí i ukončuje policejní orgán. Z úředních záznamů je zřejmé, že po upozornění na povinnost mlčenlivosti již policejní orgán nepoložil stěžovatelkám žádnou otázku, což nelze přičítat za vinu stěžovatelkám. Policejnímu orgánu v pokládání otázek nic nebránilo a sám pochybil, když žádnou otázku nevznesl. Stěžovatelkám je tak ze strany obvodního soudu fakticky vyčítáno, že upozornily policejní orgán na svou povinnost mlčenlivosti, které zatím nebyly zbaveny. Sdělit takové upozornění bylo však povinností stěžovatelek. Policejní orgán se v očích stěžovatelek s tímto upozorněním spokojil a výslech nepokračoval. Pokud se však domníval, že stěžovatelky v dané věci povinnost mlčenlivosti nemají, bylo jeho povinností ve výslechu pokračovat položením konkrétních otázek. Dále pak obvodní soud nepřípustně vyložil rozsah mlčenlivosti podobně restriktivně jako policejní orgán.

8. Dle stěžovatelek je nepřípustné, aby orgány činné v trestním řízení výkon svých povinností (zde zbavení mlčenlivosti soudem) nahrazovaly donucením v podobě pořádkových pokut, a tím vystavovaly subjekty ve slabším postavení riziku porušování jejich zákonných povinností. Vedle porušení uznávaných a obecně prospěšných zásad práce sociálních pracovníků dojde potvrzením správnosti napadených rozhodnutí k faktické nevykonatelnosti povinnosti jejich mlčenlivosti. Takový stav přitom dle stěžovatelek dopadne především na klienty sociálních služeb a jejich soukromí. Upřednostnění "silových" principů trestního řízení není v souladu s principy jeho šetrnosti k právům poškozených a zásadám restorativní justice. Orgány činné v trestním řízení by měly respektovat důležitou a zákonem podepřenou roli sociální práce pro poškozené a nejednat se sociálními pracovníky jako s osobami, které brání výkonu spravedlnosti, jestliže tomu tak zjevně není. Práce sociálních pracovníků v oblasti boje proti násilí přitom vyžaduje především navázání důvěry s klienty, což je náročný proces, který je však pouze branou k samotnému poradenství a získání pomoci. Pokud by došlo k prolomení mlčenlivosti, jako podstatného prvku pro navázání vztahu důvěry, bude důsledkem především snížení efektivity uvedených sociálních služeb. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelek

9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

10. Obvodní soud ve svém vyjádření opakuje svůj závěr, že pokuta byla uložena v souladu s trestním řádem. Stěžovatelky dle něj opakovaně odmítly podat vysvětlení, aniž by věděly, jaké informace bude policejní orgán požadovat. Dle soudu by teprve v případě konkrétních otázek mohly odmítnout odpověď. K položení otázky však v daném případě nedošlo, neboť stěžovatelky hned na počátku odmítly podat vysvětlení. K tomu však neměly zákonný důvod. Ve zbytku soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

11. Policejní orgán ve svém vyjádření zopakoval průběh předmětného trestního řízení, které bylo vedeno pro podezření ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelky byly svědkyněmi konfliktu, a proto bylo třeba, aby k celé události podaly vysvětlení. Při tomto úkonu stěžovatelky zdůraznily svou povinnost mlčenlivosti a odmítly se k dané věci vyjádřit. Nebyl to tedy policejní orgán, který by úkon fakticky ukončil, ale právě stěžovatelky. To dokládá i příslušný úřední záznam, který stěžovatelky podepsaly, a v němž se výslovně uvádí, že jeho obsah je vším, co chce osoba k věci uvést. Danou věc konzultoval policejní orgán s Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 7 a dospěl k závěru, že není třeba, aby stěžovatelky vypovídaly přímo k osobě poškozené, jíž se povinnost mlčenlivosti týká. Vypovídat měly k osobě podezřelého a k trestnému činu výtržnictví, na nějž se nevztahuje podmínka souhlasu poškozeného s trestním stíháním. Z toho důvodu byly stěžovatelky opětovně předvolány k podání vysvětlení a byly upozorněny, že nebudou vyslýchány k osobě jejich klientky. I přesto však výpověď odmítly, čímž bylo podávání vysvětlení opět ukončeno, neboť stěžovatelky nepřipustily položení dalších otázek. Proto policejní orgán oběma uložil předmětnou pořádkovou pokutu.

12. Policejní orgán uvedl, že dne 7. 7. 2016 se obě stěžovatelky dostavily k dalšímu podání vysvětlení. Při tomto úkonu již stěžovatelky umožnily policejnímu orgánu položit doplňující otázky s tím, že k nevhodně položeným otázkám se nemusí vyjadřovat. Kdyby takto stěžovatelky postupovaly od počátku trestního řízení, nedošlo by k uložení pořádkové pokuty. Je-li policejnímu orgánu sděleno obecné odmítnutí jakéhokoliv vyjádření se k věci, je položení jakékoliv konkrétní otázky nesmyslné. Stěžovatelky byly opakovaně poučovány v tom směru, že nemusí vypovídat ke své klientce.

13. Stěžovatelky využily svého práva repliky, v níž uvedly, že považují za nepřípustné, aby odpovědnost za průběh podání vysvětlení, jež je v kompetenci policejního orgánu, byla dávána jim. Stěžovatelky odmítají, že by uvedený úkon nějakým způsobem zmařily či ukončily. Upozornily pouze na svou povinnost mlčenlivosti, jíž nebyly zbaveny. Neodmítly tedy vypovídat bezdůvodně či bez dalšího, jak uvádí vyjádření, nýbrž na základě konkrétního zákonného ustanovení. Poté byl úkon ukončen. Stěžovatelky dále upozornily, že policejní orgán a obvodní soud nemohly samy vyhodnotit, na které údaje dopadá povinnost mlčenlivosti, neboť neznaly rozsah informací a zakázku konkrétní klientky. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že bez zproštění mlčenlivosti nelze umožnit kladení konkrétních dotazů. Rovněž je třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelky nemají právní vzdělání a není možné po nich požadovat, aby dokázaly právně vyhodnotit povahu každé konkrétní otázky ve vztahu k jejich povinnosti mlčenlivosti. Po položení otázky se již není možné poradit ani s právním zástupcem. Z toho důvodu je dle názoru stěžovatelek třeba stanovit rámec jejich povinnosti exaktně. Jsou tedy toho názoru, že ústavní stížnost svým významem přesahuje tuto konkrétní kauzu. Postup orgánů činných v trestním řízení navíc stěžovatelky považují za selektivní. Nedovedou si představit, že by takto policejní orgán postupoval kupř. proti advokátovi. Podání vysvětlení, k němuž došlo po uložení pokuty, bylo dle stěžovatelek důsledkem nátlaku a nepřípustné situace, jíž byly vystaveny. Postup policejního orgánu je navíc dle stěžovatelek nehospodárný, když byla zvolena složitější a pro ně nákladnější varianta.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní práva stěžovatelek nebyla obvodním soudem ani policejním orgánem porušena. Stěžovatelkám se dostalo náležitého poučení o možnosti uložení pořádkové pokuty a opakovaného ujištění, že nemusí vypovídat k osobním údajům jejich klientky. Toto tvrzení policejního orgánu podporují i následně opatřené důkazy. Z úředních záznamů ze dne 7. 7. 2016 č. j. KRPA-27404-89/TČ-2016-001120 a KRPA-27404-91/TČ-2016-001120 vyplývá, že stěžovatelky se dostavily k dalšímu podání vysvětlení a stručně, bez uvedení konkrétních údajů, popsaly incident, jehož byly svědkyněmi. Následně policejní orgán položil dotaz na způsob násilného útoku (úderem hlavy) a na způsobená zranění poškozené klientky. Na druhou z položených otázek odmítly stěžovatelky odpovědět.

16. Ústavní soud přisvědčuje tvrzení účastníků řízení (policejní orgán a obvodní soud), že osoba se zákonnou povinností mlčenlivosti při poskytování určité služby (duchovní, advokát, sociální pracovník), která se náhodou stane přímým svědkem trestného činu, nemusí být zbavena mlčenlivosti, aby mohla smyslové vnímání události popsat orgánům činným v trestním řízení. V některých případech bude sice nutné informace sdělované orgánům činným v trestním řízení částečně "filtrovat", jak to konečně učinily i samy stěžovatelky, nejedná se však o obecnou a absolutní překážku podání svědectví.

17. Zároveň se Ústavní soud neztotožňuje s názorem stěžovatelek, že policejní orgán (popř. dozorující státní zástupce) má obecně povinnost žádat v podobných situacích vždy o zbavení mlčenlivosti soudním rozhodnutím podle § 8 odst. 5 trestního řádu. Uvedený institut má sloužit jako krajní prostředek intenzivního narušení soukromí klientů sociálních služeb pouze tam, kde je to nezbytně nutné. Pokud orgány činné v trestním řízení (včetně soudu, k němuž by návrh směřoval) dospějí k závěru, že informace podléhající mlčenlivosti nejsou k vyšetření trestného činu potřebné, což má být vždy zásadně upřednostněná varianta postupu, není zahájení řízení podle § 8 odst. 5 trestního řádu vůbec žádoucí a naopak by se míjelo s účelem tohoto ustanovení.

18. Jak vyplývá z výše uvedených úředních záznamů, byly stěžovatelky schopny vypovědět o incidentu, jehož se staly svědkyněmi, a neohrozit přitom soukromí své klientky. Uvedené důkazy pak rovněž podporují tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že policejnímu orgánu o osobní údaje poškozené klientky nešlo, resp. na jejich poskytnutí netrvaly (viz sub 11). Pozdější podání vysvětlení naopak ukazuje, že vyslýchající policista se s odmítnutím konkrétní odpovědi na otázku rozsahu zranění napadené klientky smířil a její nezodpovězení ponechal bez sankční reakce. Vše výše uvedené tak dle Ústavního soudu ukazuje na to, že stěžovatelky u prvotních úkonů odmítly opakovaně a neoprávněně podat policejnímu orgánu vysvětlení, kterým by splnily svoji zákonnou povinnost součinnosti s orgány činnými v trestním řízení a zároveň dodržely svou povinnost mlčenlivosti, ačkoliv toho byly schopny. S ohledem na výše uvedené též nebylo třeba zabývat se případnou likvidační výší pokuty.

19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru