Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 263/04Usnesení ÚS ze dne 16.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.263.04
Datum podání26.04.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 263/04 ze dne 16. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci navrhovatele P. H. zastoupeného JUDr. J. O. CSc., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2003 sp. zn. 3 To 50/2003 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2002 sp. zn. 6 T 123/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2002 sp. zn. 6 T 123/2002 odsouzen pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel spolu s obviněným D. Č. v první polovině července 2001 zakoupili padělané bankovky v nominální hodnotě nejméně 2500 německých marek (dále jen "DEM") od obviněného G. M., s vědomím, že jde o padělky, za dohodnutou cenu 4,50 Kč za 1 DEM a od počátku září do 10. října 2001 zakoupili padělané bankovky v nominální hodnotě nejméně 800 DEM od obviněného V. D. za dohodnutou cenu 7,- Kč za 1 DEM. Tímtéž rozsudkem byli rovněž odsouzeni spoluobvinění N. K.,B. B., V. D.,ml. M. S.,, D. Č. a G. M..

Proti odsuzujícímu rozsudku podali všichni obvinění (s výjimkou ml. M. S.) odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2003 sp. zn. 3 To 50/2003 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Usnesení odvolacího soudu napadnul stěžovatel dovoláním, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2004 sp. zn. 5 Tdo 254/2004 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., coby podané z jiného důvodu, než které jsou uvedeny § 265b tr. ř. Usnesení dovolacího soudu však stěžovatel v podané ústavní stížnosti nenapadá.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nalézací soud vycházel z pouhých spekulací a uznal jej vinným na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Provedené důkazy podle stěžovatelova názoru nevedou k jedinému možnému závěru, že se dopustil stíhané trestné činnosti a subjektivní ani objektivní stránka trestného činu podle § 140 odst. 1 tr. zák. nebyla v jeho případě prokázána. Soud tak porušil princip in dubio pro reo a zásadu spravedlivého procesu. V podrobnostech pak stěžovatel konstatuje, že obviněný D. ve své výpovědi ze dne 11. 10. 2001 uvedl, že padělané peníze předal obviněnému Č. a nikoliv stěžovateli, což uvedl i v hlavním líčení, a tuto výpověď potvrdil i D. Č. Skutečnost, že stěžovatel měl s D. Č. figurovat v jiných transakcích, ho přitom nijak neusvědčuje. Jednání mezi stěžovatelem a svědkem B. R. byla soukromá transakce, při které stěžovatel tomuto svědkovi předal pravé bankovky. Obviněný M. rovněž uvedl, že žádné padělané bankovky stěžovateli nepředával. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením soudu, že je usvědčován výpovědí svědka V. H. který však telefonoval pouze s obviněným Č.

Stěžovatel dále namítá, že jako důkaz byl v trestním řízení použit i přepis části telefonických rozhovorů, tedy zkrácená verze těchto rozhovorů, ovšem nikoliv záznam celých rozhovorů. Tím došlo ke znehodnocení tohoto důkazu, neboť pokud byla použita jen vyjmutá část rozhovoru, nelze vyvrátit námitku, že ze zbylé (nepřepsané) části rozhovoru může vyplývat změněný smysl rozhovoru jako celku. Zákon přitom hovoří o záznamu telefonického rozhovoru coby o důkazu a nikoliv o pouhé jeho části, či dokonce o přepisu takové části.

Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 T 123/2002 a s průběhem dokazování v trestním řízení a přezkoumal napadená rozhodnutí jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře několikrát zdůraznil zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazy, ze kterých obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, uvádí Ústavní soud k těmto námitkám následující: V souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Dalším z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl.

Ústavnímu soudu proto nezbývá, než se ztotožnit se závěry obsaženými ve shora konstatovaných rozhodnutích obecných soudů. Soud prvního stupně provedl dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, z takto zjištěného skutkového stavu věci vyvodil i odpovídající právní závěry. Výrok o vině stěžovatele založil zejména na výpovědi obviněného D. učiněné v rámci přípravného řízení dne 6. 12. 2001, ve které tento obviněný mj. uvedl, že prodal 800 falešných DEM obviněným Č. a H., kteří věděli o tom, že jde o falešné bankovky (str. 12-13 rozsudku, č. l. 224v trestního spisu), hovořil o nich přitom jako o společných příjemcích padělaných bankovek, jakkoliv vlastní prodej dojednával s obžalovaným Č., čemuž byl jednou přítomen i stěžovatel (str. 40-41 rozsudku). Tuto výpověď pokládal nalézací soud s ohledem na ostatní provedené důkazy za pravdivou a logickou a změnu výpovědi tohoto obviněného označil za účelovou, podmíněnou obavami ze spoluobviněných K. a B. (str. 35-36 rozsudku). Obviněný Č. přitom ve své výpovědi ze dne 3. 1. 2002 potvrdil, že obviněný D. stěžovateli falešné bankovky nabízel (str. 22 rozsudku, č. l. 124 spisu), což ve své výpovědi ze dne 19. 10. 2001 uvedl i obviněný M. (str. 25 rozsudku). Obvinění Č. a M. své výpovědi v tomto ohledu však v dalším průběhu trestního řízení změnili.

Skutečnost, že stěžovateli nabízel padělané bankovky obviněný M., vyplývá podle nalézacího soudu ze záznamu z telefonických rozhovorů mezi tímto obviněným, stěžovatelem a obviněným Č., přičemž obsah těchto rozhovorů vyvrací jejich tvrzení, že se jednalo o pravé bankovky. Pokud obviněný M. tvrdí, že stěžovateli nabízel bankovky za nízkou cenu (5,- Kč za 1 DEM, později sníženo na 4,50 Kč za 1 DEM) proto, že mu dlužil z předchozí doby, pak z přehraného záznamu vyplývá, že o případném započtení svého dluhu se obviněný M. zmínil až po dojednání ceny. V případě, že by se jednalo o pravé bankovky, těžko by se obvinění vyjadřovali v "jinotajích". Skutečnost, že k prodeji padělaných bankovek mezi obviněným M. a obviněnými Č. a H. došlo, potvrzuje i výpověď svědka R., ze které vyplývá, že stěžovatel měl následně k dispozici padělané bankovky, které tomuto svědkovi předal (str. 44 rozsudku). B. R. vypověděl, že od stěžovatele odkoupil německé marky za české koruny, přičemž druhého dne si všiml, že čtyři stomarkové bankovky jsou hodně opotřebované "jakoby seprané", zavolal proto stěžovateli, že pokud mu je nevymění zpět za koruny, předloží je policii. Stěžovatel si od něj inkriminované bankovky převzal a vrátil mu za ně české koruny, které měl v té době u sebe, aniž by ověřoval jejich pravost. Dle názoru soudu je tedy zřejmé, že svědek R. musel vědět, že se jedná o padělky, jinak by stěžovateli nevyhrožoval policií, ale obrátil by se za účelem ověření pravosti bankovek na banku. Výpověď tohoto svědka označil soud za pravdivou jen částečně (str. 43 rozsudku).

Odvolací soud skutkovým i právním závěrům nalézacího soudu přisvědčil, hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem označil za přesvědčivé. V předchozím řízení podle jeho závěru nedošlo k žádným podstatným vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo uplatnění práv obhajoby (str. 7 usnesení odvolacího soudu).

Ze shora rekapitulovaného hodnocení důkazů nalézacím soudem je zřejmé, že vina stěžovatele byla dostatečným způsobem prokázána a že již nalézací soud se vypořádal se stěžovatelovými námitkami ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Soud přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč vycházel z výpovědi obviněného D.a ze dne 6. 12. 2001 a nikoliv z jeho výpovědí učiněných dne 11. 10. 2001 a v průběhu hlavního líčení, kterých se dovolává stěžovatel. Rovněž vyvrátil tvrzení, že stěžovatel svědkovi R. předal pravé bankovky. Nalézací soud přitom důsledně vycházel z principu in dubio pro reo, pokud stěžovatele uznal vinným pouze trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. a nikoliv podle § 140 odst. 1, 2 tr. zák., ze kterého byl obžalován, neboť dospěl k závěru, že padělané bankovky mohl stěžovatel svědkovi R. předat nedopatřením (str. 43 rozsudku).

Z rozsudku nalézacího soudu rovněž vyplývá nedůvodnost další stěžovatelovy námitky, týkající se údajného použití přepisu části telefonických rozhovorů coby důkazu. Soud konstatoval, že není na závadu, pokud přepis záznamu neobsahuje hovory či části hovorů, jenž zjevně nesouvisejí s trestním řízením. Důkazem je však samotný záznam telekomunikačního provozu, v němž je obsah hovorů zachycen. Přepis hovorů zjednodušuje provedení tohoto důkazu, a proto v případech, kdy nevznikají pochybnosti o provedených záznamech, se lze spokojit s provedením důkazu čtením přepisu telefonických hovorů v protokolu. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo, neboť v hlavním líčení byly přehrány diskety se záznamy telefonních odposlechů (str. 33 rozsudku). Tato skutečnost vyplývá i z protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 11. 2002, při kterém byly za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce přehrány záznamy telefonických rozhovorů, ke kterým se stěžovatel následně vyjadřoval (č. l. 1140-1141 spisu). Tvrzení stěžovatele, že jako důkaz byl použit pouhý přepis části telefonických rozhovorů, tedy není pravdivé.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Z tohoto důvodu nerozhodoval o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jak navrhoval stěžovatel.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru