Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 263/01Nález ÚS ze dne 29.11.2001Nemožnost vydání nemovitostí v rámci restituce z důvodů ochrany privatizujících subjektů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 186/24 SbNU 385
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.263.01
Datum podání02.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

116/1994 Sb., čl. II odst.2

92/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 263/01 ze dne 29. 11. 2001

N 186/24 SbNU 385

Nemožnost vydání nemovitostí v rámci restituce z důvodů ochrany privatizujících subjektů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

USPrnSO

Ústavní soud ČR

rozhodl po ústním jednání v senátě, ve věci

návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ing. J. M., bytem ve

Švédsku, zastoupeného JUDr. P. C., advokátem, za vedlejší účasti

Fondu národního majetku ČR, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř.

42, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1638/99-176,

ze dne 1. 2. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu

v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98-155, ze dne 3. 2. 1999, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne

1. 2. 2001 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co

163/98- 155, ze dne 3. 2. 1999, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 30. 4. 2001 návrh na zahájení řízení

o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen

Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku

Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne 1. 2. 2001,

kterým bylo zamítnuto dovolání navrhovatele proti výroku II

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98-155,

ze dne 3. 2. 1999 a odmítnuto dovolání navrhovatele proti výroku

III uvedeného rozsudku Krajského soudu. Podle názoru navrhovatele

bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR porušeno jeho právo

na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.

Ve věci Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal návrh na

zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98-155, ze dne 3. 2. 1999, která

je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 176/99.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

4 C 249/95, vedený u Okresního soudu ve Svitavách. Ze spisového

materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou

u soudu I. stupně domáhal, aby žalovaným (Nemocnice Moravská

Třebová, Fond národního majetku a označené fyzické osoby) bylo

uloženo uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání jedné ideální

poloviny nemovitostí v návrhu specifikovaných, event. aby bylo

určeno, že navrhovatel je vlastníkem jedné ideální poloviny těchto

nemovitostí. Návrh byl podán podle zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), ve znění nálezu

Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Rozsudkem Okresního soudu ve

Svitavách, č.j. 4 C 249/95-71, ze dne 28. 3. 1997, byla žaloba

zamítnuta. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové

usnesením, č.j. 17 Co 311/97-79, ze dne 18. 7. 1997, zrušil

rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu

řízení. Po provedeném dalším řízení a připuštěné změně žalobního

návrhu Okresní soud ve Svitavách ve věci rozhodl rozsudkem, č.j.

4 C 249/95-100, ze dne 16. 1. 1998 tak, že ve výroku I stanovil

žalované Nemocnici ve Svitavách povinnost uzavřít s navrhovatelem

dohodu o vydání jedné ideální poloviny specifikovaných

nemovitostí, ve výroku II zamítl návrh, aby Fond národního majetku

byl povinen uzavřít dohodu o vydání jedné ideální poloviny těchto

nemovitostí, ve výroku III zamítl návrh na určení neplatnosti

kupní smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí, uzavřené mezi

Fondem národního majetku a žalovanými fyzickými osobami

(navrhovateli privatizačního projektu), a ve výroku IV zamítl

návrh na určení, že navrhovatel je vlastníkem jedné ideální

poloviny předmětných nemovitostí. K odvolání navrhovatele

i žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, č.j. 17 Co

163/98-155, ze dne 3. 2. 1999, rozhodl v meritu věci tak, že

změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I tak, že žalobu

o vydání nemovitostí vůči Nemocnici v Moravské Třebové zamítl,

dále potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II a III

(zamítnutí žaloby vůči Fondu národního majetku a zamítnutí žaloby

na určení, že navrhovatel je vlastníkem jedné ideální poloviny

předmětných nemovitostí). Dále odvolací soud připustil zpětvzetí

návrhu a zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku IV a řízení

v tomto rozsahu zastavil, a konečně nepřipustil dovolání proti

výroku III. Zamítnutí žaloby proti Nemocnici v Moravské Třebové

odůvodnil odvolací soud poukazem na čl. II. odst. 2 zákona č.

116/1994 Sb. (jímž byl změněn a doplněn zákon o mimosoudních

rehabilitacích), podle něhož nelze věc oprávněné osobě vydat,

byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu

nebo byl-li ohledně takové věci schválen privatizační projekt nebo

bylo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Podle názoru odvolacího

soudu se uvedené ustanovení vztahuje na posuzovaný případ. Ve věci

bylo dne 9. 11. 1994 podle § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.,

o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."), vydáno

usnesení vlády ČR a na základě tohoto usnesení pak byla dne 1. 4.

1995 uzavřena kupní smlouva mezi Fondem národního majetku

a předkladateli privatizačního projektu o přímém prodeji

zdravotnického zařízení. V tomto stadiu řízení navrhovatel podal

první ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 176/99, o níž

zatím nebylo rozhodnuto.

Proti měnícímu a potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího

soudu podal navrhovatel dovolání s poukazem na § 238 odst. 1 písm.

a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve vztahu

k měnícímu výroku a na § 239 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu

k potvrzujícímu výroku. Co do dovolacích důvodů navrhovatel

uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového

zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném

dokazování , a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR ve věci

rozhodl rozsudkem, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne 1. 2. 2001 tak,

že dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku Krajského

soudu zamítl a dovolání proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku

odmítl. V odůvodnění pak dovolací soud při posuzování, zda se

jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, uvedl, že

je nutno postupovat ve spojitosti s uplatněnými dovolacími důvody,

tedy zda rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají

v podstatné části oporu v dokazování, a zda došlo k nesprávnému

právnímu posouzení věci. Ve vztahu k prvnímu dovolacímu důvodu

konstatoval dovolací soud, že navrhovatel v dovolání neuvedl žádné

konkrétní údaje o tom, v čem spatřuje, že odvolací soud vycházel

ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu

v provedeném dokazování v tomto řízení. Dovolací soud dále uvedl,

že ani on neshledal z obsahu předmětného spisu, že by v daném

případě odvolací soud vzal za zjištěné něco, co ve spise vůbec

není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost,

která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Nejvyšší soud

dospěl proto k závěru, že tento dovolací důvod není dán. Ve vztahu

k druhému dovolacímu důvodu (nesprávné právní posouzení věci) pak

Nejvyšší soud ČR uvedl, že odvolací soud posoudil projednávanou

věc zejména podle čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. a podle

ustanovení § 3 odst. 1, § 4 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1 a § 13 zákona

o mimosoudních rehabilitacích, jakož i podle ustanovení § 10 odst.

1 zákona č. 92/1991 Sb. a konstatoval, že odvolací soud vyložil

citovaná ustanovení v souladu s judikaturou a nelze dovodit, že by

citovaná ustanovení vyložil nesprávně. Nejvyšší soud proto

konstatoval, že ani tento dovolací důvod není dán. Na základě

uvedených závěrů potom konstatoval, že ve vztahu

k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se nejedná

o rozhodnutí o zásadní právní otázce, event. se nejedná

o rozhodnutí, které by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo

přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů

v obdobných případech. Na základě těchto závěrů potom Nejvyšší

soud dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu

odmítl jako dovolání nepřípustné. Pokud jde o napadený měnící

výrok rozsudku odvolacího soudu, zde Nejvyšší soud vycházel

z posouzení dovolacích důvodů tak, jak je uvedeno výše, a na

základě přijatých závěrů pak dovodil, že dovolání je nedůvodné

a zamítl je.

Předmětnou ústavní stížností napadl navrhovatel označený

rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterému vytýkal, že porušil jeho

právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení

uvedeného práva spatřoval v tom, že se dovolací soud nezabýval

námitkami navrhovatele a dovolání odmítl s tím, že nelze

přezkoumávat rozhodnutí o privatizaci. Navrhovatel nenamítal, že

by tento závěr nebyl správný v obecné poloze, avšak namítal, že na

daný případ se nevztahuje. V daném případě podle jeho názoru nešlo

o přezkoumání rozhodnutí o privatizaci, ale o posouzení, zda nebyl

privatizován majetek, který je s ohledem na zákonná omezení

z privatizace vyňat. Navrhovatel je přesvědčen, že obecné soudy

měly za povinnost zkoumat, zda rozhodnutím o privatizaci nedošlo

k porušení zákonných ustanovení o tom, který majetek je

z privatizace vyňat, a zda tím nedošlo k porušení práv

navrhovatele. Věcné pochybení dovolacího soudu spatřoval v tom, že

nesprávně vyložil ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994

Sb., protože podle názoru navrhovatele se toto ustanovení vztahuje

jen na majetek, který byl privatizován do dne otevření nových lhůt

pro osoby, které nemají trvalý pobyt na území ČR (tj. do 1. 11.

1994), kdežto rozhodnutí o privatizaci bylo vydáno usnesením vlády

ze dne 9. 11. 1994. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud

zrušil rozsudky obecných soudů všech tří stupňů.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal vyjádření

Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. Ve vyjádření Nejvyšší

soud ČR uvedl, že je jednoznačně přesvědčen o tom, že dovolání

směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu

není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu

právního závěru obsaženého v usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn.

III. ÚS 181/95, ze dne 23. 8. 1995. Pokud jde o dovolání proti

měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu poukázal na to, že

právní závěr odvolacího soudu koresponduje se stanoviskem

uveřejněným pod č. 44/1994Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

NS ČR. Vzhledem k uvedenému konstatoval, že podaná ústavní

stížnost se nejeví důvodná.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Fond národního

majetku ČR jako vedlejší účastník řízení. Ve stručném vyjádření

vedlejší účastník uvedl, že považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu

ČR za správné a zcela se odvolává na jeho právní posouzení věci.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval ve svých rozhodnutích,

že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto

právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím

v řízení, jeho byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní

práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel

se domáhal ochrany svého základní práva, zakotveného v čl. 36

odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí

i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je

důvodný.

Základní otázkou, jež byla řešena v dané věci před obecnými

soudy, byla aplikace ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994

Sb. v souvislosti s vymezením okruhu oprávněných osob podle zákona

o mimosoudních rehabilitacích, na něž dopadá nemožnost vydání

nemovitostí z důvodu ochrany privatizujících subjektů.

K uvedené otázce v poloze interpretace jednoduchého práva

zaujal autoritativní názor Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19.

června 1997, sp. zn. 2 Cdon 872/96. Podle tohoto rozhodnutí

ustanovení čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., jímž se mění

a doplňuje zákon o mimosoudních rehabilitacích, které brání vydání

některých věcí osobám oprávněným podle § 3 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb., ve znění uvedené novely, nelze aplikovat na

restituční nároky osob, které se staly oprávněnými v důsledku

účinnosti nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994

Sb. Uvedený závěr Nejvyšší soud obsáhle a přesvědčivě zdůvodnil.

Konstatoval zejména, že novela č. 116/1994 Sb. zákona

o mimosoudních rehabilitacích v čl. I ve čtyřech bodech změnila či

doplnila ustanovení restitučního zákona tak, že nově založila

nároky fyzických osob, které dříve oprávněny nebyly. Tyto osoby

vymezila v nových ustanoveních - § 3 odst. 2 a 3 restitučního

zákona a této změně přizpůsobila i text souvisejících ustanovení.

Čl. II zákona č. 116/1994 Sb., jak dále zdůraznil Nejvyšší soud,

je typickým ustanovením, upravujícím přechodná ustanovení,

potřebná pro aplikaci čl. I, resp. upravující právní vztahy

vyvolané novelou tak, aby použití nových norem nebránila

ustanovení dosavadních předpisů. Odkázal přitom na legislativní

pravidla vlády, a to jako interpretační východisko, dle nichž se

články novely člení na článek, v němž se mění a doplňuje

ustanovení právního předpisu, a článek, obsahující přechodná

ustanovení ve vztahu ke změněným, resp. doplněným, ustanovením

právního předpisu (popřípadě další článek novely, obsahující

ustanovení o nabytí účinnosti novely). Nejvyšší soud v této

souvislosti upozornil na to, že všechny ostatní body čl. II

uvedené novely, tj. body 1., 3. a 4. upravují lhůty pro uplatnění

nároku osob oprávněných podle čl. I novely a z ničeho nelze

dovodit, že bod 2., upravující ochranu třetích osob, které ve

stanoveném časovém rozmezí či mezidobí nabyly sporné věci, by se

měl týkat i jiných nároků, než uvedených v čl. I.

V posuzované věci uplatnil navrhovatel návrh na vydání

nemovitostí vůči povinné osobě dopisem ze dne 14. 2. 1995

a žalobou k soudu dne 8. 3. 1995, a to jako oprávněná osoba ve

smyslu nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., tj. po zrušení

podmínky trvalého pobytu na území České republiky, a nikoli jako

oprávněná osoba ve smyslu § 3 odst. 2 a 3 zákona o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění novely č. 116/1994 Sb. Z pohledu

autoritativní interpretace dotčených zákonných ustanovení,

provedené Nejvyšším soudem, s níž se Ústavní soud ztotožňuje, pak

vyplývá, že na daný případ čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb.

nedopadá, v důsledku čehož obecné soudy na správně zjištěný

skutkový stav použily nesprávný právní předpis.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž

splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje

tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním

právu a svobodě.

V posuzované věci obecné soudy nesprávně aplikovaly čl. II

bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., a to v rozporu s interpretačními

pravidly, určujícími smysl jednotlivých ustanovení novely zákona

v závislosti na její struktuře, což nelze kvalifikovat jinak, než

porušení principu zákazu svévole. Tímto způsobené nevydání věci,

ačkoli pro ně byly dány zákonné důvody ve smyslu zákona

o mimosoudních rehabilitacích, představuje pak porušení čl. 36

odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví

nesmí být zneužito na újmu práv druhých, v daném případě

vlastnictví státu na újmu práva oprávněné osoby na vydání věci.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek

Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne 1. 2. 2001,

zrušil. Protože důvody zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR byly

založeny již rozhodnutím soudu odvolacího, jakož i z důvodu

procesní ekonomie, rozhodl Ústavní soud i o zrušení rozsudku

Krajskéhosoudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98-155, ze dne

3. 2. 1999.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru