Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2624/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
stížnost pro porušení zákona
obviněný
obžaloba
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2624.10.1
Datum podání08.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 226 písm.a, § 259 odst.3, § 263 odst.7, § 272, § 269 odst.1, § 258


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2624/10 ze dne 30. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. F., CSc., právně zastoupeného JUDr. Růženou Jansovou, advokátkou se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 4 Tz 112/2009, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neboť jím mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 7 T 67/2005-998, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zák"). Za uvedený trestný čin byl stěžovateli podle § 250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl odvoláním jak stěžovatel, tak v jeho neprospěch i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 4. 2007 č. j. 11 To 9/2007-1122 Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a současně ve věci podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. a) tr. řádu zprostil obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 8. 2005 č. j. KZV 304/2002-211 pro skutek, který byl předmětem odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze pak bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti posledně citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. v neprospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona. V záhlaví označeným rozsudkem ze dne 26. 5. 2010 Nejvyšší soud ČR vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007 č. j. 11 To 9/2007-1122 byl v ustanoveních § 226 písm. a), § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. řádu porušen zákon ve prospěch stěžovatele.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel nejprve shrnul právně teoretické výhrady týkající se stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku v trestním řízení, který je v dispozici ministra spravedlnosti. Stěžovatel má za to, že jde o reliktní institut trestního práva procesního, který již v moderním právním řádu nemá místo. Dále stěžovatel poukázal na údajně málo transparentní okolnosti, za nichž k podání stížnosti pro porušení zákona bývalou ministryní Danielou Kovářovou došlo, s tím, že poškozená v jeho trestní věci, JUDr. I. H., je "justiční profesionálkou". Stěžovatel rovněž uvedl, že předchozí podnět poškozené k podání stížnosti pro porušení zákona v jeho trestní věci byl předchůdcem uvedené ministryně JUDr. Jiřím Pospíšilem odložen jako nedůvodný. Situace, kdy podnět je nejprve odložen a po personální změně je náhle podán, může dle stěžovatele vyvolat pochyby o spravedlnosti a nezávislosti při podání stížnosti pro porušení zákona. Pokud jde o samo rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatel namítá, že tento soud v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti hodnotil důkazy, které před ním nebyly provedeny. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že podle platné právní úpravy po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu v neprospěch stěžovatele již žádné další řízení před nalézacím soudem neprobíhá, takže pochybnosti Nejvyššího soudu ohledně konkrétních důkazů již dalším dokazováním nelze odstranit. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu však dle názoru stěžovatele pro něj může mít negativní dopad v současně probíhajícím civilním řízení ohledně nemovitostí, které jsou předmětem sporu mezi stěžovatelem a poškozenou.

II.

Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při užívání svých kasačních pravomocí. Ke zrušení rozhodnutí obecných soudů na základě individuální ústavní stížnosti lze přikročit jen v případech porušení základních práv garantovaných ústavním pořádkem.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Zjevně neopodstatněným shledal Ústavní soud i návrh stěžovatele.

Jak bylo konstatováno již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 202/05 (dostupný v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS), je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona oprávněn přezkoumávat pouze toto řízení samo, a nikoli původní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatele. V projednávané věci spočívá první část námitek stěžovatele ve vágních spekulacích ohledně motivace podání stížnosti pro porušení zákona bývalou ministryní spravedlnosti. Jde o argumentaci naprosto nekonkrétní, spíše osobního rázu, která již ze své podstaty nemůže nabývat ústavněprávní relevance.

Podání stížnosti pro porušení zákona se podle platné právní úpravy nachází ryze v dispozici ministra spravedlnosti, není limitováno žádnou lhůtou, přičemž ministr není povinen vůči stranám původního řízení zdůvodňovat, proč v konkrétním případě stížnost podal či nikoli. Tato koncepce institutu stížnosti pro porušení zákona je sice předmětem polemické diskuse v trestněprocesní nauce a v právně politickém diskurzu, avšak nezavdává důvod k zásahu Ústavního soudu. Podání stížnosti pro porušení zákona není samo o sobě způsobilé zasáhnout do základních práv obviněného; tato práva se v řízení dle § 266 a násl. tr. řádu i nadále nacházejí pod ochranou moci soudní (srov. článek 4 Ústavy ČR), jíž orgán exekutivy pouze navrhuje přezkum pravomocných rozhodnutí, která dle jeho názoru trpí v zákoně specifikovanými vadami.

Pokud jde o ty námitky stěžovatele, jež se skutečně týkají napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit změny v platné právní úpravě, k nimž došlo nálezem jeho pléna ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01, publikovaným pod č. 424/2001 Sb. Citovaným nálezem bylo mimo jiné zrušeno někdejší ustanovení § 272 trestního řádu, jež Nejvyššímu soudu umožňovalo kasaci napadeného rozhodnutí i v případech, kdy byla stížnost pro porušení zákona ministrem podána v neprospěch obviněného (tzn. s tvrzením, že zákon byl porušen v jeho prospěch). Za současného stavu právní úpravy, shledá-li Nejvyšší soud porušení zákona ve prospěch obviněného, toto pouze konstatuje tzv. akademickým výrokem, který se žádným způsobem nedotýká právní moci napadeného rozhodnutí (§ 269 odst. 1 tr. řádu).

Sám akademický výrok tedy není naprosto srovnatelný s výrokem o vině trestným činem. Akademický výrok se zejména v případech, kdy Nejvyšší soud vysloví porušení toliko procesních předpisů, týká obviněného vlastně jen zprostředkovaně. Nejvyšší soud se zde totiž vyjadřuje pouze k otázce dodržení zákonného procesního postupu v původním řízení. Do popředí tak vystupuje širší účel stížnosti pro porušení zákona, jímž je řešení a zobecňování otázek zásadního významu a vytváření judikatury.

To vše je zcela zřejmé i ve věci stěžovatele. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovuje pouze porušení trestního řádu odvolacím soudem, který dle závěru Nejvyššího soudu přehodnocoval důkazy provedené v hlavním líčení, a sám ve věci rozhodl na základě vlastních skutkových zjištění, aniž by dodržel postup dle § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že vrchní soud sám dle citovaných ustanovení neprovedl relevantní důkazy, je dle Nejvyššího soudu třeba za předčasný (neodůvodněný) považovat i zprošťující výrok dle § 226 písm. a) tr. řádu.

Nejvyšší soud se však žádným způsobem nepřiklání k verzi skutkového děje, k níž dospěl soud nalézací; naopak, Nejvyšší soud se sám ztotožnil se závěry vrchního soudu, že odsuzující rozsudek soudu prvého stupně byl založen na skutkových zjištěních protichůdných a rozporuplných. Ústavní stížností napadené rozhodnutí pouze kritizuje, že vrchní soud po zrušení prvostupňového rozhodnutí sám stěžovatele zprostil obžaloby, aniž k takovému postupu byly splněny zákonné podmínky. Úvahy Nejvyššího soudu se přitom pohybují v intencích nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 455/05, resp. II. ÚS 445/06, na něž je v napadeném rozhodnutí odkazováno. Za těchto okolností, kdy zprošťující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. 11 To 9/2007 zůstává v právní moci, lze mít tvrzení stěžovatele ohledně možného vlivu ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu na probíhající občanskoprávní řízení toliko za pouhé spekulace. Právní pozice stěžovatele se napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nijak nezměnila, jeho subjektivní ústavní práva nebyla dotčena.

Vzhledem k výše uvedenému byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru