Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 262/06Usnesení ÚS ze dne 14.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
spoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.262.06
Datum podání11.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 262/06 ze dne 14. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Marcelou Lehnerovou, advokátkou v Praze 1, Opletalova 23, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, sp. zn. 26 Co 415/2005, a rozsudkům Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. listopadu 2004 a 23. května 2005, sp. zn. 5 C 524/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak bylo podána co do formálních podmínek podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005 (26 Co 415/2005-175) a jemu předcházející rozsudky Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. listopadu 2004 (5 C 524/2001-158) a ze dne 23. května 2005 (5 C 524/2001-166) a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005 (26 Co 415/2005-175) byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. listopadu 2004 (5 C 524/2001-158), ve znění doplňujícího rozsudku, změněn tak, že každý z účastníků je povinen nahradit státu kromě částek uvedených ve výrocích ad IV. a V. dalších 2 450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, do pokladny Okresního soudu Praha-západ, v dalším byl rozsudek soudu I. stupně, kterým bylo způsobem ve výroku blíže uvedeným vypořádáno společné jmění účastníků, potvrzen.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí - stručně shrnuto - že obecnými soudy byl neúplně zjištěn skutkový stav věci, založený na zamítnutí odůvodněného důkazního návrhu na provedení revizního znaleckého posudku týkajícího se stanovení ceny nemovitostí, a nebyly správně zhodnoceny rodinné a osobní poměry účastníků a zásluhy účastníků při získání a obhospodařování společného jmění. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Obecné soudy rozhodly v dané věci o vypořádání společného jmění manželů tak, že předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatelky, která vystupovala v procesním postavení žalobkyně v řízení před obecnými soudy, a současně byla stěžovatelka uznána povinnou zaplatit žalovanému (Š. P.) na vypořádacím podílu částku 784 596,- Kč. Výše vypořádacího podílu byla stanovena na základě znaleckého posudku Ing. Václava Zvěřiny, který nemovitosti, jejichž jedna ideální polovina náležela do společného jmění účastníků, ocenil částkou 3 138 380,- Kč. Rovněž tak z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že společné jmění manželů bylo vypořádáno podle zásad, stanovených v § 149 a § 150 obč. zák.

Stěžovatelka v převážné části opakuje v ústavní stížnosti tvrzení, se kterými se odvolací soud (Krajský soud v Praze) v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Za situace, kdy i odůvodnění tohoto rozhodnutí je v souladu se zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) a právní názor obecných soudů, který byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), má oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu věci, nelze ve věci rozhodujícím obecným soudům pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), její ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2006

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru