Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2615/07 #1Usnesení ÚS ze dne 10.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2615.07.1
Datum podání08.10.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.e, § 271


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2615/07 ze dne 10. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivana Reháka, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Ústí nad Labem, se sídlem Dlouhá 9, 400 01 Ústí nad Labem, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem AK se sídlem nám. Míru 30, 276 01 Mělník, proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. dubna 2007 č. j. 17 Nc 3952/2003-24 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. července 2007 č. j. 35 Co 571/2007-35, za účasti 1) Okresního soudu v Děčíně a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. října 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 21. března 2008, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. dubna 2007 č. j. 17 Nc 3952/2003-24, jakož i usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. července 2007 č. j. 35 Co 571/2007-35, a to pro porušení článku 3, článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále článku 4, článku 6 a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 18. dubna 2007 č. j. 17 Nc 3952/2003-24 Okresní soud v Děčíně ve výroku pod bodem I. zastavil exekuci s odůvodněním, že majetek povinného nepostačí ani ke krytí exekučních nákladů [ust. § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.", ust. § 52 odst. 1, ust. § 55 exekučního řádu, dále jen "e. ř."]. Výrokem pod bodem II. okresní soud uložil povinnému povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Ivanu Rehákovi (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na nákladech exekuce částku 8 151,50 Kč s odůvodněním, že v daném případě nelze oprávněnému při zachování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti přičítat procesní zavinění zastavení exekuce, a proto uložil povinnost k náhradě nákladů řízení povinnému (ust. § 89 e. ř.). Ve vztahu mezi oprávněným a povinným pak okresní soud ve výroku pod bodem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť oprávněný náhradu nákladů nepožadoval. Do výroku pod bodem II. o nákladech exekuce se odvolal soudní exekutor JUDr. Ivan Rehák.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 2007 č. j. 35 Co 571/2007-35 bylo usnesení okresního soudu ve výroku pod bodem II. změněno tak, že soudnímu exekutorovi JUDr. Ivanu Rehákovi nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce. Ve výroku pod bodem I. o zastavení exekuce a ve výroku pod bodem III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky zůstalo usnesení okresního soudu nedotčeno. Dále odvolací soud rozhodl, že oprávněný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že v daném případě byla exekuce zastavena pro nemajetnost povinného. Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem bylo zjištěno, že povinný k 30. červenci 2005 zanikl výmazem z obchodního rejstříku ve smyslu ust. § 68 odst. 1 obch. zák. Povinný tedy ztratil právní subjektivitu a zanikl bez právního nástupce (ust. § 68 odst. 2 obch. zák.). Oprávněnému nelze přičítat zavinění zastavení exekuce, neboť z obsahu spisu se nepodává, že by oprávněný měl již před podáním návrhu na nařízení exekuce poznatky o tom, že exekuce pro nedostatek majetku povinného nemůže být úspěšná. Protože tedy podle odvolacího soudu nelze uzavřít, že oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce či při jejím provádění, nelze mu podle ust. § 89, ust. § 271 o. s. ř. uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce. Tuto povinnost pak v důsledku zániku povinného nelze uložit ani povinnému. Proto je rozhodnutí okresního soudu ve výroku pod bodem II., kterým byla povinnost k náhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi uložena povinnému, nesprávné. Krajský soud proto napadené usnesení ve výroku pod bodem II. změnil tak, že exekutorovi JUDr. Ivanu Rehákovi právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznal.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem a je přesvědčen, že stanovisko Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 nadále připouští individuální posuzování specifických okolností jednotlivých případů, zejména zvážení, do jaké míry lze postup oprávněného považovat za uvážlivý a odpovědný. Stěžovatel poukazuje na specifické okolnosti daného případu, spočívající v tom, že oprávněná před podáním návrhu na nařízení exekuce nevěděla nic o majetku povinné a o tom, kde se takový majetek případně nachází; stěžovatel uvádí, že mu není ani známo, že by oprávněná učinila jakýkoliv pokus o smírné vymožení dlužné částky, přiznané exekučním titulem. Stěžovatel se domnívá, že při odpovědném a uvážlivém postupu při správě majetkových záležitostí s péčí řádného hospodáře, jaký je třeba po oprávněné požadovat v zájmu účelnosti řízení a ochrany majetkových práv exekutora, by oprávněná za daných okolností musela mít přinejmenším pochybnosti o majetnosti povinné a vymahatelnosti dlužné částky v rámci exekuce. Dle názoru stěžovatele je třeba vycházet také z toho, že v exekuci vymáhaná pohledávka obvykle vzniká na základě svobodného jednání a rozhodování oprávněného, a proto zejména oprávněný by měl nést riziko všech důsledků takového svého svobodného jednání, včetně rizika nákladů, spojených s vymáháním pohledávky. Stěžovatel je toho názoru, že ve smyslu názoru Ústavního soudu vyjádřeného pod bodem 14 stanoviska je třeba počínání oprávněné hodnotit jako opominutí náležité uvážlivosti, neboť mohla a měla předvídat, že povinná může být nemajetná, a že tudíž z tohoto důvodu může dojít k zastavení řízení. Stěžovatel se domnívá, že napadené usnesení nerespektuje zásady obsažené ve stanovisku, ač na ně výslovně odkazuje. Dále se stěžovatel domnívá, že Ústavní soud se v uvedeném stanovisku nevypořádal se všemi obecnými právními a věcnými souvislostmi dané problematiky, a že je třeba závěry z něho plynoucí v individuálních případech korigovat, právě s přihlédnutím k souvislostem konkrétního případu. V tomto směru napadá stěžovatel usnesení soudu zejména z toho důvodu, že podle jeho názoru na soudního exekutora nelze pohlížet jako na běžného podnikatele. Z právní úpravy podle stěžovatele nelze dovodit povinnost soudního exekutora snášet podnikatelské riziko za neúspěch exekuce a touto argumentací ospravedlnit upření zákonného nároku na náhradu nákladů exekuce. Pokud je přesto napadeným usnesením dovozována povinnost stěžovatele snášet riziko, spojené s výkonem určité činnosti, nelze omezit svobodu rozhodování při výkonu této činnosti takovým způsobem, který znemožní na základě vlastního rozhodování toto riziko vyloučit nebo minimalizovat. Stěžovatel dále uvádí, že z článku 13 stanoviska vyplývá, že rozhodnutí soudu o tom, že exekutor nemá proti žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů exekuce, představuje odepření náhrady v rozporu s článkem 11 Listiny. Soudní exekutor, pokud je soudem pověřen provedením exekuce, má přitom ze zákona povinnost ujmout se provádění exekuce a v rámci výkonu své funkce zajistit potřebné personální, hmotné a technické vybavení a činit konkrétní úkony, s nimiž jsou ovšem spjaty bezprostřední náklady, jinak se vystavuje nebezpečí postihu.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá přiznání náhrady nákladů řízení proti oprávněnému. Ústavní soud konstatuje, že tato problematika je v současnosti již vyřešena konstantní judikaturou Ústavního soudu.

Ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se Ústavní soud zabýval a zaujal k ní jednoznačný názor ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle ust. § 23 zákona o Ústavním soudu, jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V souladu s ust. § 23 věta druhá zákona o Ústavním soudu je III. senát Ústavního soudu tímto stanoviskem vázán.

Závěry vyslovené ve shora citovaném stanovisku je třeba použít i v projednávané věci, byť v ní jde o případ skutkově poněkud odlišný, neboť krajský soud zde vyšel ze zjištění, že povinný v průběhu řízení ztratil právní subjektivitu a zanikl bez právního nástupce, přičemž oprávněná se před nařízením exekuce ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustila.

V citovaném stanovisku se Ústavní soud vypořádal také s námitkou stěžovatele, že exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Podle Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.

Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06, sp. zn. II. ÚS 254/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

S ohledem na tento závěr je pak třeba hodnotit jako neopodstatněné i tvrzení stěžovatele, že obecný soud přijatým výkladem porušil článek 9 odst. 1 Listiny, článek 26 odst. 1 Listiny či článek 4 Úmluvy. Námitka stěžovatele, že je podroben nuceným pracím ve smyslu článku 9 odst. 1 Listiny a článku 4 Úmluvy nemá v dané souvislosti relevanci, neboť stěžovatel se rozhodl vykonávat činnost exekutora dobrovolně, bez nějakého donucení. Stěžovatel není nikterak nucen k výkonu exekutorské činnosti, v níž mu však současně není nijak bráněno. Je svobodným a dobrovolným rozhodnutím každého vstoupit do určitého povolání či určitou činnost vykonávat za podmínek stanovených v zákoně (článek 26 Listiny). Skutečnost, že s uvedenou činností jsou spojeny zákonem stanovené povinnosti, případně i určitá rizika, vyvažují výhody související s touto profesí (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii). Není-li stěžovatel srozuměn s riziky vyplývajícími z profese exekutora, může kdykoliv přestat tuto činnost vykonávat. Z uvedených skutečností nelze dovozovat porušení zákazu nucených prací (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 189/06, sp. zn. II. ÚS 253/06, sp. zn. II. ÚS 372/06) a nelze dovozovat ani porušení práva podnikat ve smyslu článku 26 Listiny.

Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (ust. § 89 e. ř., ust. § 271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného.

S uvedeným stanoviskem není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Krajský soud v souzené věci správně vycházel při svém rozhodování o náhradě nákladů exekuce z kritérií spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněného a učinil jednoznačný závěr o tom, že oprávněný zastavení exekuce nezavinil. Výklad pojmu "procesní zavinění" je přitom věcí obecných soudů, do něhož je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v případě zjevného porušení některého ze základních práv. To ovšem - jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti - v projednávané věci nenastalo.

Právní závěry krajského soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce a tedy, že nelze automaticky, resp. podle ust. § 89 e. ř., předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti.

Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť krajský soud v daném případě postupoval při rozhodování o nákladech exekuce ústavně konformním způsobem.

Za dané situace proto Ústavnímu soudu nezbývá, než opakovaně odkázat na komplexní úpravu problematiky obsaženou ve stanovisku pléna ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, s níž je stěžovatel, jak sám potvrdil, seznámen.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru