Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2614/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříktrestní stíhání
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2614.17.1
Datum podání18.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79d, § 79f, § 344a

40/2009 Sb., § 240


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2614/17 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Broulíka, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem sídlem Vodičkova 736/17, Praha 1, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě ze dne 14. března 2017 sp. zn. 4 VZV 6/2013 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2017 sp. zn. 3 To 60/2017, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí proto, že jimi měla být porušena jeho základní práva zaručená čl. 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Proti stěžovateli a dalším osobám je vedeno trestní stíhání pro podezření z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). V průběhu tohoto trestního stíhání zajistil policejní orgán usnesením ze dne 5. 5. 2015 č. j. OKFK-3016-1551/TČ-2012-252502 s předchozím souhlasem státního zástupce podle § 79f k § 79d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění platném a účinném do 31. 5. 2015, dvě nemovitosti ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky. Tyto nemovitosti tedy byly zajištěny jako náhradní hodnota za údajné výnosy z trestné činnosti, z níž byl stěžovatel podezírán.

3. Státní zástupce Vrchního státní zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě (dále jen "státní zástupce") svým v návětí vymezeným usnesením podle § 79g trestního řádu, ve znění platném a účinném do 17. 3. 2017, změnil důvod zajištění na zajištění výkonu peněžitého trestu dle § 344a odst. 1 trestního řádu. Státní zástupce toto usnesení odůvodnil tím, že v přípravném řízení byly dosud zjištěny skutečnosti odůvodňující podání obžaloby na stěžovatele a jeho spoluobviněné, k čemuž také došlo. Výše zkrácení daně, již měl stěžovatel svou údajnou trestnou činností spolu s dalšími spoluobviněnými způsobit, byla vyčíslena na cca 25 milionů korun českých. V průběhu přípravného řízení se však nepodařilo jednoznačně prokázat, že by zajištěné nemovitosti byly výnosy z údajné trestné činnosti stěžovatele, a tak podle státního zástupce nepřipadalo v úvahu uložení trestu propadnutí věci či ochranného opatření zabrání věci soudem. Státní zástupce rovněž nepovažoval za reálné, že by soud v případě uznání viny stěžovatele tomuto uložil trest propadnutí majetku, neboť takový trest by byl příliš přísný. Státní zástupce však měl za to, že v případě uznání viny stěžovatele tomuto hrozí uložení citelného peněžitého trestu. Zajištění obou nemovitostí považoval státní zástupce za přiměřené, a to vzhledem k době trvání zajištění s přihlédnutím k rozsahu a složitosti věci, hodnotě nemovitostí (jež byla vyčíslena na cca 4 miliony korun českých), majetkovým poměrům stěžovatele a rozsahu zkrácení daně, na němž se měl údajně podílet.

4. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení státního zástupce stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Namítal, že v současné době již důvody zajištění nemovitostí netrvají, že mu v dosavadním průběhu trestního řízení nebylo prokázáno jakékoliv jednání, kterým by měla být způsobena škoda, že jeho trestní stíhání je nedůvodné a že obvinění proti němu je založeno pouze na výpovědi jednoho ze spoluobžalovaných, jehož důvěryhodnost je podstatně snížena. K tomu měl státní zástupce přihlédnout a o to pečlivěji měl věc zvažovat. Rovněž stěžovatel argumentoval dlouhou dobou uplynuvší od původního zajištění a jeho nepřiměřeností. Vrchní soud jeho stížnost však svým v návětí specifikovaným usnesením zamítl. To odůvodnil tím, že trestní stíhání stále probíhá a že vrchnímu soudu nepřísluší hodnotit vinu či nevinu stěžovatele, neboť toto bude úkolem soudu nalézacího. Námitkami, jimiž stěžovatel usiloval o vyvrácení důvodnosti svého trestního stíhání, se tak vrchní soud nezabýval. Ohledně ostatních námitek se vrchní soud v zásadě ztotožnil s názorem státního zástupce, že pro jeho napadené usnesení byly dány zákonné důvody a že zajištění je přiměřené všem relevantním aspektům.

III. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel pro závěr o porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod vznáší následující argumenty 1) odpadnutí důvodu zajištění; 2) zásah do práv manželky stěžovatele; 3) porušení zásady dvojstupňovosti justice; 4) absolutní omezení možnosti se zajištěnými nemovitostmi nakládat. Detailněji lze stěžovatelovy argumenty přiblížit následovně:

6. Ad 1) stěžovatel uvádí, že po téměř dvou a půl letech byl vyloučen původní smysl zajištění. Zajištění trvalo nadto dobu nepřiměřeně dlouhou.

7. Ad 2) stěžovatel upozorňuje, že nemovitosti spadají do společného jmění manželů, a tedy jejich zajištěním je takto omezen jak stěžovatel, tak jeho manželka.

8. Ad 3) stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že nesplnil svou povinnost odvolacího orgánu věc sám přezkoumat, sám rozhodnout a sám své rozhodnutí odůvodnit. Vrchní soud se podle stěžovatele tomuto postupu vyhnul a přesunul jej na soud nalézací. Tím byla porušena dvoukolejnost justičního činění a její účel. Vrchní soud tak podle stěžovatele rezignoval na splnění svých povinností a řádné odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž jeho napadené usnesení bylo jen odkazující formulí na nalézací soud. Stěžovatel poukazoval v této souvislosti též na to, že predikce rozhodnutí nalézacího soudu nemůže být sama o sobě důvodem, pro nějž vrchní soud odepře své rozhodnutí. Čekání na rozhodnutí o vině či nevině nemůže odůvodnit omezení základního ústavně zaručeného práva stěžovatele a jeho manželky vlastnit majetek.

9. Ad 4) stěžovatel vyzdvihl, že omezení možnosti nakládat se zajištěnými nemovitostmi je absolutním zásahem do práv stěžovatele a jeho manželky. Dispozice se zajištěnými nemovitostmi, opravy, úpravy a další nemohou totiž jako jejich vlastníci činit, neboť nejsou v jistotě toho, že neinvestují do nemovitosti, k níž jim je (patrně měl stěžovatel na mysli "bude trvale" - pozn. Ústavního soudu) upřeno právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

IV. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti

10. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V. Posouzení Ústavním soudem

11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu státní moci, jako kterýkoliv její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.

12. Ústavní soud v nyní posuzované věci nenalezl žádnou vadu, která by stavěla napadená rozhodnutí či procesní postup předcházející jejich vydání mimo rámec ústavní konformity. Nutno předeslat, že napadená rozhodnutí byla vydána v průběhu dosud neskončeného trestního řízení a že mají toliko zatímní charakter, neboť jejich jediným účelem je zajistit možnost výkonu určitého potenciálního rozhodnutí trestního soudu ve věci samé. K tomuto typu rozhodnutí již mnohokráte Ústavní soud akcentoval svou povinnost přistupovat k jejich přezkumu zdrženlivě [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 18/33 SbNU 401), sp. zn. II. ÚS 910/17 ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014 či sp. zn. IV. ÚS 1814/14 ze dne 15. 7. 2014 - všechna zde uváděná rozhodnutí jsou dostupná z databáze https://nalus.usoud.cz], neboť vzešla z neukončených řízení a nezabývají se podstatou věci samé.

13. Ačkoliv se rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení nenachází mimo ústavněprávní přezkum, je třeba na ně klást menší nároky, než na meritorní rozhodnutí v trestním řízení, neboť k jejich vydání dochází v situaci, kdy dokazování je zpravidla teprve na svém začátku, a tedy orgány činné v trestním řízení ještě nutně nemusí disponovat takovými informacemi, aby mohly s konečnou platností a při dodržení všech relevantních základních zásad trestního řízení posoudit podstatu věci (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, bod 7). Ústavní soud tak posuzuje zpravidla toliko, zda tato rozhodnutí mají zákonný podklad, zda je vydal příslušný orgán a zda nejsou projevem svévole [srov. k tomu např. nález sp. zn. I ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), bod 58 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003; sp. zn. I. ÚS 369/03 ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004; sp. zn. III. ÚS 358/17 ze dne 15. 1. 2015; sp. zn. IV. ÚS 1814/14 ze dne 15. 7. 2014; či sp. zn. I. ÚS 893/17 ze dne 24. 4. 2017, bod 7].

14. V nyní posuzované věci všechny tyto tři předpoklady splněny byly. Stěžovatel nezpochybňuje existenci zákonné možnosti zajištění svého majetku dle § 344a trestního řádu ani možnosti změnit důvod zajištění dle § 79g trestního řádu ve znění platném a účinném do 17. 3. 2017. Nepopírá ani to, že tato rozhodnutí vydal orgán, v jehož pravomoci se vydání takového rozhodnutí nachází. Nejde ani o projev svévole, neboť proti stěžovateli bylo v době vydání obou napadených rozhodnutí vedeno trestní stíhání, které postoupilo ze stadia přípravného řízení do stadia řízení před soudem, a stěžovatel ani netvrdí, že by v jeho případě byla vyloučena možnost uložení peněžitého trestu. S jednotlivými námitkami stěžovatele se pak Ústavní soud vypořádal takto:

15. Námitce sub 1) Ústavní soud nemůže přisvědčit. Stěžovatel v ní toliko tvrdí, že původní důvod zajištění odpadl, což ani státní zástupce, ani vrchní soud nepopírají. Stěžovatel naproti tomu nevznáší žádnou argumentaci, z níž by vyplývalo, že by důvod zajištění dle § 344a odst. 1 trestního řádu v jeho případě nebyl naplněn. K tomu Ústavní soud podotýká, že nelze a priori spatřovat nezákonnost či dokonce protiústavnost v tom, že je v trestním řízení zajištěn majetek a až po provedení dokazování v přípravném řízení je zjištěno, že tento důvod původně dán nebyl či že jej není možné prokázat. O tom by bylo možno uvažovat pouze tehdy, pokud by již v okamžiku zajištění tohoto majetku příslušný orgán činný v trestním řízení věděl, že důvod pro zajištění neexistuje. To však stěžovatel netvrdí, proti výše sub 2. specifikovanému usnesení policejního orgánu o zajištění nemovitostí touto ústavní stížností nebrojí a jak je Ústavnímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti, nepodal proti němu ani samostatnou ústavní stížnost. V nynějším řízení tak Ústavní soud již není oprávněn toto usnesení policejního orgánu přezkoumávat, jsa vázán petitem aktuální ústavní stížnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2396/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 53/73 SbNU 69), bod 13; nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. 10. 2008 (N 160/51 SbNU 3), část V.; či nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145), bod 25].

16. Stěžovatel nenamítá ani nesplnění podmínek pro změnu důvodu zajištění podle § 79g trestního řádu ve znění platném a účinném do 17. 3. 2017. Ústavní soud tedy konstatuje, že samotnou změnou důvodu zajištění ani skutečností, že se původní důvod zajištění neprokázal, nebylo porušeno žádné ústavně zaručené základní právo či svoboda stěžovatele.

17. Námitka sub 2) není důvodná. Jak Ústavní soud uvedl již dříve, režim společného jmění manželů nevylučuje zajištění určitého majetku, který do tohoto společného jmění patří, v trestním řízení, ačkoliv toto je vedeno jen proti jednomu z manželů [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/04 ze dne 9. 2. 2005 (U 3/36 SbNU 759) či sp. zn. II. ÚS 353/17 ze dne 2. 5. 2017, bod 12]. Mimo konstatování prostého faktu, že zajištěním předmětných nemovitostí je omezen nejen stěžovatel, ale i jeho manželka, neuvedl stěžovatel žádnou další skutečnost, která by měla založit porušení některého jejího ústavně zaručeného základního práva či svobody. Jelikož, jak Ústavní soud uvedl, zajištění majetku ve společném jmění manželů v trestním řízení vedeném jen proti jednomu z nich nepředstavuje per se porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody druhého manžela a stěžovatel žádný jiný důvod takového porušení ve vztahu ke své manželce neuvedl, nemohl Ústavní soud na základě této námitky konstatovat rozpor napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem.

18. Ani námitka sub 3) Ústavní soud nepřesvědčila. Z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu je zřejmé, že tento se v rozsahu těch námitek, které nepředstavovaly současně stěžovatelovu obhajobu ve věci samé, napadeným usnesením státního zástupce zabýval. Zabýval se i skutečnostní, zda je trestní stíhání proti stěžovateli vedeno důvodně, či nikoliv. Ačkoliv soud rozhodující o stížnosti nesmí zcela rezignovat na posuzování důvodnosti pokračování trestního stíhání ani důvodnosti dalšího trvání zajištění, nebylo po něm možno požadovat, aby se zabýval skutkovou obhajobou stěžovatele ve stejném rozsahu, jako soud nalézací. Vrchní soud přitom toto posouzení v nutném rozsahu provedl, a byť velmi stručně je i odůvodnil, když konstatoval, že důvodnost trestního stíhání je dána skutečností, že toto dosud pokračovalo podáním obžaloby.

19. Po vrchním soudu naopak nebylo možno požadovat, aby se zabýval věrohodností svědka, o jehož výpovědi stěžovatel tvrdí, že je výlučným důvodem jeho obvinění. Tím by totiž začal posuzovat otázku viny stěžovatele, a tedy by vybočil z mezí své funkční příslušnosti, neboť řešení této otázky a dokazování ve vztahu k ní je pověřen soud nalézací. Vrchní soud by tak byl nucen konstatovat neexistenci důvodů pro zajištění dle § 344a trestního řádu pro nedůvodnost trestního stíhání jen tehdy, bylo-li by po seznámení se s dosavadním průběhem řízení zřejmé, že proti stěžovateli neexistují vůbec žádné důkazy, případně pouze takové důkazy, které jsou již prima vista vykonstruované či účelové. Pokud pak vrchní soud nedospěl k závěru, že v případě stěžovatele nastala takováto situace, ale že pravdivost svědecké výpovědi inkriminující stěžovatele bude nutno posoudit až v procesu dokazování před nalézacím soudem, nikterak v dané věci nepochybil, pokud toto posouzení neprovedl sám.

20. Konečně i námitka sub 4) postrádá přesvědčivost. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelem popisované důsledky vyplývají přímo z povahy tohoto zajišťovacího institutu, přičemž toto omezení vlastnického práva není samo o sobě nepřiměřené účelu, který tento zajišťovací institut sleduje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 385/05 ze dne 19. 10. 2005 či sp. zn. III. ÚS 358/14 ze dne 15. 1. 2015]. Stěžovatel přitom ani v této své námitce neuvedl žádné další okolnosti, které by představovaly zásah ho vlastnického práva jeho a jeho manželky nad rámec samotné podstaty institutu zajištění nemovitosti. Takovou okolností by mohla být například délka trvání zajištění, kterou v obecné rovině stěžovatel také namítal. Jak státní zástupce, tak vrchní soud však odůvodnily délku tohoto zajištění rozsahem a náročností trestního stíhání stěžovatele a jeho spoluobviněných, což stěžovatel v ústavní stížnosti nepopřel a ani jinak nevysvětlil, proč přes tento rozsah a složitost věci trvalo zajištění předmětných nemovitostí nepřiměřeně dlouho.

21. Ústavní soud rovněž podotýká, že stěžovatel měl již v době vydání napadeného usnesení státního zástupce možnost kdykoliv žádat o zrušení či omezení zajištění (§ 79d odst. 8 trestního řádu ve znění platném a účinném do 17. 3. 2017), případně o povolení se zajištěnými nemovitostmi nakládat (§ 79d odst. 5 trestního řádu ve znění platném a účinném do 17. 3. 2017), přičemž tato možnost mu zůstala zachována i po změně důvodu zajištění (§ 344b trestního řádu). Nelze tedy dospět k závěru, že by vlastnické právo stěžovatele a jeho manželky bylo absolutně omezeno či že by do něj bylo jinak protiústavně zasaženo.

VI. Závěr

22. Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jejich vydáním ani jim předcházejícím procesním postupem orgánů veřejné moci nebyla porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Rozhodnutí o změně důvodu zajištění předmětných nemovitostí bylo učiněno ze zákonného důvodu a řádně odůvodněno a vrchní soud toto rozhodnutí řádně přezkoumal.

23. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru