Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2611/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2611.15.1
Datum podání27.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 238 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2611/15 ze dne 3. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Fixy, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Kosmonautů 989/8, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2014, č.j. 15 C 436/2012-120 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 4. 2015, č.j. 69 Co 76/2015-146, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv (dále jen "Listina") a svobod a Úmluvou o ochraně základních práv a lidských svobod.

Okresní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o 15 850 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, nereflektovaly všechny jeho námitky a jejich rozhodnutí jsou tím nepřezkoumatelná. Jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že rozhodly v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu skutečně byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

Což je významné potud, že ačkoliv stěžovatel v obecné rovině takové nedostatky obecným soudům vytýká, neuvádí v ústavní stížnosti konkrétně ničeho, co by v konfrontaci s odůvodněním napadených rozhodnutí vyvolávalo pochybnost o ústavní konformitě procesu, který vedl k jejich vydání.

K námitce nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi deklaroval, že ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09, veškerá rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu "adekvátně" však nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09).

Stojí dále za zaznamenání, že proti ústavní stížností napadeným rozsudkům není - a to ex lege - přípustné dovolání, což je založeno úsudkem o nižší kvalitativní významnosti takových rozhodnutí, kdy uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku není považováno za efektivní. Jestliže však občanský soudní řád tuto instanci vylučuje, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby byl další přezkum automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti zde předpokládá splnění přísněji kladených podmínek (srov. obdobně téma věcí tzv. bagatelních - kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení jsou dány.

Aniž by se Ústavní soud uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti napadených rozhodnutí, pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Z vyložených důvodů proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatele podle shora ohlášeného ustanovení usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru