Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2611/10 #2Usnesení ÚS ze dne 23.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Poděbrady - odbor sociálních věcí a zdravotnictví
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2611.10.2
Datum podání06.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85 odst.2, § 96, § 85a

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2611/10 ze dne 23. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. Š.-B., zastoupené JUDr. Magdou Pištorovou, advokátkou se sídlem Národní tř. 10, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2010 č. j. 23 Co 172/2010-281, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Městského úřadu Poděbrady, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2010, napadá stěžovatelka v záhlaví tohoto usnesení označený rozsudek pro porušení článku 32 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy ČR.

Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s měnícím výrokem napadeného rozsudku odvolacího soudu, který otci dítěte M. Š. snížil soudem prvního stupně stanovenou výši výživného pro nezletilou dceru M. Š. z původních 10 000,- Kč měsíčně a částky 15 000,- Kč pro tvorbu úspor nezletilé, na výši 7 000,- Kč a 3 000,- Kč.

Stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 85 odst. 2 věta před středníkem zákona o rodině a na rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k uvedené problematice a zdůrazňuje, že již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že otec nezletilé je vlastníkem "značného obchodního majetku", jehož účetní hodnota podle závěrů znaleckého posudku č. 34/2009 ze dne 28. 9. 2009 činí 47 544 072,- Kč, přičemž další majetek otce nezletilé je tvořen byty a pozemky, příjmy z několika pracovních poměrů a podniká rovněž jako fyzická osoba. Tyto nadstandardní příjmy otce by se měly, podle názoru stěžovatelky, odrazit i ve výši výživného pro jeho dceru, neboť ta má bezpochyby právo se podílet na životní úrovni svých rodičů.

I když odvolací soud měl, jak uvádí stěžovatelka, dostatek podkladů pro své rozhodnutí, skutková zjištění soudu prvního stupně nesprávně zhodnotil, pokud při svém rozhodování o výši výživného vycházel jen z prokazatelných příjmů otce dítěte, které činí v průměru částku 58 126,- Kč čistého měsíčně.

Dne 9. 9. 2010 obdržel Ústavní soud sdělení vedlejšího účastníka řízení, který se "připojil k ústavní stížnosti stěžovatelky" s tím, že podle jeho názoru "mělo být výživné pro nezletilou stanoveno vyšší, než jak o něm rozhodl Krajský soud v Praze".

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Nymburku rozsudkem ze dne 15. 1. 2010 č. j. 11 Nc 135/2008-193 v řízení o určení výchovy a výživy pro dobu po rozvodu manželství pod bodem I. výroku svěřil nezletilou M. Š. do výchovy matky a jejímu otci uložil povinnost přispívat na její výživu částkou 10 000,- Kč měsíčně a částkou 15 000,- Kč měsíčně pro tvorbu úspor nezletilé (výrok II.).

Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně a snížil jak výši výživného na částku 7 000,- Kč měsíčně, tak i výši částky připadající pro tvorbu úspor nezletilé na částku 3 000,- Kč.

Odvolací soud shledal odvolání otce nezletilé důvodným. Po doplnění dokazování konstatoval, že stěžovatelka je v současné době na rodičovské dovolené s nezletilým Prokopem, s jehož biologickým otcem nežije ve společné domácnosti a otci nezletilé přibyla další vyživovací povinnost k nezl. dceři S. Š. Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil se závěrem, že při stanovení výše výživného je nutné přihlédnout i k výši podílů otce nezletilé v jednotlivých společnostech, ale zdůraznil nutnost postupovat v dané věci podle ustanovení § 85a věta druhá zákona o rodině. Při svém rozhodování vzal odvolací soud v úvahu i skutečnost, že otec platí nezletilé M. pojištění u tří pojišťoven a zdůraznil, že i takto jím určená výše výživného je pro desetileté dítě i s ohledem na jeho potřeby a zájmy nadstandardní.

III.

Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatelky obsažené v její ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, jestli právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a jestli právní názory obecných soudů (v projednávané věci jde o právní názor odvolacího soudu) jsou ústavně konformní. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Podstata ústavní stížnosti spočívá zejména v nesouhlasu stěžovatelky s tím, že se odvolací soud při svém rozhodování neztotožnil s hodnocením soudem prvního stupně provedených důkazů a dospěl i k jinému právnímu závěru konstatujícímu, že pokud povinný rodič - otec nezletilé dostatečným způsobem nespolupracoval se soudem při prokazování svých příjmů a neposkytl mu podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů, bylo povinností soudu postupovat podle ustanovení § 85a odst. 1, odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").

Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o výši výživného pro nezletilé dítě aplikovaly kritéria vymezená v ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 98/05, sp. zn. I. ÚS 32/06, příp. sp. zn. II. ÚS 1934/07). Přičemž za rozsah vyživovací povinnosti odborná literatura (viz M. Hrušáková a kolektiv: Zákon o rodině - Zákon o registrovaném partnerství - komentář 4. vydání, C. H. BECK) považuje "poměr reálných možností, schopností a majetkových poměrů povinného k odůvodněným potřebám oprávněného", přičemž na první místo staví možnosti a schopnosti povinného.

Ústavní soud se necítí být povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných (relativně neurčitých) hledisek odůvodněných potřeb oprávněné a schopností, možností a majetkových poměrů povinného. Jen extrémní a neodůvodněné vybočení ze zákonných standardů dokazování a hodnocení provedených důkazů, resp. ze všeobecně akceptovaného výkladu použitých právních ustanovení (zakládající nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí) by bylo způsobilé dosáhnout ústavněprávní roviny. V souzené věci takové extrémní vybočení nebylo shledáno.

Nelze pochybovat o tom, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti, jimiž je zpochybňována věcná správnost napadeného rozhodnutí v otázce výše výživného, mají pouze podústavní rozměr. Stěžovatelka odlišnost právního závěru odvolacího soudu neakceptuje a po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby projednávanou věc posoudil jako další (běžná) opravná instance v režimu obecného soudnictví. Taková role ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2010

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru